Karolína

Iva Procházková

Co se nepoužívá, zakrní. (Létají snad tučňáci?)

Podtitul Stručný životopis šestnáctileté. Albatros, 1999. Tento román získal ve veřejné autorské soutěži nakladatelství Albatros na původní příběh pro děti druhé místo v kategorii pro starší děti. Karolína je autorčiným prvním „klasickým dívčím románem“.

Hlavní hrdinkou a zároveň vypravěčkou je šestnáctiletá Karolína Rubešová, která směřuje celý tento text jisté Madam, jež je, jak na konci knihy vyplyne, její pedagožkou na baletní konzervatoři. Prostřednictvím Karolíniných zážitků klíčových pro její život od 13 do 16 let prožívají dívčí čtenářky situace, které jsou v tom věku zásadní – první láska, problémy se sebeurčením a výběrem budoucí profese, přátelství s vrstevníky, nové bydliště, mimoškolní zájmy.

Karolínin jazykový styl je mládeži srozumitelný a často plný vtipných míst, autorka píše živě, na druhou se nevyhýbá tu a tam náročnějším výrazům či větným konstrukcím.

O prvních létech svého života toho vím stručně řečeno asi tolik jako o dětství Shakespeara. Ještě stručněji řečeno – nic. Prý jsem prováděla různé kousky. Maličkosti, jako každé dítě. Spolkla jsem playmobilovou sekerku. Ztratila jsem se tatínkovi před pražským hlavním nádražím a našli mě v Kolíně na náměstí. Vypila jsem maminčin lak na nehty. Zapomněla jsem zavřít kohoutek u umyvadla a vyplavila mateřskou školku. Ustřihla jsem kus babiččiny divadelní blůzy, protože jsem potřebovala peřinku pro panenku. Snědla jsem kočičí vitaminy, podporující růst srsti.

Karolína začíná svůj životopis úvodem do rodinné historie. Mluví o své babičce, o svých rodičích, o svých vůbec prvních vzpomínkách. Babička byla členkou baletu Národního divadla, ale pro politicky „nevhodné“ jednání svého manžela za komunistické éry byla z divadla propuštěna a poté už mohla získat pouze hůře placená zaměstnání. Autorka prostřednictvím babiččina příběhu seznamuje mladého čtenáře s dobovými problémy života za totality.

„Národní divadlo je první scéna tohoto státu a my nedopustíme, aby jejími členy byli lidé, kterým to myslí postaru!“ vysvětlila babičce. Myšlení postaru znamenalo, že se člověk chtěl hezky oblékat, pohodlně bydlet, cestovat a nakupovat bez front, že nesouhlasil s tím, aby se místo francouzštiny, angličtiny, němčiny a španělštiny ve školách vyučovala jenom ruština, nechtěl, aby se mu tykalo a říkalo při každé příležitosti soudruhu a neviděl nic špatného na tom, že mu rodiče odkázali dům, statek nebo rodinnou firmu.

Dědečkovu rodinnou firmu – tiskárnu – zabavili komunisté. Byl uvězněn z politických důvodů a krátce po propuštění zemřel na následky špatné péče ve vězení. Karolínin tatínek, babiččin syn, dědečkovo rebelství zdědil. Jako syn zrádce byl odmalička vyčleněn z kruhu spolužáků, zvykl si být sám a uzavřel se do sebe. Jeho cílem bylo všem ostatním dokázat, že on má na cokoli – vystudoval vysokou školu, našel si dobrou práci. Měl však styky s „nesprávnými“ lidmi, někdo ho udal a i on skončil ve vězení. Tam mu vypadaly vlasy. Po návratu našel místo jen jako obsluha na benzínce. A tam se seznámil s maminkou.

„Máte kanystr?“ zeptal se a vstal. Maminka zavrtěla hlavou. Možná vůbec nevěděla, na co se tatínek ptá. Pojmy jako kanystr, hever a karburátor se jí vždycky tak trochu pletly.

Po nějaké době se vzali a čekali Karolínu. „Bere mámě krásu, bude to holka,“ prohlásila babička. Brzy se rodičům zalíbil pozemek v obci Ranov za Prahou. Koupili jej, aby tatínek mohl pracovat na přilehlé benzínce a maminka pěstovat růže. Tatínek zde začal stavět dům, ale protože byl od mládí perfekcionista, stavba se protáhla na 11 let a Karolína se sem stěhovala až v průběhu základní školy.

To nebyl samozřejmě jediný důvod, proč se stavba protáhla na jedenáct let. Hlavní příčinou byl nedostatek peněz a tatínkova touha po dokonalosti. Chtěl postavit dům, který nebude mít chybu. Nejdřív předělával donekonečna plány, potom si dlouho lámal hlavu, jaké použije pro stavbu materiály, nakonec se pustil do boje s řemeslníky.

Karolína poetickým způsobem charakterizuje svůj nový domov v Ranově.

Opravdu se tatínkovi povedl. Nejenže zvenčí svítil bělostí a uvnitř voněl dřevem, měl od samého začátku svou osobitou povahu. Možná to bylo tím, že ho tatínek stavěl tak dlouho. Dal do něj všechno, co ho za těch jedenáct let potkalo. Byla v něm láska k mamince i radost nad mým narozením, únava z jednotvárné práce u pumpy a večerní osamělost v podkrovní komůrce, kde bydlel, byla v něm touha vytvořit něco mimořádného a zároveň tatínkův strach, že všechna jeho síla a fantazie se rozplynou v každodenní malosti, kterou kolem sebe cítil. Byl to dům, který o nás věděl všechno, ještě než jsme v něm začali bydlet.

zvukomalebné hrátky: uta-uta-uta-utahané dechovky

o Václavu Havlovi, jak Karolíně připadal z fotografií ve školní třídě: Připadalo mi, že je to tvář člověka, který zná nepřeberné množství vtipů a čeká jenom na vhodnou příležitost, aby je mohl začít vyprávět.

Karolína začala v Ranově chodit do divadelního kroužku, který jí podle jejích slov pomohl „procitnout z jejího dětského bezvědomí“, a také do baletu, který navštěvovala babiččinou zásluhou už v Praze. Její nejbližší kamarádkou se stala Petra, které Karolína vymyslela přezdívku Karamela. Karamela byla Karolíně jistou psychickou protiváhou, zatímco Karolína stále řešila vztahy s okolím a své sebevědomí, Karamela se vždy zdála být vyrovnaná, nad věcí a uměla každou situaci přesně vystihnout pouhými několika slovy.

Klíčovou událostí celého románu je její setkání se svým idolem Lvem a jeho kamarádem Františkem. Předstírá hrdinství a leze s nimi na věž kostela, kam tito kluci chodí kouřit. Nešťastnou náhodou však spadne z velké výšky dolů, utrpí zlomeninu klíční kosti, bezvědomí a komplikovanou zlomeninu nohy, kvůli které stráví následující dva měsíce v nemocnici, zamešká mnoho školy a hrozí jí opakování ročníku, což nechce Karolína riskovat, protože se chce dostat na gymnázium v Brodu, kam chodí i Lev.

Karolína má ve škole co dohánět, do baletu samozřejmě chodit nesmí – chodí stále o berlích. Roli v chystané hře spolku dostává někdo jiný. Jde se podívat na premiéru – a tam se jí Lev vyzná, že se do ní zamiloval. Ačkoliv je Karolíně teprve necelých čtrnáct let a Lvovi 18, soucit a výčitky svědomí se u něj postupně proměnily v lásku.

Karolína odjela na měsíc do ozdravovny. Dělala vše proto, aby se jí noha spravila a ona mohla zase baletit. Nečekaně za ní přijel Lev. Strávil jednu noc tajně na jejím pokoji, aniž by k něčemu došlo. Ráno je však načapala sestra a vznikl poprask. Přijeli Karolínini rodiče, Lvovi vynadali, zakázali se jim stýkat a Karolínu odvezli za trest do Prahy k babičce, aby ji od Lva odloučili.

Karolína je tedy u babičky. Babička je svérázná a má zdravý přístup k životu. S Karolínou se nemazlí, ona se také často v životě cítila „hovnivě“. Babička je tu symbolem asertivního přístupu k životu, opakem sebelítosti, synonymem zdravé činnosti, která má smysl a vytrhne člověka ze splínu.

Když Karolína přestane kulhat, babička ji zavede k ředitelce soukromé baletní konzervatoře. Ta ji ale odmítne, nejen kvůli noze, ale také kvůli špatnému citu pro hudbu a špatně stavěným kyčlím, díky čemuž by nikdy nepřekročila průměr. Karolína je zklamaná a zdá se jí, že celý život, kdy se věnovala baletu, byl zbytečně promarněný. Ona se totiž chce dostat mezi nejlepší.

V tomto rozpoložení ji zastihne Lev – navštíví ji v Praze. Umřela mu maminka, byl jí na pohřeb. Jejich setkání je krásné a romantické, ale po příjezdu do Ranova se jejich vztah zhorší. Karolína nechápe proč a má za to, že je s jejich vztahem takřka konec. Vrhne se tedy raději na práci. Hraje zase divadlo, učí se, aby dohnala školu, v baletu vyučuje nejmladší holčičky. Dostane se na gymnázium.

Události, které mě v posledních měsících potkaly, neprošly beze stopy. Naučily mě dívat se sama na sebe tak trochu zvenčí. Nefungovalo to vždycky, ale pokaždé, když se mi podařilo vidět se pod tímhle nezvyklým úhlem, získala jsem od svých zmatků odstup a uklidnila jsem se.

Vztah se Lvem je divný, sporadický, vídají se málo a tajně, je plný nedorozumění. Po návštěvě zkoušky jeho kapely se spolu po jisté výměně názorů rozejdou. Karolína spolyká prášky, aby se zabila, ale vtom si uvědomí, co všechno by tu nechala, kdyby zemřela, a snaží se pilulky zase vyzvracet. Přistihne ji maminka a tu Karolína zahodí všechny zábrany a o vztahu se Lvem jí všechno povypráví ze svého úhlu pohledu. Maminka porozumí a souzní s Karolínou.

Karolína se vrhne na novou hlavní roli v divadle. Bojí se samoty, bojí se myslet na Lva, aby se znovu neponořila do splínu.

Konečně je tu premiéra. Karolína podá strhující výkon. Po představení jí všichni gratulují. Lev se jen mihne v pozadí, za Karolínou nejde. Mrzí ji to.

O den později za ní přijde Lev. Odjíždí s tatínkem navždy do Kanady. Po maminčině smrti se navzájem více potřebují. Přišel se s Karolínou rozloučit. Vášnivě se spolu líbají. Lev jí nechá kazetu s nahrávkou, kterou si má poslechnout až o den později, až už bude Lev v letadle. Karolína poslechne. V nahrávce je Lvova zpověď, kde se Karolína dozví o všech omylech – jak vážně Lev vzal její slib rodičům, že se do jejích 15 let nebudou vídat, jak ho to ranilo.

Karolína se snaží se vším vyrovnat, jak nejlépe dokáže. Jak naložit se životem? Mám na něco tedy talent? Kdo jsem? Najdu pravou lásku?

Odpovědi vykrystalizovaly samy. Karolíně došlo, co má udělat: vykonala zkoušky na hereckou konzervatoř v Praze. Přestěhovala se tedy opět k babičce, se Lvem si občas dopisovala. Nyní je jí šestnáct a těší se na léto, kdy se se Lvem uvidí v Jižních Čechách.

Já vím, že ten můj životopis není stručný, a vím už taky, že vám o stručnost vůbec nešlo. Spíš jste nás chtěla naučit dívat se na sebe s odstupem. Zbavit se strachu ze zesměšnění. Protože ten by herec fakticky neměl mít. Taky by se měl dobře znát. Protože, jak jste jednou při herecké výchově řekla, kdo zná sebe, zná všechno.

Nemáme tušení, jak to s námi dopadne. A to je na tom všem nejlepší!