Vzpomínková kniha, v jejíž první části hovoří Jan Werich na různá témata (čím by chtěl být v minulém životě, o jeho hudebním vzdělání, o jeho vztahu ke klaunům, o divadle – jeho celoživotní náplni, o snech a o slově sranda a o řeči vůbec).
Ve druhé části knihy mluví o Janu Werichovi a vzpomínkách na něj jeho osobní tajemnice a dlouholetá pravá ruka Jarmila Týlová. Kniha byla vydána v roce 1995.
Člověk nemůže nikdy dělat víc, než je mu dovoleno člověčenstvím. Míň může dělat vždycky. A jak jste si všimli, to s úspěchem probíhá. Ale přemýšlet, a to dá práci, umí jenom část lidstva. Ona část, ona tenoučká vrstva, která válčí s lidskou hloupostí.
A já dost často takhle nad novinami přemítám, co bych byl býval byl, kdybych byl býval byl býval, v té které době. To bylo pane plusquamperfektum, co? No prostě, co by se tak šiklo nejlíp, v který době bejt. No tak ve starověku jsem umřel, a to už bych nechtěl, ale takhle sakramente ve středověku jsem si kolikrát myslel – šlechtic. Takovej bohatej šlechtic. A to je právě ta chyba, neboť šlechtictví zavazuje. To znamená, takovej syn, prvorozenej, toho vodmalička učili střílet lukem, bít se, oštěpem házet, lovit divočáky, bejt bdělej – být bdělý, abych mluvil správně tedy – proti úkladům, kout pikle – jak se kujou pikle, ho museli učit, a potom jak dorůstal, tak taky šarvátky sem tam ňáký a rod udržovat. No, jenže to s tím udržováním rodu, to není tak, jak se to zdá, protože obyčejně rod se musel udržovat s urozenou, velice urozenou, rovnocennou – a esli byla hezká nebo vošklivá, to nehrálo roli, a většinou byly vošklivý. Tak s vošklivou udržovat rod, no, a tamto k tomu, co je moc práce, tedy prvorozenej ne, prvorozenej. Druhorozenej syn bych chtěl bejt. Ten zase závidí tomu prvorozenýmu, protože to má tak blízko, že kdyby bejval ten se narodil jenom vo něco pozdějc, já moh bejt dřív, a už jsou tady úklady, jak ho zbavit prvorozenectví, a spiknutí a puče a potom zase špalky a sekyry a vraždění a tak dál, a tak dál, a to dá práci, vraždy daj práce, postříká člověka různá krev – tak taky ne. Třetí, třetirozenej, třeťorozený. Ten má titul, poněvadž je rozený, má titul, má ňáký ty peníze, musej mu je dát, aby nebyla rodová vostuda, není toho tolik, ale jsou to peníze, a tamten je rytíř a tenhleten je taky ňákej vladaříček, tak ten třetí kluk jde na kněze, že jo. Ale je urozenej, no tak se stane opatem v klášteře, no a bejt opatem, to je moje, jejej, to je moje, bejt opatem. To je klid, sklepy, to je zahrada, zelenina, salátek tam dělaj mniši, já du vokolo, voni mě zdravěj, to je vlastně velkostatek a já jsem velkostatkář a chodím než v kutně, žádný spodní prádlo, co je komu do toho.
Já jsem se hodně živil hudbou, tím, že jsem zpíval a – to je zajímavý, já vůbec nemám hudební vzdělání, já vám neznám noty, já nepoznám notu. Já vím, že na těch linkách jsou takový puntíky, a to mně dlouho, dlouho bylo nápadný, že to ty mouchy dělaj tak na řádku, do kopce a z kopce, až pak teprve mně Ježek vysvětlil, že to není od much, že to dělaj skladatelé.
No a pak jsem trošku popovyrostl a tatínek mě vzal jednou do divadla, Národního, na operu, protože říkal: Když se ti to tak líbí, tak si to pojď poslechnout. Já tam byl poprvé, to víte, padalo to na mě, ta nádhera a ty stropy a to všecko, koneckonců, divadlo je od toho, aby připravilo diváka, než se začne hrát, že ano, proto se dělaj divadla tak pěkná. No, mně se strašně líbila opona toho Hynaise, jak tam lítá génius nad tou paní a jak tam maj rozestavěnou tu budovu a nad tím nahoře, sem si všim, tam bylo napsáno Národ sobě. Já povídám: Tati, podívej se, národ sobě co? A on říká: Co? A já povídám: Národ sobě co? A on: Co národ sobě co? Já povídám: No co národ sobě – národ sobě... On říká: No, tady to všecko, národ sobě. Říkám: Tak proč tam nedaj udělal nebo postavil, proč je to nedo..., ale už jsem nemoh, protože najednou tam přišel kapelník a začalo se hrát a ta krásná opona šla nahoru a zmizela a mně vám to bylo tak líto, já celý jednání čekal, až zase ta opona spadne dolů, poněvadž mně se strašně líbila. Já jsem si ji strašně rád prohlížel. A od tý doby, když jsem pak měl pozdějc divadlo, tak jsem vždycky měl ošklivou oponu, aby, když se rozhrne, aby lidem nescházela, víte?
To je zajímavý, jak hudba působí na člověka. Hudba a vůně. Vůně připomínají strašně moc. A hudba taky. Celou atmosféru tý doby, kdy to člověk znal a slyšel.
Ono se dá těžko psát legračně pro smích. Zkuste napsat anekdotu. Anekdota se musí vyprávět, napsaná anekdota má studené nohy. Smích se nedá pitvat. Mrtví lidé nemají úsměv na rtech.
(Fantazie): Stačí ji uvolnit, zmáčknout knoflík a lano-li nenapne-li se, se napnelí, nastane napnelismus (aby mohla přijít cukatura), i když cuknulatura bez napnelismu je kravininum.
Ale myslím si, že televize končí tím, že omrzí lidi, neboť je neosobní. Přítomnost živého tvora je jiná než jeho pouhý odlesk. Je to jiné, vidět pana Oliviera na jevišti než ve filmu, v televizi. Najednou začneš toužit po živém člověku a jdeš do divadla.
Klauni se mi líbí dodnes. Klaun je člověk, jehož směšné vlastnosti a touhy, obliby a přání jsou umocněny. Klaun je v první řadě člověk. Klaun je klaunem, protože jím nechce být, nechce být k smíchu a diví se, že se mu smějeme. Nechce upadnout, proto padá. Chce být elegantní, proto tolik dbá o svůj oblek, až ho nakonec použije jako rohožku.
...Nezdá se vám, že vidíte mezi svými blízkými klauny? Tamhleten pán, který klímá a dělá, že pracuje. Vidíte, co mu to dá za práci dělat, jako že dělá, a přitom nedělat? Nebo si poslechněte támhletoho, jak mluví a dělá, že ví, o čem, a ti druzí dělají, že nevědí, že on neví, ale nevědí také, co vědí a co nevědí, ba ani, co z toho, co vědí, vědět smějí, a tak radši dělají, jako že nevědí vůbec nic.
V tom je podstata herectví. Když herec věří, tak věří všichni. Když nevěří, nemůže přesvědčit.
(dopis od Voskovce): Čili, jakmile se vyskytne hlavy, která v sobě má něco jiného než jenom... než jenom prázdno, vymyslí pravdu, kterou příští hlava pozmění. Případně potře. Když je takových hlav za pár sto- či tisíciletí několik veletuctů, vytvoří spolu s miliardami hlav dobytčích, jež je obklopují, jakýsi tovar či útvar, kterému se říká kultura, někdy optimisticky civilizace. ... pozitivní výměšky hlav vzácných jsou posléze pohlceny lavinou běhavek z hlav dobytčích.