Jan Werich a Jiří Voskovec
Hra Osvobozeného divadla z roku 1938 s podtitulem Příběh o divadle na divadle. Je to jakási kompilace výjevů z různých období evropských dějin vyznačujících se však soudobými prvky politickými, jazykovými i společenskými. Výjevy mají společné pojítko – jde o co nejatraktivnější nabídku divadelní společnosti divákovi, aby se tak divák udržel u přízně divadelníků. Na začátku totiž vystupuje ředitel divadla, kterak zkouší s ansámblem jakýsi antický výjev. Objeví se exekutor Josef Dionýsos, který má zabavit většinu majetku divadla a tím mu tak de facto znemožnit další existenci. Vzhledem ke svému příjmení se však z exekutora vyklube Dionýsos – bůh divadla, vína a žen, a pomáhá nakonec řediteli předvést diváku hry podle jeho gusta a potřeb. Hraje se postupně několik kusů: Trojský kůň, Davidův nos, Kolumbovo vejce a několik výjevů antických, všechny příhody se odehrávají tak, že nahlížíme do netušeného zákulisí známých událostí a zjišťujeme, že vlastně byly úplně jinak a mnohem banálnější, než se o nich učíme J.
ZÁHORSKÝ: Kus hadru a světlo vykouzlí vám na jevišti moře.
JARMILA: A před tím hadrem, když se všechno povede, my někdy za minutu prožijeme víc než vy za dva roky.
ŠMERAL: A k tomu se vracíme každý večer, každý večer na minutu se to opakuje, a přece je to po každé nové...
DIONYSOS (po chvíli): Musí to být hezké, ale divadla nějak nejdou. Všichni si stěžují.
ZÁHORSKÝ: Není repertuár.
ČERNÝ: A potom... lidi jsou opatrní. Ujala se taková móda hrát staré kusy pod novým jménem. Ono to má výhodi: lidi nevědí, že už to viděli, a zase se může napsat, že to má týden po premiéře šest set repris.
...
ŘEDITEL: Odysseus, pane, a trojský kůň, to je námět. Nos... to mi připomíná jednu historku o Michelangelovi. Historku o Davidově nosu. A bude to o neznámém člověku, který se proslavil tím, že sám Michelangelo si od něho dal poradit. A Kolumbovo vejce? Na to se dá také posvítit z druhé strany kulis.
DIONYSOS: Jak to ale všechno spojíte?
ŘEDITEL: Tím vaším nápadem o tom, že kulisy historie podpírají vždycky malí lidé.
Trojský kůň
S trojským koněm to bylo úplně jinak, než jsme se domnívali. Deset let již obléhají Odysseova vojska Tróju, bezúspěšně. Nadšení opadlo, mnoho vojáků má s Trójankami děti, především dragouni. Obyčejní pěšáci si však ani neškrtnou (V+W). Tito dva se dovtípí, že Trójanky přitahují na dragounech právě ti koně. Postaví si proto velkého dřevěného (z nakradeného dřeva vlastní vojenské lodi) a budí s ním velký zájem – Trójanky se chtějí povozit a slibují hory doly. Odysseus zjistí, že loď byla rozebrána a nemohou proto odjet, a Trójanky se zrovna bouří, protože jim chtěl znemožnit projížďky dřevěným koněm. Co teď? Utéci nelze, to by byla zbabělost. Mužstvo se rozuteklo. Nezbývá, než vlézt do koně a schovat se. A dál už příběh známe J.
Davidův nos
Hodnostáři se jdou podívat na sochu Davida, zda s ní budou spokojeni, když sponzorovali materiál. Práce se jim však nezdá, chtějí po Michelangelovi, aby upravil Davidovi nos. Mistr vyleze na lešení, mlátí palicí, dolů se sype prach. Po zásahu jsou páni nadmíru spokojeni a dílo vychvalují. Když odejdou, prozradí Michelangelo svým učedníkům, že mlátil do prázdna a prach sypal z dlaně, kde jej měl předem připravený.
Kolumbovo vejce
Kolumbus byl špatný kapitán. O posádku se vůbec nestaral, jen seděl v kajutě a přemýšlel, jak postavit vejce na špičku. Dostalo se mu totiž věštby, že až se mu to podaří, objeví nový svět. Řešení však nevynajde sám, ale přinesou mu jej dva uprchlíci, kteří se na palubě schovávali a živili se mezitím vejci na tvrdo. Zároveň je tento skeč parodií na námořnickou pověrčivost.
TŘETÍ LODNÍK: Slyšeli jste? Kuchař kýchl.
DRUHÝ LODNÍK: To znamená požár na lodi.
ČTVRTÝ LODNÍK: Levou přes pravou, je po půlnoci...
LODNÍCI: (rytmicky odříkávají) Levou přes pravou, levou přes pravou... (Drží se za ruce a provádějí rychlý tanec) Zažehnáno!
KOLUMBUS: Vajíčko! Kdybych měl teď vajíčko.
PRVNÍ VYSTĚHOVALEC: Na tvrdo?
KOLUMBUS: Ne. Na pokus.
DRUHÝ VYSTĚHOVALEC: To jsem nikdy nejedl.