Siddhártha

Hermann Hesse

Útlá kniha, formou spíše povídka, o životě Siddhárthy, syna brahmanova, a jeho duchovní pouti za naleznutím vnitřního míru a moudrosti. Protože je kniha zaměřena na duchovní a filozofické roviny lidského bytí, byla pro mne velice zajímavou a poučnou četbou ukazující, že mír může člověk naleznout tehdy, vyzkouší-li si v životě všechny extrémy, aby je poznal, přestal odsuzovat u ostatních a pochopil, že ani nezřízené poživačství, ale ani přísná askeze nevedou k oproštění se od ega - jedině střední cesta a poznání, že vše je vzájemně propojeno a vše je obsaženo ve všem, přinášejí pravou moudrost a klid, jelikož takto člověk splývá s veškerenstvem, vidí, že ve zrození je zánik, ve hříchu odpuštění, v moudrosti dětinskost či v čistotě hřích, a vidí tak také, že on sám je totéž, co kdokoliv a cokoliv jiného. Takto se zbaví ega a je nekonečně šťasten a vyrovnán.

Siddhártha opouští rodný dům svého otce brahmana, a odchází ke šramanům - asketům. Po čase však dochází k závěru, že umrtvování svého JÁ nevede ke štěstí ani moudrosti.

Když docela jistě tělo nebylo já, a nebyla jím hra smyslů, nebylo jím ani myšlení, ani rozum, ani naučená moudrost, ani naučená dovednost vyvozovat závěry a z myšlenek převzatých spřádat myšlenky nové. Také tento svět myšlenek byl z tohoto světa, a nevedlo k žádnému cíli, když člověk umrtvoval nahodilé já svých smyslů, zato však živil nahodilé já svých myšlenek a učeností. Obojí, myšlenky právě jako smysly, byly pěkné věci, za obojím se skrýval poslední smysl, obojí bylo třeba slyšet, s obojím si hrát, obojím ani nepohrdat, ani je nepřeceňovat [...]

Nejvíce moudrosti Siddhárthovi nepředali učení brahmani ani cílevědomí šramani, ale tichý převozník, který přirovnává život k plynoucí řece:

Naslouchat mě naučila řeka, od ní se to naučíš i ty. Ví všechno, čemu se lze od ní naučit. Podívej, i tomu ses již naučil od řeky, že je dobré směřovat dolů, klesat, hledat hloubku. Bohatý a vznešený Siddhártha se stane převozníkem: i to ti napověděla řeka. Naučíš se od ní i to další. [...]

Siddhártha zůstal u převozníka a naučil se obsluhovat člun, a když nebylo co dělat u přívozu, pracoval s Vasudévou na rýžovém poli, sbíral dříví, trhal plody pisangových stromů. Naučil se vytesat veslo a naučil se spravovat člun a plést koše a radovat se ze všeho, čemu se naučil, a dny a měsíce rychle ubíhaly. Ale více, než jej mohl naučit Vasudéva, naučila jej řeka. Od ní se učil neustále. Především se učil od ní naslouchat, naslouchat s klidným srdcem, s trpělivou, otevřenou duší, bez vášně, bez přání, bez uvažování, bez názoru.

Přátelsky žil vedle Vasudévy, a občas spolu prohodili slovo, nemnohá, dlouho promýšlená slova. Vasudéva nebyl přítelem slov, zřídka se Siddhárthovi podařilo přimět jej k mluvení.

"Zdalipak ses," ptal se ho jednou, "zdalipak ses naučil od řeky tajemství: že není čas?"

Vasudévovu tvář přeběhl jasný úsměv.

"Ano, Siddhártho," řekl, "je to přece tohle, co máš na mysli: že řeka je všude zároveň, u pramene i u ústí, u vodopádu, u přívozu, u peřejí, v moři, v horách, všude zároveň, a že pro ni je pouze přítomnost, nikoli stín budoucnosti?"

"Tak je to," řekl Siddhártha. "Když jsem se to naučil, podíval jsem se na svůj život a byla to také řeka a chlapec Siddhártha byl od muže Siddhárthy a od starce Siddhárthy oddělen jen stínem, ničím skutečným. Ani Siddhárthova dřívější narození nebyla žádnou minulostí a jeho smrt a návrat k brahmanu žádnou budoucností. Nic nebylo, nic nebude; všechno je bytí a přítomnost."

[...]

"Jeho utrpení nebude malé, pyšné a tvrdé je jeho srdcee. Mnoho musí takový člověk vytrpět, mnoho musí bloudit, mnoho nepravostí nadělat, mnoho hříchů na sebe naložit. Pověz mi, můj milý: Ty svého syna nevychováváš? Nenutíš ho? Nebiješ ho? Netrestáš ho?"

"Ne, Vasudévo, nic z toho nedělám."

"Věděl jsem to. Ty jej nenutíš, nebiješ ho, neporoučíš mu, protože víš, že měkké je silnější než tvrdé, voda je silnější než skála, láska je silnější než násilí. Velmi dobře, chválím tě. 

[...]

Opravdu věříš tomu, že ses dopustil všech svých pošetilostí, abys jich ušetřil syna? A můžeš svého syna uchránit před sansárou? Jak? Učením, modlitbou, napomínáním? Cožpak jsi, můj milý, docela zapomněl ten příběh, ten poučný příběh o bráhmanském synu Siddhárthovi, který jsi mi kdysi na tomto místě vyprávěl? Kdo zachránil šramanu Siddhárthu před sansárou, před hříchem, před ziskuchtivostí, před pošetilostmi? Mohla jej zachránit otcova zbožnost, napomínání učitelů, jeho vlastní vědění, jeho vlastní hledání? Který otec, který učitel jej dokázal uchránit toho, aby žil svůj vlastní život, sám se životem pošpinil, sám na sebe naložil vinu, sám vypil hořký nápoj, sám nalezl cestu? Cožpak myslíš, můj milý, že někdo zůstane této cesty ušetřen? Snad tvůj synáček, protože ho miluješ, protože bys ho rád ušetřil strasti a bolesti a zklamání? Ale i kdybys pro něj i desetkrát zemřel, neubereš mu tím ani ten nejmenší kousek jeho osudu."

[...]

Nyní se díval na lidi jinak než dříve, méně chytře, méně povýšeně, zato vřeleji, zvědavěji, účastněji. Když přepravoval obyčejné pocestné, dětské lidi, kupce, válečníky, ženské, nepřipadali mu tak cizí jako kdysi. Rozuměl jim, chápal a sdílel jejich život, řízený nikoli myšlenkami a názory, nýbrž výhradně pudy a přáními, cítil se jako oni. I když byl blízko dokonalost a nesl svou poslední ránu, přesto se mu zdálo, že tito dětští lidé jsou jeho bratři, jejich marnovist, dychtivost a směšnost ztratily pro něho svoji směšnou stránku, staly se pochopitelnými, roztomilými, staly se dokonce hodnými obdivu. Slepá láska matky k dítěti, hloupá, slepá pýcha namyšleného otce na jeho synáčka, slepé, bezuzdné dychtění mladé, marnivé ženy po špercích a obdivných pohledech mužů - všechny tyto pudy, všechna tato dětinství, všechny tyto prosté, pošetilé, ale nesmírně silné, životaschopné, silně se prosazující pudy a žádostivost nebyly pro Siddhárthu teď už dětinstvím, viděl, jak lidé pro ně žijí, jak se kvůli nim nekonečně snaží, podnikají cesty, vedou války, nekonečně trpí, nekonečně snášejí, a dokázal je za to milovat, viděl život, živoucí, nezničitelný, brahma v každé jejich vášni, v každém jejich činu. Hodní lásky a obdivu byli tito lidé ve své slepé věrnosti, ve své slepé síle a houževnatosti. Nic jim nechybělo, nic neměl vědoucí a přemýšlející oproti nim navíc, až na jednu jedinou drobnost, jednu jedinou malinou věcičku: uvědomění, pochopení jednoty veškerého života. A Siddhártha mnohdy dokonce pochyboval, není-li toto vědění, tato myšlenka, ať jakkoli cená, není-li snad také ona dětinstvím myslícího člověka, myslícího dětského člověka. Ve všem ostatním byli lidé světa mudrci rovnocenní, často ho daleko předčili, tak jako se může zdát, že zvířata ve svém houževnatém, neúchylném plnění nutnosti mohou předčit lidi.

V Siddhárthovi pomalu vzkvétalo, pomalu zrálo vědomí poznání toho, co je vlastně moudrost, co je cílem jeho dlouhého hledání. Nebylo to nic jiného než pohotovost duše, schopnost, tajné umění v každém okamžiku, uprostřed života, myslet myšlenku jednoty, dokázat cítit a vdechovat jednotu. Pomalu to v něm vzkvétalo a vyzařovalo to na něj i z Vasudévovy staré, dětské tváře: harmonie, vědomí věčné dokonalosti světa, úsměv, jednota.

[...]

Siddhártha se snažil lépe poslouchat. Obraz otce a jeho vlastní obraz  i obraz syna navzájem splývaly, zjevil se také obraz Kamaly a rozplynul se, a obraz Góvindův, a jiné obrazy, a vzájemně se do sebe vlévaly, splývaly, staly se řeknou, spěchaly všechny jako řeka k cíli, toužebně, žádostivě, bolestně. Hlas řekny zněl pln touhy, pln palčivého smutnu, pln neztišitelné žádosti. Řeka pospíchala k cíli, Siddhártha ji viděl spěchat, řeknu, která pozůstávala z něho a jeho blízkých a ze všech lidí, které kdy viděl, všechny ty vlny a voda spěchaly, bolestně poháněny, k cílům, k mnoha cílům, k vodopádu, k jezeru, k peřejím, k moři, a všech cílů dosáhly a po každém následoval nový, a z vody byla pára a stoupala k nebi, byl déšť a spustil se z nebe, byl pramen, byl potok, byla řeka, znovu pospíchala, znovu plynula. Ale toužebný hlas se změnil. Ještě zněl, pln bolesti a hledání, ale přidružily se k němu jiné hlasy, hlasy radosti a bolesti, dobré i zlé, smějící se i truchlící, stovky hlasů, tisíce hlasů.

Siddhártha naslouchal. Byl dobrý posluchač, zcela pohroužený do naslouchání, zcela prázdný, nasávající, cítil, že se teď naučil poslouchat úplně. Častokrát to již slyšel, ty mnohé hlasy v řece, dnes zněly nově. Už neuměl ty četné hlasy rozeznat, radostné od plačících, dětské od mužských, patřily všechny k sobě, nářky, touhy, smích vědoucích, výkřiky hněvu a sténání umírajících, všechno se sjednocovalo, všechno bylo vzájemně propleteno a svázáno, na tisíc způsobů propojeno. A všechno dohromady, všechny hlasy, všechny cíle, všechna toužení, všechny bolesti, všechna radost, všechno dobré a zlé, všechno dohromady byl svět.

Všechno dohromady byla řeka dění, hudba života. A když Siddhártha pozorně naslouchal této řece, této tisícihlasé písni, když nenaslouchal jen bolesti ani jen smíchu, když svou duši nevázal jen na některý z hlasů, když do ní vstupoval celou bytostí, ale slyšel všechny, vnímal celek, jednotu, skládala se velká píseň tisíců hlasů z jednoho jediného slova óm: dokonalost.

[...]

V této hodině přestal Siddhártha bojovat s osudem, přestal trpět. V jeho tváři rozkvetla radost z vědění, kterému se již žádná vůle neprotiví, které ví o dokonalosti, je v souladu s řenou dění, s proudem života, které je plno slitování, plno porozumění, odevzdané proudu, náležející jednotě.

[...]

"Když někdo hledá," řekl Siddhártha, "snadno se stane, že jeho zraky vidí jen tu věc, kterou hledá, že nedokáže nic najít, nic do sebe vpustit, protože stále myslí jen na to hledané, protože má jeden cíl, protože je tímto cílem posedlý. Hledat znamená mít cíl. Nalézt ale znamená: být svobodný, být otevřený, nemít žádný cíl. Ty, ctihodný, jsi možná skutečně hledač, protože pospíchaje za svým cílem nevidíš mnohé, co ti leží před očima."

[...]

"Vědění je možno sdělit, moudrost ne. Je možno ji najít, dá se žít, může člověka nést, dají se s ní dělat zázraky, ale sdělovat a naučit se jí nelze. To bylo to, co jsem už jako mladík vícekrát tušil, co mne odpuzovalo od učitelů. Dospěl jsem k jedné myšlence, Góvindo, kterou budeš rovněž považovat za žert nebo za pošetilost, ale která je mou nejlepší myšlenkou. Zní takto: Opak každé pravdy je stejně pravdivý! Totiž tak: Pravdu je možno vyslovit a odít slovy jenom tehdy, je-li jednostranná. Jednostranné je všechno, co může být myšlenkami myšleno a slovy řečeno, to všechno je jednostranné, vše polovičaté, všechno postrádá celistvost, zaokrouhlenost, jednotu. Když vznešený Gautama učil a mluvil o světě, musel jej rozdělit na sansáru a nirvánu, na klam a pravdu, na utrpení a vykoupení. Nelze jinak, není žádné jiné cesty pro toho, kdo chce učit. Ale svět sám, jsoucno kolem nás a v nás není jednostranné. Nikdy není jeden člověk nebo jeden čin zcela sansára nebo zcela nirvána, nikdy není člověk docela svatý nebo docela hříšný. Zdá se nám, protože jsme podrobeni klamu, že čas je něco skutečného. Čas není skutečný, ó Góvindo, znovu a znovu jsem to zakusil; a když není čas skutečný, pak rozpětí, které je, jak se zdá, mezi světem a věčností, mezi utrpením a blažeností, mezi zlem a dobrem, znamená také jen klam."

[...]

"Svět, příteli Góvindo, není nedokonalý ani není na pomalé cestě k dokonalosti: Ne, je v každém okamžiku dokonalý, každý hřích nese v sobě již milost, všechny malé děti mají už v sobě starce, všichni kojenci smrt, všichni umírající věčný život. Nikomu není dáno, aby o druhém věděl, jak daleko je na své cestě, v lupiči a hráči kostek je Buddha, v bráhmanovi lupič. Je možno v hluboké meditaci zrušit čas, všechen minulý, jsoucí a nastávající život spatřit současně, a pak je vše dobré, vše dokonalé, vše je brahma. A proto se mi zdá dobré všechno, co je; smrt jako život, hřích jako svatost, moudrost jako bláznovství, všechno tak musí být, všechno potřebuje jen můj souhlas, mou dobrou vůli, mé laskavé porozumění, tak je to pro mne dobré a nemůž mi to nikdy ublížit. Zakusil jsem na vlastním těle a na vlastní duši, že jsem velmi potřeboval hřích, potřeboval jsem rozkoš, potřeboval jsem honbu za majetkem, marnivost a potřeboval jsem nejbídnější zoufalství, abych se odnaučil odporovat, abych se naučil milovat svět, abych jej už nesrovnával se světem, jaký bych si přál či namlouval, s dokonalostí, kterou jsem si vymyslel, a rád k němu náležel. - Takové jsou, ó Góvindo, některé z myšleneke, které mi přišly na mysl."

[...]

Ze všeho, co je, ó Góvindo, zdá se mi být hlavní věcí láska. Prohlédat svět, vysvětlovat ho, pohrdat jím, to ať zůstane věcí velkých myslitelů. Mně ale záleží jedině na tom, abych mohl svět milovat, abych jím nemusel pohrdat, nemusel jej a sama sebe nenávidět, abych mohl na svět a na sebe a na všechny bytosti hledět s láskou a obdivem a úctou.