Agata Christie
Detektivní román z roku 1939 (originální název Ten Little Niggers / And Then There Were None ). Podle tohoto románu byla napsána divadelní hra i natočen film.
Deset lidí nejrůznějších povah, pohlaví, věku a založení dostává pozvánku na Černochův ostrov, místo, o němž se v bulváru píšou nejrůznější fantastické zvěsti, zejména pokud jde o jeho vlastnictví. Všichni pozvaní dopisu uvěří a vydají se na dovolenou do luxusního moderního domu na kraji jinak holého a neobývaného ostrůvku. Hostitelé však nejsou doma. Divné. Pouze služebnictvo - starší manželský pár. Ani ti však své zaměstnavatele nikdy předtím neviděli - byli najati agenturou. Ještě divnější!
Avšak to nejdivnější přijde teprve později. Zčistajasna se ozve nahrávka, na níž burácející hlas obviní každého z přítomných z nějaké vraždy. Brzy na to začnou hosté za nevysvětlitelných okolností umírat. Umírají různými způsoby, a to takovými, které děsivě přesně korespondují s verši dětské říkanky, básničky o deseti malých černoušcích, která je v rámečku zavěšena v každém z hostinských pokojů.
Je to skutečně pravda? Spáchal každý z nich nějakou vraždu? Zpočátku to všichni rezolutně popírají. Postupně však skutečnost více a více vyplouvá na povrch. S přibývajícími úmrtími na ostrově odříznutém od pevniny pociťují postavy stále větší strach, paniku, a především nedůvěru: na ostrově nikdo není, všechno prohledali, kdo je tedy zabíjí? Musí to být jeden z nich! Se vzájemnou nevraživostí roste také míra výčitek svědomí, pocitu viny, stravujících jejich útroby. Kdo však je ten záhadný mstitel, který zde vykonává spravedlnost a trestá zločiny, na něž byl soudní a právní systém krátký? To se bohužel tito ubozí hříšníci nikdy nedozví. Čtenář naštěstí v epilogu ano :).
Ďas aby toho ničemu vzal! Ďas aby vzal tu jeho usměvavou tvář, to jeho řízné: „Rozkaz, pane generále!“ Ten lhář, ten licoměrník! Ukradl ženu, která patřila jemu! - Pomalu se to v něm podebíralo - ta chladná, vražedná zuřivost.
Dělal, co mohl, aby se dál choval jako obvykle - nic nedával najevo. Snažil se jednat s Richmondem stejně jako dřív.
Dařilo se mu to? Věřil, že ano. Richmond neměl nejmenší podezření. S chvilkovými změnami nálady se v tom prostředí, kde nervy mužů praskaly napětím, samozřejmě počítalo.
Jenom Armitage se po něm párkrát zvídavě podíval. Úplný mladíček, ale jaký ten měl postřeh! Armitage možná uhodl, co se stalo - když přišla ta chvíle.
Ano, generál rozmyslně poslal Richmonda na smrt. Jen zázrak ho mohl přivést zpátky nedotčeného. A ten zázrak se nestal. Ano, poslal Richmonda na smrt a nelitoval toho. Nebylo to nic těžkého. K nedopatřením tam docházelo neustále. Důstojníci byli posíláni na smrt naprosto zbytečně. Panoval tam zmatek, panika. Později se pak mohlo říkat: „Starý Macarthur ztratil trošku nervy, udělal sem tam pořádnou botu, obětoval pár mužů.“ Ale nic víc se říkat nemohlo. Jenom mladý Armitage byl z jiného těsta. Ten se na svého velitele díval moc podivně. Ten asi věděl, že Richmond byl na smrt poslán uváženě. (Mluvil Armitage, když bylo po válce?)
Leslie nevěděla nic. Patrně svého milence oplakávala, ale když se Macarthur vrátil do Anglie, bylo už po pláči. Nikdy jí neřekl, že její nevěru odhalil. Žili spolu dál - jenže ona mu připadala jaksi jiná. A pak, asi za tři nebo čtyři roky dostala oboustranný zápal plic a zemřela. To už je teď hezky dávno. Patnáct let - nebo už šestnáct?
Odešel z armády a uchýlil se do Devonu - koupil si tam malý dům, po jakém odjakživa toužil. Milí sousedé - pěkný kraj. Občas i honitba a rybolov. V neděli chodíval do kostela. (Ale nikoli v den, kdy se z bible četlo o Davidovi, jak v bitvě postavil Uriáše do první linie. To jaksi nedokázal poslouchat. Z toho mu bylo nevolno.)
Všichni se k němu chovali přátelsky. Aspoň zpočátku. Ale později měl takový nepříjemný pocit, že si o něm lidé povídají za jeho zády. Ze se na něj dívají nějak jinak než dřív. Jako kdyby o něm byli něco slyšeli - nějaké vylhané řečičky... (Armitage? Že by byl Armitage někde něco říkal?)
Začal se tedy lidem vyhýbat - uzavřel se do sebe. Nepříjemná věc, mít dojem, že si lidi o vás povídají. A všechno se to stalo tak dávno. Teď už na tom přece nezáleželo. Leslie tatam a Arthur Richmond jakbysmet. Nic z toho, co se kdysi událo, nemělo už žádný význam. Ale přinutilo ho to vést samotářský život. Stranil se i starých kamarádů z armády. (Jestli Armitage mluvil, pak kamarádi o všem vědí.)
A teď, dnes večer, nějaký tajemný hlas celou tu zapadlou historii hlasitě vytroubil.
Generál se v duchu ptal, jestli se zachoval správně. Opravdu nehnul ani brvou? Nedal najevo, co v tu chvíli pocítil - projevil jen pohoršení, rozhořčení a nikoli vědomí viny, hrůzu z prohry? Těžko říct.
Nikdo samozřejmě nemohl to obvinění brát vážně. Řekla se tam spousta dalších nesmyslů, zrovna tak přitažených za vlasy. Ta půvabná dívka, třeba - ten hlas ji obvinil, že utopila dítě! Pitomost! Nějaký pomatenec hází po lidech bláznivá obvinění!