Mort

Terry Pratchett

Čtvrtý díl fantasy série Úžasná Zeměplocha. Ústřední postavou je šestnáctiletý Mortimer, zkráceně Mort, který žije se svou rodinou prostým životem v malé osadě hor Beraní hlava. Morta všichni považují za nešikovného podivína uzavřeného do svého vlastního světa, Mort neustále o něčem přemýšlí, až zapomene na vše kolem sebe, ale to mu rozhodně nepřispívá k užitečnosti.

(Mort) Byl rozhodnut proniknout na kloub logice, která leží v pozadí vesmíru.

To ovšem bylo velmi těžké, protože tam žádná logika nebyla. Když dával Stvořitel svět dohromady, měl spoustu skvělých nápadů, ale rozhodně k nim nepatřil záměr, aby byl svět srozumitelný.

Jeho otec se rozhodne, že jej dá do učení. V nedalekém městě Ovčí hřbet se koná pracovní trh – chlapci se zde postaví do řady a jednotliví živnostníci s různými profesemi si je vybírají jako učně. O Morta však bohužel nikdo nejevil zájem a tak tam chlapec zůstal jako poslední stát až do noci. Toužebně čekal na půlnoc, kdy trh končí, zda se přece jen nestane zázrak a někdo si pro něj nepřijde.

Úředně potvrzení zloději byli v horách Beraní hlavy vzácní, lidé tam totiž nebyli tak bohatí, aby si je mohli dovolit.

V mládenci, který stál vedle Morta z druhé strany, našel zalíbení výrobce hraček. Jeden po druhém odcházeli, aby se z nich stali kameníci, kováři, vrazi, obchodníci s látkami, bednáři, podvodníci, zednáři a oráči.

A zázrak se skutečně stal. Když už půlnoc odbíjela, objevil se Smrť. Hledal učedníka, aby se mohl sám potulovat po světě a naučit se lidské zábavě a různým koníčkům – zkrátka, aby si mohl od své pochmurné práce odpočinout. Morta si vyhlédl už předem a šel tedy najisto.

Jeho otec s tím neměl problém, neboť lidé obvykle Smrtě nevidí nebo místo něj a jeho řeči vidí a slyší něco jiného. Smrt totiž nikdo vidět nechce. Tak se Mort stal Smrťovým učedníkem.

Jak tvrdí filozof Li-Tin O’Wevidle, jediná věc, která je rychlejší než obyčejné světlo, je monarchie. Svou teorii zdůvodňuje O’Wevidle takto: V zemi může být jen jeden král a tradice vyžaduje, aby mezi jednotlivými panovníky nebyla žádná časová mezera, takže když zemře král, musí pravomoci přejít na jeho dědice okamžitě. Li-Tin tvrdí, že z toho zákonitě vyplývá, že musí existovat jakési elementární částice – králony, nebo možná vladařony, které jsou toho příčinou. Samozřejmě někdy se to nepodaří, to když letící králony narazí v letu na antimonarchon nebo republikon. Li-Tin O’Wevidle chtěl tento objev využít k vysílání zpráv, měl nesmírně ambiciózní plány, které dokonce zahrnovaly opatrné mučení menších králů s úmyslem modulovat vysílaný signál, ale k jejich dalšímu rozvinutí už nedošlo, protože z té chvíli bar zavíral.

KOUPÍME TI NĚJAKÉ NOVÉ ŠATY.

„Ale vždyť tyhle jsou dnes nové, vlastně včera.“

OPRAVDU?

„Otec tvrdil, že ten obchod je proslulý svými rozumnými cenami,“ řekl Mort a popoběhl, aby svému pánovi stačil.

ŘEKL BYCH, ŽE TO DODÁVÁ HRŮZE NOVÝ ROZMĚR.

V říši, kterou Smrť obýval a kterou vlastně i sám stvořil, se Mort seznamuje se Smrťovou adoptivní dcerou, stejně starou Ysabell. Zdá se, že se budou navzájem nenávidět, a tak tomu až skoro do konce příběhu je. Dívají se na sebe skrze prsty. Mort je v Ysabelliných očích vetřelec a ona je pro něj zase protivná a ne zcela hezká.

Mort se zde seznámí také s Albertem, starcem, který zde vaří a posluhuje. Albert má se Smrtěm dohodu – bude tu sloužit a za to je mu poskytnuta prakticky nesmrtelnost, neboť ve Smrťově říši neubíhá čas.

V té krajině nezávislé na čase ani prostoru, kterou nezachycovala žádná mapa, protože existovala jen v těch vzdálených hlubinách mnohočetného vesmíru, známých jen několika astrofyzikům trpícím strašlivě překyseleným žaludkem, strávil Mort celé odpoledne tím, že pomáhal Albertovi sázet brokolici. Byla černá s odstínem červeně.

„Víš, on se opravdu snaží,“ vysvětloval Albert Mortovi, který se oháněl sázecím kolíkem. „Jenže jak dojde na barvy, tam mu prostě chybí představivost.“

Mort dostává od Smrtě samostatné úkoly na odvádění zemřelých na onen svět. Zpočátku je Mort dost nešikovný, postupně však přejímá více a více Smrťových charakteristik a schopností, aniž by sám chtěl. Vypadá celkově větší a urostlejší, občas mluví bezděčně hrozivým kovovým hlasem, naznačeným v knize kapitálkami, má sebevědomí a je schopen procházet zdmi, aniž by si to uvědomoval. Také jej obyčejní lidé – když je ve službě – přestávají vidět.

Mort poklepal stánkaři opatrně na záda.

„Vidíte mě?“ zeptal se opatrně.

Stánkař na něj kriticky zamžoural.

„Řekl bych, že jo,“ prohlásil. „Nebo někoho, kdo se vám hrozně podobá.“

Průměrně inteligentní člověk by rychle odhadl, že Mort a jeho zlato mají ve Stínově stejnou naději na přežití jako třínohý ježek na šestiproudé dálnici.

Tak nakonec Mort dorazil až k řece Ankh, největší z řek. Už předtím, než vtekla do města, byla pomalá a zhoustlá prachem, který spláchla v nížinách, a když se dostala ke Stínovu, mohl i bezvěrec kráčet po vlnách.

Chatrče morporských předměstí mu rychle zmizely za zády a cesta se vinula po úrodné černozemi planiny Sto, která sem byla v minulých tisíciletích naplavena a jež byla pravidelně zvlhčována každoročně rozvodněnou řekou Ankh. Řeka tak celé oblasti přinesla hospodářskou jistotu, prosperitu a chronické revma.

Zelí je třeba přiznat mnoho věcí. Mohli bychom dlouho mluvit o vysokém obsahu vitamínů, o vlákninách podporujících trávení a nutriční hodnotě. Ale navzdory všem svým přednostem, které zelí dávají výživnou i morální převahu nad dejme tomu narcisy, zelí přece jen postrádá určité něco, co by vzbuzovalo touhu básníků. Pokud samozřejmě nejsou hladoví.

Mort se přišel poradit k Ankh-morporskému mágovi Dobrořezovi, jak je možné, že prochází zdí a jak by to mohl začít dělat úmyslně. Nevybral si však největšího profesionála, ale spíš méně schopného starého mládence, který se dojem velkého čaroděje snažil jen zoufale vzbuzovat chabou reklamou.

Velký nízký pokoj uvnitř byl temný a plný stínů a byl cítit nejen kadidlem, ale i vařeným zelím a nepraným prádlem, a taky trochu jako byt člověka, který háže všechny své ponožky na zeď a ty, které se tam nepřilepí, nosí dál.

„Proč obtěžuješ Ohňomila Dobrořeza, Držitele osmi klíčů, Poutníka podzemními rozměry, Nejvyššího mága-“

„Promiňte,“ vskočil mu do řeči Mort, „a opravdu jste?“

„Jestli jsem opravdu co?“

„Pán tamtoho a Nejvyšší tento z posvěcené hladomorny?“ ...

„Jen v přeneseném slova smyslu,“ prohlásil mág.

„To znamená, že co?“

„No, to znamená, že ne,“ odpověděl Dobrořez.

„Je možné procházet zdí?“ vyhrklo z Morta zoufale. Dobrořez se zastavil s rukou na půli cesty k velké láhvi plné husté tekutiny.

„Za pomoci magie?“

„Hm,“ zavrtěl hlavou Mort, „spíš bez ní.“

„Pak bych vám doporučoval, abyste si vybral hodně tenkou zeď,“ poradil mu Dobrořez. „Ještě lepší by bylo, kdybyste použil dveře. Nejlíp támhlety pokud jste sem přišel jenom proto, abyste mě okrádal o drahocenný čas.“

Mort měl přetnout nit života například opatovi kláštera svatých Naslouchačů:

Aby byli mniši schopni rozeznat První slova, museli se nejdříve naučit poznávat všechny ostatní zvuky. To vyžadovalo určitý talent a k výcviku byli přijímáni jen ti novicové, kteří prostým sluchem poznali na vzdálenost devíti set metrů, kterou stranou dopadla na zem mince vyhozená do vzduchu. Do vlastního řádu ho pak přijali teprve tehdy, až podle zvuku poznal, jakou měla ta mince barvu.

I když žili svatí Naslouchači tak odloučeně, mnozí lidé se vydali na dlouhou a nebezpečnou cestu k chrámu. Cestovali mrazivými kraji plnými trolů, překonávali rychlé ledové řeky, zlézali odmítavá horská úbočí a překonávali nehostinnou tundru jen proto, aby pak mohli pracně vystoupat po zdánlivě nekonečných schodech k chrámu a s otevřeným srdcem hledat tajemství bytí.

Mniši na ně vždycky křičeli „krucifix, musíte pokaždý dělat takovej kravál?!“

Opat, který byl malý, úplně holohlavý a na jehož tváři se dalo napočítat více vrásek než v plném pytli sušených švestek, otevřel oči.

Vše se změnilo, když měl Mort odnést k věčnému odpočinku patnáctiletou princeznu Keli, dceru zemřelého krále města Sto Lat. Mortovi se jí zželelo, a tak místo ní v její komnatě zabil nájemného vraha, který ji měl usmrtit.

Pomyslela si, že křičet na stráže také není právě ten nejlepší nápad. jestliže se někdo dostal až do její komnaty, pak jsou stráže jistě mrtvy nebo alespoň omráčeny vysokou částkou peněz.

Mort si však až pozdě uvědomil, že takovouto pravomoc nemá a svým činem změnil realitu, která měla probíhat jinak: na místo zabité princezny měl nastoupit vévoda sousedních Sto Helit, který byl sice mocichtivý a vůbec nesympatický, ale jeho podle knihy života, kterou si pak Mort u Smrtě v kanceláři přečetl, měl vévoda sjednotit celou oblast pod svou vládu a nastolit dlouholetý mír a prosperitu.

Princezna přežila, ale měla zemřít. V důsledku toho ji lidé začínali přehlížet, nemohli si vzpomenout, komu že to slouží, když na někoho promluvila, měl ten člověk jen neurčitý pocit něčeho – zkrátka začala být ignorována, jako by skutečně zemřela a lidé na ni postupně zapomínali. Přestali jí například nosit jídlo, takže se musela sama vydat zámkem a nějaké si opatřit.

Keli tudy prošla jako duch. Věděla, že někde v zámku žije služebnictvo, ale nosila to jen v podvědomí, jako si obyčejní lidé uvědomují existenci elektrických rozvodů nebo odpadního potrubí.

Když se ocitla v největší kuchyni, obrovském prostoru lemovaném takovým počtem mis a pekáčů, že vypadal jako želví zbrojnice, sebrala ze stolu kuřecí stehno a cítila při té krádeži podivné vzrušení.

Také Keli zašla za zmíněným mágem, aby jí věštil budoucnost. Mágové totiž vidí to, co jiní lidé nevidí, a tak viděl Dobrořez i Keli. Nechal ji tahat karty: třikrát po sobě si vytáhla Smrtě.

„Vy jste mrtvá.“

Keli čekala. Nenapadala ji žádná případná odpověď. „Nejsem“ se jí zdálo už dost ohrané a „Je to vážné?“ zase příliš lehkovážné.

Mezitím se Smrť postupně více a více oddával pozemským radovánkám, o kterých slýchal, že stojí za to: zkoušel rybařit, chodit na večírky, pít a tančit, ale nic z toho mu nepřinášelo kýžené uspokojení – nechápal smysl těchto věcí.

Rybáři, kteří chytají v pstruhových vodách, tvrdí, že muška by měla co nejvíce napodobovat skutečnost. Je určitý hmyz, který létá jen ráno. Jiný zase za večerního soumraku. A tak dál.

Ta věc, kterou Smrť svíral mezi kostnatými články prstů, byl hmyz z úsvitu dějin. Moucha z pravěké polévky. Vykrmená na mamutím trusu. Nebyla to nějaká masařka, která naráží do okenních tabulí, ale moucha, která se provrtá zdí. Byl to hmyz, který se vyškrabe zpod nejtěžší plácačky, sosák plný jedu, a bude hledat, komu se pomstít. Na všechny strachy z ní trčela křídla a štětiny. Zdálo se, že má nadměrný počet zubů.

Jediné, co mu mohlo přinést skutečný požitek, bylo jídlo. Dobře připravené jídlo. Nakonec se Smrť uchází o práci na pracovním úřadě, ale jeho kvalifikace, jak se ukázalo, je pro pracovní trh více než nezajímavá.

„Takže se zdá, že neumíte celkem nic užitečného a nemáte žádný výjimečný talent,“ prohlásil Keebl. „Nepřemýšlel jste ještě nikdy o tom, že byste šel učit?“

Smrťova tvář byla jedinou maskou hrůzy. Tedy, ona byla vždycky jedinou maskou hrůzy, ale tentokrát zcela úmyslně.

Smrť má velké štěstí, že se zrovna ukáže nespokojená kuchařka, která si přišla stěžovat na zprostředkovanou práci v jedné hospodě. Smrť vyřeší incident a sám se ujme této pracovní pozice, kterou – vzhledem k faktu, že pro něj čas nehraje roli – vykonává nanejvýš uspokojivě.

KDYŽ BUDETE TAK LASKAVÁ A ODEJDETE, prohlásil Smrť zahnaný do kouta, DÁM VÁM NĚJAKÉ PENÍZE. „Kolik?“ vyletělo z kuchařky rychlostí, která by zahanbila útočící kobru a blesku způsobila ošklivý šok.

Princezna Keli udělá z mága Královského rozpoznávače, který má za úkol ji všem připomínat a tlumočit její prosby a rozkazy. Spolu vymyslí plán, že když oficiálně proběhne její korunovace, mohli by ji lidé zase začít registrovat a problém by tím mohl být vyřešen. Princezna se tedy pomalu chystala k obřadu – oblékla si např. tradiční ceremoniální šaty.

Princezna šaty ani tak nenesla, ale obývala, a jestli spodní okraj volány zdobené sukně nepodpírala kolečka, musela být mnohem silnější, než se zdálo.

„Je to ale záhada, co? Prochází věcmi jedině tehdy, když neví, že to dělá. Myslím si, že je to civilizační choroba.“

Mezitím se přes Zeměplochu roztahovala více a více původní realita, která bzučící stěnou narážela na Mortem vytvořenou realitu a pohlcovala ji, aby vše bylo zachováno tak, jak mělo být. Tato původní realita byla přímým ohrožením pro Keli, takže se snažili provést korunovaci dříve, než se realita na princeznu nalepí úplně.

Během korunovace docházelo k různým obtížím, například i k tomu, že sám přítomný vévoda se snažil obřad překazit a dostat se k moci.

Dobrořez vstal a pomalu se obrátil. Za vévodou stálo půl tuctu mohutných vážných mužů, jejichž jedinou životní úlohou je výhrůžně se tyčit za lidmi, jako je vévoda. Ti měli několik nebezpečně vyhlížejících samostřílů a ty zase měly za úkol vypadat, jako že už už spustí.

Jeho hrozba sice byla nakonec odvrácena nečekaným příjezdem Morta s Ysabell na Smrťově koni Truhlíkovi, ale stejně bylo jasno, že korunovace nestihne proběhnout dříve, než realita zcela obklopí Keli. A tak se Mort rozhodne ujet i s Keli, Ysabell a Dobrořezem do Smrťovy rezidence.

Smrť byl velmi rozezlen Mortovým počínáním, o němž za celou dobu neměl potuchy, jelikož se staral o mnohem zábavnější věci. Mort se s ním utkal v souboji na život a na smrt, což bylo koneckonců dost nespravedlivé ☺.

V závěru, kdy se zdá vše ztraceno, neboť Smrť zahnal Morta do úzkých a ukázal mu jeho přesýpací hodiny se životem, z nichž se právě vysypalo poslední zrnko, učiní Smrť nečekané šlechetné gesto a hodiny obrátí vzhůru nohama. Mort se najednou ocitá na své vlastní svatbě s Ysabell – Smrť podplatil některé z bohů, aby přiznali Mortovi vládu nad Sto Helit po mrtvém vévodovi. A tak vše šťastně dopadlo.