Jan Werich a Jiří Voskovec
Hra Osvobozeného divadla z roku 1936. Hra vznikla použitím motivu staroanglické hry Francise Beaumonta a Johna Fletchera.
Věříme hluboce a věrně ve fantastickou podstatu divadla a jsme vášnivými vyznavači divadelního kouzelnictví. Divadlo je umění, které patří do oblasti optických klamů, eskamotérských kousků, světelných fontán, ohňostrojů a kejklířství. ... Takové je také pravá a bohužel zapadlá a zapomenutá podstata skutečného divadla, které od zlatých časů commedie dell‘ arte nepřestalo čím dále tím více zabředat do slepého a servilního imitátorství, do ponižujícího otročení pohodlnému divákovi, jehož líná obraznost posléze nadobro zakrněla a byla nahrazena touhou slyšet v divadle bouřku, která zní jako opravdová bouřka; do otročení publiku, které oceňuje herce, protože „hraje přirozeně“.
Voskovec s Werichem tedy vytvořili tuto hru, která je prostředím jakousi kombinací antiky a baroka, aby připomněli divákovi to pravé, nespoutané, osvobozené divadlo, divadlo plné komických situací, absurdních dialogů před oponou. Osvobozené divadlo toužilo a touží stále, aby jeho obecenstvo se cítilo co nejvíce v divadle. Nebudeme vás nikdy podvádět, skrývajíce své masky pod zdáním skutečnosti. Naše scéna nebude výsek života, naše dialogy nebudou konverzací.
Bohyně Juno peskuje svého manžela, boha Jupitera, za to, že ji neustále podvádí s jinými ženami a v přestrojení za různá zvířata se pokoutně vrací domů. Pohádají se a Jupiter jí uteče na Zemi, neboť je přesvědčen, že zde najde to pravé nebe – doma u ženy na Olympu je podle něj spíše peklo.
Na zemi na sebe vezme náhodnou podobu mladíka Camilia. Velmi se mu zalíbí Amaranta, žena žárlivého Bartola, a umane si, že ji svede. K tomu však potřebuje malou lest. Domluví se s Merkurem, aby mu poradil: má si opatřit doporučení nějakých šejdířů a jít k Bartolovi naoko studovat, aby se dostal do jeho domu. Největšími podvodníky v okolí jsou dva kněží chrámu Jupiterova – Scipio a Horacio (V+W). Do chrámu nikdo nechodí, ale ti dva kradou kde můžou a chrám se jim stal spíše chlévem pro obětní zvířata, která neobětují, ale jedí, pelechem a skladištěm jejich harampádí.
SCIPIO: Tady to vedu.
HORACIO: Prosím tě, zbláznil ses? Tohle je obětní beran?
SCIPIO: No ne, to je prase.
HORACIO: A od kdy se obětují prasata, když se obětují berani?
SCIPIO: To už ode mne nemůžeš žádat, jíst pořád skopové.
HORACIO: A co ritus? Jupiterovi se obětuje beran!
SCIPIO: Jak je týden dlouhý, pálím hnůj a vlnu. Jupiter má smrad a my se cpeme skopovým. Můžeme pálit hnůj a štětiny a jíst zase vepřové. Jupiter nic nepozná.
HORACIO: Nejde o Jupitera, jde o váhu. Kolik jsi za to dal?
Jupiter přijde za kněžími s doporučujícím dopisem jako od svého otce, jejich přítele. Vida vandráka, nechtějí ho ani vidět, o jeho otci v životě neslyšeli, jakmile se ale dovědí, že otec jim posílá peníze, je to hned jejich svěřenec a sami ho na žádost dovedou k Bartolovi coby studenta lačného vědění. Peníze, které zde měl pro sebe, samozřejmě uschovají, aby se jim nic nestalo. Za další tučný peníz u sebe Bartolus Jupitera (coby Camilia) ochotně přijme.
BARTOLUS: Mladý muži, je samozřejmé, že nepřekročíte určité hranice. Zde jest vaše komůrka a moje knihy k disposici. Je na vás, jak brzy si osvojíte právní vědu, čím později, tím lépe, neb mi budete platit.
Jupiter si s Amarantou za Bartolovými zády pochopitelně začne románek. Mezitím přijdou za kněžími rozrušený Caverna s manželkou Catastrofou: viděli ve městě Camilia, Cavernova mladšího bratra, a jelikož nemají děti, hrozí, že by si mohl Camilio dělat nároky na jejich bohatství a dědit. Bartolus, právník, jim poradil, že řešením je naoko někoho adoptovat, zaplatit mu jednorázově za mlčení a případnou přísahu před soudem, že je adoptovaný a dědic, a vyšachovat tak Camilia ze hry. Takovou adopci mohou doporučit jen kněží, když jeden z nich uvidí vnuknutí Jupiterovo, které prozradí, kdo má být tímto předstíraným adoptivním synem.
HORACIO: Aha, tak ono jde o to...
CATASTROFA: ...abyste vy pro nás někoho adoptovali.
BARTOLUS: Ovšem jen formálně, za patřičné odškodnění jednou provždy.
SCIPIO: Prostě řečeno bouda neboli podfuk.
HORACIO: Okrást bratra o to, co mu patří.
CAVERNA: Správně! Pochopili.
SCIPIO: Tak tohle bude drahé. Protože to je nepoctivé, tak se to musí zaplatit. Co říkáš, kněže?
...
BARTOLUS: Manželé Cavernovi vám vyplatí dvacet tisíc. Vy pak provedete formální adopci a najdete člověka, který se k tomu propůjčí. Kdo to bude?
SCIPIO: Heleďte, to nechte na nás. My už známe tak ty lidi v kraji. My někoho seženeme.
BARTOLUS: Upozorňuji, že je to formální a že v eventuálním procesu o dědictví musela by dotyčná osoba i křivě svědčit.
HORACIO: Pane, tady jsou takoví lumpové, že za peníze jsou schopni i svědčit podle pravdy.
Horacio se Scipiem vyberou Jupitera, kterého považují za Camilia, jelikož se jim zdá dostatečně hloupý a naivní. Jupiter listinu podepíše výměnou za protislužbu – chce, aby kněží vylákali Bartola na hodinu z domu, aby mohl být sám nerušeně s Amarantou. Scipio tedy předstírá, že Horacio umírá a Bartolus má jít do chrámu sepsat poslední vůli, aby jeho majetek nedej bože nepřipadl sirotčímu fondu. Jsou domluveni na signálu, který z chrámu vyšlou Jupiterovi.
SCIPIO: Tak z toho okna až notář bude u nás, zamáváme červeným hadrem.
HORACIO: Proč? On je socialista?
SCIPIO: Ne, ale aby to viděl, troubo! (K Jupiterovi) Ale ještě dneska, rozumíte, musíte s námi ke Cavernovi, kde tu adopci provedeme. A jak se objeví červený hadr v okně, je to v suchu.
...
BARTOLUS: (vstoupí v červeném plášti s Amarantou) Musím s ním udělat poslední pořízení. Kolky mám, pečeť také...ty tady zůstaneš, ani na krok, rozumíš? Vy na ni, prosím vás dejte pozor. Tak já letím.
(Pausa. Jupiter hledí upřeně oknem ven)
AMARANTA: (chvíli rozpačitě stojí, pak k němu toužebně pokročí, tiše) Na co čekáš, Camilio?
JUPITER: (vášnivě) Na ten hadr!
Horacio umírání ale hraje nepřesvědčivě, až musí oba s pravdou ven a prozradí Bartolovi, že ho měli jen vylákat. Ten běží zpět do domu, Jupiter se schová do veliké vázy, Amaranta tvrdí, že šel ven. V tom přijde opravdový Camilio, Amaranta výměnu nepozná a objímá jej. Camilio se příliš nebrání. Bartolus běží ke knězům, aby se jim pomstil za to, že pošpinili čest jeho ženy. Ti utečou k Amarantě, aby si uklidnila muže, že je chce zavraždit. Poté vezmou s sebou Camilia a vedou ho ke Cavernovi kvůli adopci. Catastrofa se vyděsí – vždyť to je její švagr Camilio! Ten ji však ujistí, že o jejich majetek mu vůbec nejde a chce odejít. Catastrofa, kterou však již omrzel život sice v bohatství, ale se starým a neplodným Cavernou, vyběhne za Camiliem ven a vemlouvá se mu, že jej vždycky milovala a že by mohli zůstat spolu a mít i všechen ten majetek, kdyby zabili jejího manžela a pak také pár svědků, kteří o celé záležitosti vědí.
CAMILIO: Řekl jsem vám tenkrát, že chci jen ty statky, na které mi dává právo život, mé ruce a má hlava. Že chci ženu, která mi pomůže dáti mým dětem zas jen ty ruce a tu hlavu, aby z nich žily. A že učiním vše, aby takový byl celý svět i proti vůli všech kvočen, jež sedí na majetku.
...
Kočí, který má v ruce bič a týrá svého koně, ten myslí vždycky, že má pravdu. Nepřesvědčím ho nikdy. Ale přesvědčit nás, všechny tažné koně, že tak, jak jsme, máme větší sílu než ten kočí i s bičem. O to tu běží.
V poslední scéně leží na zemi hromada mrtvých těl všech, který Camilio pro Catastrofu odklidil. Catastrofa se rozplývá nad úspěchem:
Jak milá se mi jevi vaše těla,
Když v kamení tu leží bezduchá!
Příšerné nadávky bych chtěla
Postupně šeptat vám tu do ucha.
Však k čemu to? Jste vyřízeni.
A nikdo z vás nás do vězení
Nedostane, páni. Však zato
My dostaneme všechno vaše zlato.
Ukáže se, že to byla ale jen léčka a všichni domnělí mrtví vstávají a zjišťují, jaké úmysly s nimi Catastrofa ve skutečnosti měla. Jupiter ji promění v krysu.
JUPITER: ... Co bys tomu říkal, kdybych jako bůh, v té funkci to mohu udělat, jednoduše zrušil peníze, zlato, stříbro, zkrátka platidla?
CAMILIO: Moc mne to mrzí, ale z toho nic nebude! Já jsem o tom také přemýšlel, ale ty peníze to nedělají, to všechno ti lidé, kteří na ty peníze věří. My to uděláme jinak: my všichni, jak tu jsme, se budeme činit, jak to kdo dovede. A každý z nás za svou práci dostane ten svůj kousek nebe na zemi, který mu patří. Nám všem pak bude patřit celé. A na peníze potom si nikdo ani nevzpomene.