Doris Lessingová
Cyklus šesti povídek zasazených do meziválečného až poválečného období 20. století. První tři povídky jsou situovány v Africe: mapují tamější poměry, zejména problematiku práv domorodých černochů a jejich podřízenost bílému muži, a dále tematiku práce v dolech, v nichž opět tito černí muži za mrzkou mzdu dobývají drahé kovy, a kde vidina rychlého zbohatnutí může připravit nejednoho Evropana takřka o rozum. Kromě tohoto socialisticky zaměřeného pohledu se Lessingová ve své sbírce soustřeďuje také na psychologicky hlubší témata - druhá polovina povídek se odehrává v Británii či Německu a řeší život poválečné Evropy v jeho nejmenších souvislostech každodenního lidského života.
Nevěsta za dobytek
Kolonizace Afriky: ve 30. letech zde už vyrůstají bělošská města, která lákají Evropany vidinou snadného a bohatého života. Realita je však často jiná. Marina se sem přistěhovala s manželem a s trpkostí se smiřuje s tím, že jejich úspory stačí pouze na pronájem nevzhledného řadového domku. Marina se adaptuje na místní poměry, což jí jde zpočátku těžko: je zvykem mít černošského sluhu. Je zvykem nechovat se k těmto sluhům a kuchařům s přílišnou blahosklonností nebo dávat jim nadprůměrný plat: roznesli by si zvěsti o lepším zacházení mezi sebou a vyvolávalo by to bouře. Černochy je třeba držet zkrátka a moc jim nepovolovat. Většinou spí v plechových boudách v zadních částech zahrad, ne v o moc nepších podmínkách než psi. Marina tento stav věcí sleduje s nechutí a se stejným pocitem odsuzuje své bělošské sousedky. Postupně však přichází na to, že takové je současné nastavení a ona proti němu nic nezmůže. Lépe také chápe vnímání černocha: tito lidé přicházejí do měst z kraalu - domorodých vesnic. Neznají z civilizovaného života nic. Nejvyšší hodnotou je pro ně dobytek: dívky se vdávají za souhlasu otce a poté, co za ně nápadník zaplatí určeným množstvím volů nebo krav. Toto nastavení se bílý člověk marně snaží vymýtit a přeučit.
"Jeden nájemník tohoto domu tvrdí, že ho váš sluha uhodil."
"To není pravda. Všechno jsem viděla."
Policista se na ni pochybovačně zadíval a řekl: "Hm, to ovšem komplikuje situaci." Po chvíli se omluvil: "Promiňte na okamžik," a vyšel ven. Marina viděla, jak mluví na předních schůdkách s panem Blackem. Zanedlouho se policista vrátil. "Vzhledem k vašemu stanovisku bylo od žaloby upuštěno," řekl.
"To je také na místě. V životě jsem o ničem tak hloupém neslyšela."
"Ale, paní Gilesová, lřece došlo k rvačce a oni všichni utekli. To je vidět, že museli mít špatné svědomí, pravděpodobně proto, že neměli propustky. A víte, že nesmějí mít v pokojích ženy."
"Ta žena byla chůva pana Blacka."
"Ale on říká, že si myslel, že to děvče přespává v černošské čtvrti u otce."
"Škoda, že se pan Black tak málo zajímá o své služebnictvo a ani tohle neví. To děvče spí tady. Jak může čekat, že takové dítě ujde každé ráno pět mil, začne pracovat už v sedm hodin a v sedm večer půjde zase dalších pět mil pěšky zpátky."
Policista na ni pohlédl. "Dělají jich to spousty," řekl. "Ti vydrží víc než my. A kromě toho je to nařízení."
"Nařízení," řekla Marina trpce.
Mraveniště
Titulní a asi nejvýraznější povídka sbírky. Má opět silný sociální rozměr. Odehrává se v prostředí těžebního dolu, kde žije majitel a jeho zaměstnanec s rodinou. Jejich chlapec, Tommy, se přátelí s černošským chlapcem Dirkem. V Tommyho vkládají naděje nejen jeho rodiče, ale také majitel dolu, pan Macintosh, který sám rodinu ani děti nemá. Tommyho osudem má být studium, univerzita, a dobré bydlo. Tommy se však stále hlasitěji dožaduje vysvětlení, proč on musí jít studovat, aniž by k tomu měl větší chuti, zatímco Dirk, který je chytřejší než on, nemůže. Otázka se stává palčivější v okamžiku, kdy vyjde najevo, že Dirk je vlastně nemanželským dítětem pana Macintoshe, který občas navštíví Dirkovu matku v černošské osadě. K Dirkovi se však na veřejnosti nechce znát. Tommy si s Dirkem vystaví v lesíku boudu, v níž Dirka vždy o prázdninách vyučuje všemu, co se za rok ve škole naučil. Dirk se tak stává nejen gramotným, ale postupně také vzdělaným a rozumí rasovým otázkám. Tommy se bouří proti nespravedlivému systému nástroji, kterými může vládnout: odmítá se ve škole snažit, vypadá to, že se studiem skončí. K tomu, aby svůj přístup změnil, má jedinou podmínku: Dirk musí mít také možnost studovat.
Vedlejší linií příběhu je symbolika Tommyho uměleckých sklonů. Rád vytváří ze dřeva sošky. Sochá, co mu je nejdražší: vytvořil sošku svého kamaráda Dirka, později skulpturu celého dolu, v němž se jako mravenci hemží černí dělníci (odtud název Mraveniště) a nakonec přímo do kmene stromu vyřezal Dirka, který se snaží úporně z této masy dostat ven. Symbolizuje tak snahu černého člověka po osvobození.
Pan Macintosh měl vůbec takovou náladu, že s ním nemluvila opatrně jen Annie Clarková. V tomto měsíci mu dal výpověď i kuchař, který u něho pracoval už dvanáct let. Nebyl konec konců žádný otrok, aby zůstával jako uvázaný u zlého pána, který ho dvakrát srazil silnou chlupatou pěstí. A jednou, když se smekl náklad horniny, a rozdrtil lebky dvěma horníkům, přivítal pan Macintosh popuzeně i policisty, kteří přišli vyšetřovat, a řekl jim, aby si hleděli svého. Poprvé v dějinách tohoto dolu, kde se přihodilo z habebné nedbalosti už tolik podobných neštěstí, uslyšel pan Macintosh rozhořčená slova policejního úředníka: "Mluvíte, pane Macintoshi, jako by se vás zákony netýkaly. Jestli se to stane ještě jednou, tak uvidíte..."
Nejhůře však nesl, že nařídil Dirkovi, aby se vrátil do práce na jámě, a Dirk odmítl.
"Donutit mě nemůžete," prohlásil Dirk.
"Kdo na tomhle dole poroučí?" zařval pan Macintosh.
"Není žádný zákon, který nutil děti pracovat," odporoval třináctiletý hoch, velký už jako otec, a jak tam stál, odráželo se jeho štíhlé a pružné mládí od mohutné zavalitosti starého muže.
Slovo zákon vybičovalo v panu Macintoshovi takový vztek, až cítil, jak se mu zatmělo před očima, a jak mu horkou temnotou buší v hlavě krev. Ale právě proto, že byla v jeho vzteku taková síla, vystřízlivěl, neboť se naučil už brzy v mládí obávat se vlastní zlosti. A potom, vždyť byl především liška podšitá. Počkal proto, až zase uvidí jasně, a pak se zeptal už rozvážně: "Proč se vlastně chceš povalovat v osadě a nechceš pracovat, aby sis vydělal peníze?"
Dirk odpověděl: "Dovedu číst a psát a umím počítat líp než Tommy, a dodal - baas Tommy - takovým tónem, že se v panu Macintoshovi začal znovu vzdouvat vztek, takže se musel zase ovládat, aby jej potlačil.
Ale Tommy byl jeho slabostí, a proto právě tenkrát pronesl slova, pro která se později divil, jestli mu najednou nepřeskočilo. Řekl totiž: "Dobře tedy, až ti bude šestnáct, tak můžeš přijít, povedeš mi knihy a budeš pro důl vyřizovat dopisy."
Dirk odpověděl "dobře", jako by to bylo pouze jeho samozřejmé právo, hned odešel a pana Macintoshe tam nechal, aby si bezmocně nadával.
Hlad
Název povídky, snad přímo novely, je metaforický - nejedná se pouze o fyzický hlad, ale především o hlad po novém a lepším životě, po uznání a "slávě", jak si ji naivně představuje Jabavu, šestnáctiletý protagonista tohoto příběhu. Jabavu odchází z rodného kraalu, kde mnoho let sní o životě ve městě bílého muže, kde bude bohatý, bude pracovat a vydělávat si peníze, bude nosit oblečení a boty a jíst i jiná jídla než kukuřičnou kaši, kterou vaří jeho matka v chýši. Jabavu má vysoké sebevědomí. Je urostlý, silný, mladý, pusu má prořízlou (v kraalu to není považováno za moc dobrou vlastnost - vysloužil si posměšnou přezdívku Tlama) a sám se z obrázků a novin naučil obstojně anglicky.
Ve městě brzy vystřízliví: nikdo tu na něj nečeká s otevřenou náručí a neoceňuje jeho přednosti, jak očekával. Práce je placená špatně a žádná mu není dost dobrá. Brzy se dostává před morální dilema: buď se uchýlí pod křídla místního černošského misionáře, který hlásá rovnost černochů a bělochů, což by mu však přineslo jen roky pokorné práce, večerního vzdělávání a žádnou "prestiž", po které prahne. Druhou možností, ve které Jabavu víceméně uvízne, je spolčení se zločineckou bandou černochů, jíž velí zlotřilý Jerry, který si všechny podmaňuje závislostí na podomácku vyráběném nelegálním alkoholu skokianu. Jabavu si uvědomuje nemorálnost každodenních krádeží a stále touží vymanit se z tohoto společenství a utéci se k panu Mizimu - misionáři, avšak na druhou stranu v něm stále promlouvá onen hlad, který je zde ukojen: Jabavu má krásné oblečení, dobré jídlo, dívku, se kterou může spát. Věci se však nevyvíjejí tak dobře. Jabavu je chycen a uvězněn. Až zde, ve vězení, si umíní, že se chce skutečně a upřímně věnovat něčemu vyššímu a hodnotnějšímu, než je přízemní poživačnost. Zmoudřel, dospěl.
V představách vidí místo plné světel a tepla a smíchu a lidi, jak na něj volají: Podívejte, tady je náš milý Jabavu! Pojď sem, Jabavu, a posaď se u nás.
Tohle chce slyšet. Už nechce slyšet smutné hlasy starých vesničanů: Tlama, podívejte se na Tlamu, poslechněte si, jak Tlama chrlí slova.
Chce to vše tak strašlivě, že ho touhou až bolí tělo. Začíná snít s otevřenýma očima. Zpola zahanben, prožívá v duchu tento sen: Vidí sám sebe, jak putuje do města, vchází do něho a tu ho zdraví černý policista: "A heleďme se, Jabavu, tak tě tady máme, já jsem z tvé vesnice, jestlipak se na mě pamatuješ?" "Slyšel jsem o tobě, příteli," odpovídá Jabavu, "od našich bratří, dozvěděl jsem se, že jsi nyní 'synem vlády'." "Ano, Jabavu, teď sloužím vládě. Vidíš, mám pěknou uniformu a mám kde spát a mám taky přátele. Váží si mě bílí i černí. Mohu ti pomoci." 'Syn vlády' vezme Jabavua k sobě a nabídne mu jídlo - možná chléb, bílý chléb, jaký jí bílý muž, a čaj s mlékem. Jabavu se doslechl o takových pokrmech od lidí, kteří se vrátili do vesnice. Potom vezme 'syn vlády' Jabavua s sebou k bílému muži, jemuž slouží. "Tohle je Jabavu," povídá, "můj přítel z naší vesnice." "Tak tohle je Jabavu," na to bílý muž. "Už jsem o tobě slyšel, synu. Ale nikdo mi neřekl, jak jsi silný a chytrý. Musíš si obléci tuto uniformu a stát se 'synem vlády'. Jabavu takové policisty viděl, jednou ročně totiž přicházejí vybírat od vesničanů daně. Mohutní, důležití černí muži v uniformách... Jabavu se vidí v uniformě a zrak mu oslepuje touha. Vidí se, jak obchází městem bílého muže. Ano, baas, ne, baas, a na vlastní lidi je velice hodný. Říkají o něm: Ano, to je náš Jabavu, z naší vesnice, pamatujete? Je to náš dobrý bratr, pomáhá nám...
[...]
Celou tu dobu Jerry mluví, jako by másla ukrajoval, je samá zdvořilost, samý úsměv; studené ostražité oči skrývají svůj pravý výraz za lišáckou úskočností, a Jabavu se mu zpovídá ze všeho, co má na srdci. Svěřil se mu, jak má rád paní Miziovou, jak se obdivuje panu Mizimu. Otvírá mu srdce s dětskou důvěřivostí, jež nezná zábran, a Jerry naslouchá, co chvíli ho pobízeje úlisným, potměšilým slovem či úsměvem, až se mezi nimi ke konci týdne vyvine prazvláštní způsob konverzace. Jerry vždy začne: "Víš, oni ti Miziovi..." A Jabavu dodá: "Poslyš, to jsou moc moudří lidi a všemu se dovedou postavit." A Jerry na to tichým, zdvořilým hlasem: "Vážně" Jabavu přitaká: "Bodejť, kamaráde, ti myslí jenom na druhé." A Jerry opět tázavě: "Vážně?" Ale pořád tím tichým, strašlivě bezbarvým, zdvořilým hlasem. A potom utrousí, jen tak jako by mu na tom pranic nezáleželo, o Miziových nebo o Samuových, co kdy kde udělali a jak jim není radnu věřit, a najednou vztekle vyhrkne: "Prevít jeden!" nebo: "To je ale čubka!" A Jabavu se směje a je s Jerrym zajedno. Jako by existovali dva Jabavuové a jedn vždycky ožíval pod vlivem vychytralého Jerryho jazyka. Jabavu sám je si toho však sotva vědom. Opravdu to zní neuvěřitelně, že člověk, který nedělá nic jiného, než krade, pije a miluje se s ostříleným městským děvčetem, že tedy takový člověk o sobě přesto smýšlí jako o někom naprosto jiném - jako o někom, z koho jednou vyroste bojovnk za povznesení černochů, a přece tomu u Jabavua tak je. Chlapec je natolik zmaten a připoután k věčnému koloběhu kradení, dobrého jídla a pití, opět kradení a nočního milování s Betty, že připomíná mladého, silného, zedřeného volka, pod nímž poklesávají nohy, jemuž však pán omotal kolem rohů provaz a vodí ho na něm na pole, ovšem tak obratně, že to zvíře téměř necítí. Ale vyskytnou se i chvíle, kdy si to přece jen uvědomí.
Jednoho dne se Jerry zeptá jen tak mezi řečí, jako by tom naprosto nezáleželo: "Tak ty nám chceš dát vale a přejít k těm pokrokářům?" A Jabavu na to s dětskou prostotou: "No, tak jsem si to nějak představoval." Jerry se tomu poprvé nepokrytě zasměje. Jako dýka projede Jabavuem strach a hned si zavyčítá: Nemám rozum, když mu všechno vykládám.