Toynbeeho konvektor
Craig Bennett Stiles vstoupil do historie a stal se celebritou. Jako jediný člověk sestrojil stroj času a vydal se do budoucnosti o sto let později. Dovezl fotografie a vzorky jako důkazy a vyprávěl, jak skvělá budoucnost je, plná prosperity a osidlování Marsu. Lidé byli nadšeni a pustili se hned do budování takovéto budoucnosti. O sto let později, kdy je mu 130 let, se přiblížil okamžik, kdy se má setkat se svým dřívějším já, které přiletělo z minulosti. Všichni lidé a média hoří nedočkavostí. V onen Okamžik se však nestane nic. Reportér, který má na starosti interview před osudovým setkáním, se jediný dovídá pravdu: celá cesta do budoucnosti byla vymyšlená a nahraná na lidi, aby byli nadšeni z budoucnosti a rozhodli se ji realizovat vlastními silami. Budoucnost, kterou on tak predikoval, se skutečně vyplnila.
Padací dvířka
Klára Pecková žije už deset let ve svém bytě. Nikdy nevěděla, že má v domě půdu, až jednou zaslechla shora zvuky. Jako myši. Vtom si všimla také malých padacích dvířek, která na půdu vedla. Zvuky se postupně rozrůstaly, vypadalo to na krysy, na kočky a později i na něco většího. Zavolala hubiče. Ten přijel autem a ona odešla nakoupit. Když se vrátila, auto tam stále stálo, ale hubič nikde. Šla se tedy podívat k dvířkům, ta byla zavřená. Myslela si, že se hubič na práci vykašlal a odešel. Zvědavost jí nedala, otevřela dvířka, když vtom ji něco vtáhlo dovnitř, rychle a tiše, až její pantofle zůstaly na schůdcích. Dvířka zaklapla a dalších deset let bylo na půdě ticho.
Orient Expres, směr sever
Minerva Hallidayová, ošetřovatelka, cestuje vlakem a v jídelním voze ji zaujme vyzáblý pasažér, úplně se ztrácející před očima. Zdálo se, jako by zacházel na přítomnost lidí okolo. Minerva se dovtípí, co je ten pán zač. Později ji přijde do kupé číšník požádat o pomoc. Smrtelně bledý pasažér leží ve svém kupé a je na zemření. Minerva jej povzbudí tím, že mu řekne, že v něj věří. Že ví kdo je, že je duch. Muž pookřeje a je náhle zdravější, silnější. Začnou spolu konverzovat, duch se svěřuje, že v dnešní době jich už zbylo jen několik a život je stále těžší, neboť málokdo v něco věří, ne tak na duchy. Míst, kde by mohli existovat bez úšlapů nevěřících, je málo. A on právě na takové místo jede, na starý hrad. Když vystupují z vlaku, Minerva uklouzne a upadne. Seběhne se kolem ní dav lidí. Ona však dohání svého společníka a jsouc najednou toutéž bytostí jako on, doprovází ho na hrad v Edinburghu.
Nejspíš ti nejde do hlavy, proč jsme tady
Syn objednal v luxusní restauraci večeři pro tři a čekal, až přijdou jeho rodiče. Věřil, že přijdou. Byli již několik let po smrti. Něco ho nutilo s nimi mluvit. Rodiče opravdu přišli z nedalekého hřbitova, a překvapili ho svou nenuceností, hovorností, jako by byli naživu. Povídali si celý večer. On jim potřeboval říci, že je má rád. Společně se smáli a plakali a vzpomínali, rodiče líčili, jaké to je tam, na druhé straně. Pak se přiznali, že už musí jít, že ta večeře je trochu nudná. Syn je vyprovodil před budovu a vracel se rozesmátý: Tak já je nudím! Potom konečně zavolal svým dcerám a pozval je na večeři.
Víla smrti
Dva přátelé tráví zimní večer v odlehlém domě u Dublinu. Pojednou zaslechnou venku nějaký zvuk. Jeden z přátel vypráví o Víle smrti, která se ozývá vždy hodinu před tím, než má v okolí někdo zemřít. Muž přiměje kamaráda, aby se vydal ven vílu potkat a přesvědčit se o ní. Není přeci srab! Naoko se na chvíli rozmyslí, že nechce, aby přítel chodil, nechce, aby ho zabili, ale pak ho přeci jen vystrčí ze dveří a zamče. Muž venku potkal mezi stromy dívku s bledou tváří. Ta se ptala na majitele domu, na muže, který ji zneuctil, který bral ženy jako hračku, zábavu, a potom je odhodil nedbaje jejich citů. Chce se s ním setkat, ulehnout s ním a už nikdy nevstat (metafora – zabít ho, neboť ona sama už nežije). Muž se vrátí domů. Pošle svého přítele za dívkou, že tam na něj čeká. „Je tu jedna věc, kterou jsem ti nepověděl. Ona je tam venku, to ano. A čeká. Ale...je mrtvá. – Nebojím se, řekl Johny. – Ne, ale já ano. Nikdy se nevrátíš. ...Dlouho jsem stál a hleděl na popel, pak jsem se otřásl, vyběhl schody po dvou do patra, rozrazil dveře svého pokoje ve věži, zabouchl za sebou, svlékl se a ležel v posteli s přikrývkami přetaženými přes hlavu, dřív než hodiny v městečku daleko odtud odbily jednu hodinu s půlnoci. A můj pokoj byl tak vysoko, tak ztracený v domě a v nebi, že ať cokoli nebo kdokoli ťukalo či klepalo či bušilo dole na dveře, šetpalo a pak prosilo a pak ječelo – Kdo by to mohl slyšet?“
Sliby, sliby
Tom má rodinu s dcerou, ale také milenku. Jednou za ní přijde a pláče. Povídá jí, že se dnes vidí naposled, neboť jeho dcera byla v ohrožení života, v nemocnici a on slíbil Bohu, že když ji zachrání, vzdá se on na oplátku toho nejdražšího, co má – své milenky. Ona je rozhořčena, že slíbil zrovna toto, ale chápe stejně jako on, že slib Bohu se nedá odříci.
Jednu na Jeho Lordstvo, a jednu na cestu!
Lord Kilgotten zemřel. Jeho přátelé, obyvatelé vesnice, věděli o jeho sbírce dobrého vína a tak věřili, že jim bude odkázána, jelikož Lord neměl žádného příbuzenstva. Na pohřeb však dorazil právník, který přečetl poslední vůli: jelikož si hrubí obyvatelé vzácného moku nebudou umět považovat, chce si vše vzít s sebou do hrobu. Načež začal advokát vylévat vzácné víno na rakev v hrobě. Muži to nedokáží přenést přes srdce, tak vymýšlejí, jak situaci vyřešit. Nakonec jednoho napadne spásné řešení: Všechno víno vypijí a do hrobu se dostane – avšak v podobě moči.
Podle rozkazu!
Bazén obsluhoval bývalý podplukovník a jeho syn. Muž driloval svého syna jako vojáka, nechal ho pochodovat a stát v pozoru hodiny na slunci. Stálí hosté chlapce litovali a otce nenáviděli. Nechápali, jaktože se syn nevzbouří a otce nezabije nebo něco podobného. Jednou oba odešli. Jeden ze stálých hostí potkal chlapce po letech náhodou ve vlaku. Poznal jeho podobu, nedalo mu to a přisedl k němu. Ověřil jeho totožnost a ptal se, co se s jeho otcem stalo, jak vlastně dopadl on, syn? A mladík vyprávěl: otec se mu za celou tu dobu práce u bazénu nesvěřil, že neumí plavat. Jednou mu nařídil přímo hleď a spadl do bazénu. Začal se topit, chroptěl, ale synovi nemohl dát žádný rozkaz, aby ho mohl zachránit. Chlapec tedy udržoval přímo hleď a nechal otce, aby se utopil. Musel si být přeci jist, že to není další z otcových léček, jak chlapce nachytat při neposlušnosti. O osudu syna a jeho dalším životě se však bývalý host nedověděl nic – bylo mu už příliš trapné se ptát.