O bílých slonech
Drobná próza, soubor povídek z roku 2008, které tvoří jakousi mozaiku – ucelený pohled na život v jedné malé obci poblíž Berouna za doby socialismu. Jednotlivé části jsou propojeny názvy, jež tvoří dětské říkadlo „Štěstí, neštěstí, láska, manželství, panenka, kolébka, hraběnka, smrt.“
Postupně se dovídáme o osudech některých obyvatel vesnice, o bezpáteřním a nenáviděném předsedovi Místního národního výboru Podzimkovi, jeho bledé, usoužené ženě, která jej nemůže vystát, jejich synovi Jirkovi, který má už v pouhých devíti letech pokřivený charakter díky tyranii svého otce. Podzimek má konflikt také s místním opilcem Schwarzem, který se stal troskou poté, co jej věznili nacisti, kteří také zabili jeho těhotnou židovskou manželku, a poté také komunisti. Konflikt vznikl kvůli Schwarzově chalupě, která se má bourat kvůli stavbě silnice.
Další postavou je malá Kamila, která nosí brýle a je dětmi neoblíbená, protože je tlustá, nepěkná a navíc má divné příjmení – její otec byl totiž Řek, který emigroval. Kamila a její babička jsou příslušnicemi Husova sboru, babička stále haní katolíky, jejichž kostel se však Kamile líbí mnohem více, než strohá husitská modlitebna. Kamila jednou přistihne v poli kominíka, jak souloží se sousedkou. Vzpomíná si, že jej viděla to samé dělat také s její maminkou.
Seznamujeme se také s Jardou Fabiánem, brigádníkem na MNV. Nemá tu co dělat, není pro něj práce, což je snad skoro tak ubíjející, jako fakt, že musí práci předstírat.
Jakpak by ona, která se dívá, jak bije jejich dítě, jak mu mrzačí charakter, ona, která nedokáže Jirkovi pomoct, jak by dokázala odejít. Nenávidí se za to, ale už jen ten nelidskej řev má nad ní hroznou, hypnotizující moc. Znehybní. Stáhne se do sebe a oněmí jako ten kluk. V těch nejhorších scénách mu neumí bejt matkou, v tu chvíli je na tom stejně jako on. Bez příčiny provinilá, zadupaná do země, ochromená hrůzou. Propadá se do vlastního dětství a selhává. Kdyby to nezažila sama na sobě, snad by to bylo jiný. Snad by si byla Podzimka ani nevzala.
Nepoznala to. Nepoznala, že on bude jednou opakovat to, co dělal její vlastní otec a před čím utekla. Bylo to tak jiný. Vypadalo to tak jiný. Na jedný straně smutnej muž, kterýmu sebrali všechno, co měl. Profesor francouzštiny na starý kolena ve fabrice, zatrpklej a vzteklej, na druhý on, o devět let starší než ona, veselej a plnej elánu. Někdo, kdo věří tomu, co dělá a dělá to naplno. Nikdy by ji to nenapadlo. Byla hloupá. Hloupá, zamilovaná kráva. Co hůř, kdo ví, jestli doopravdy zamilovaná. Možná jenom hloupá. Hloupá kráva na útěku. Komunista... To jsou skoro všichni, na tý druhý straně už toho zažila dost.
Žije s ním a žije ten život, co si vybrala, jak nejlíp umí. I s tou hořkostí, která je čím dál obludnější než ta otcova. Deziluze znásobená vědomím, že ho nikdo nemá rád. Že ho většina tiše nenávidí. Hodně tiše, ale není hloupej, dobře to ví. Je to všechno její chyba, nikdy se neměla takhle rozhodnout. Za ty roky se už tolik propletli, tolik propojili až do nejmenších kapilár, a navíc kam až by byl Podzimek ochoten zajít, kdyby se s ním chtěla rozejít. Předseda MNV není bůhvíco, ale ona není už vůbec nic.
...
Najednou s ním nemohla spát. Nebyl to záměr, nebyl to trest. Nechtěla ho vydírat. Prostě nemohla. Pak už se jenom s hrůzou dívala, co to s ním dělá.