Výběr povídek z let 1950-1964. Bradbury (*1920) je považován za mistra povídky a to nejen mezi příznivci sci-fi, jež především si získal svými romány.
El día de muerte (Den smrti)
V Mexiku se slaví svátek Den smrti. Na ulicích se prodávají cukrové lebky, hroby a pohřby, v arénách zabíjejí toreadoři býky. V povídce se prolíná okamžik smrti býka, na nějž všichni dychtivě čekají a toreadorovo úsilí podporují, s okamžikem smrti chlapce Raimunda, který si koupil cukrovou lebku, načež jej přejelo auto a s okamžikem, kdy žonglér přecházející po provaze ve velké výšce ztratí rovnováhu a zřítí se dolů. Autor mistrně zachycuje tento prchavý moment na několika stranách a ukazuje ironii, s jakou se smrt objevuje v různých podobách, kdy je zcela ambivalentně posuzována, kdy je očekávána nebo kdy si s ní lehkomyslní lidé zbůhdarma zahrávají.
„Býk nic nevidí, nic neví. Býk touží nevidět to i ono. Svět je bolest a stíny a světlo a únava. Býk stojí, jen aby byl rychle vyřízen. Uvítá konec rozruchu, míhajících se postav, zrádných pláštíků, lživých fangliček a falešných her. … Kristus umírá každou hodinu. Vidíme ho ve vyřezané póze na desetitisících místech, oči zvedá k vysokým zaprášeným nebesům desetitisíců kostelíků a vždycky je u toho tolik krve, ach, tolik krve.“
En la noche
V jednom z bytů pavlačového domu naříká žena, jejíž muž šel do války. Všichni lidé jsou nasupeni a nešťastni, protože se kvůli jejímu nekonečnému a neutichajícímu štkání už několik dní nevyspali. Nakonec se rozhodnou, že se jeden z nich obětuje, svede ji, aby nemusela myslet na svého muže a bude klid. Velmi vtipně napsáno.
„Ach bože“, zašeptal pan Villanazul, „milosrdný Ježíši, sestup z kříže a utiš tu ženskou.“ Vešli do temného pokojíku a pohlédli na modravé světlo svíčky, které blikalo pod osamělým krucifixem. Pan Villanazul filozoficky pokýval hlavou: „Nesestoupil.“ …“Pojďte k ní a zaškrtíme ji“, řekl někdo z mužů. „Ne, to by nebylo správné“, odpověděl ženský hlas. „Shodíme ji z okna.“
Životní dílo Juana Díaze
Filomena je chudá vdova s mnoha dětmi. Její manžel Juan zemřel před rokem na nemoc. Ona teď nemá peníze, aby zaplatila poplatek za jeho hrob, takže hrozí, že bude Juan vykopán a vystaven v katakombách na odiv turistům. Filomena je nešťastná a hledá řešení. Hrobník je však neoblomný. Filomena se rozhodne mrtvolu ukrást, a vystaví ji u sebe doma. Až přijde Den smrti, všichni turisté se budou zastavovat u ní, neboť je to po cestě do katakomb a nebudou se muset štrachat do kopce. Dají jí peníze za vstup. Tak ji její manžel uživí i po své smrti. Hrobník na ni pošle policistu, neboť ukrást mrtvolu je trestné. Filomena však tvrdí, že to není mrtvola, ale panák, kterého sama vyrobila, a poněvadž je policista jejím bratrancem, oficiálně tomuto tvrzení uvěří.
Odvoz odpadků
Jezdil s popelářským vozem a vyklápěl do něj popelnice. Měl svou práci rád, protože při ní byl klid, viděl východ slunce, mohl zjišťovat podle odpadků, co kdo kupuje a jak hospodaří. Jednou se však rozhodl, že s tou prací asi bude muset skončit. Řekli jim totiž, že do aut nainstalují vysílačky, a až přijde válka a útok, pošlou jim zprávu, kam mají jet a sbírat do popelářských vozů mrtvoly.
„A rád bych věděl, jestli by se ty mrtvoly dávaly na valník nadél nebo našíř, jestli vpravo nohama nebo hlavou. Jestli by se muži a ženy dávali dohromady, anebo zvlášť? Děti do jiného vozu, nebo mezi muže a ženy? A psi do zvláštních vozů, nebo by se nechávali ležet? Přemýšlel jsem, kolik mrtvol by se vešlo do jednoho vozu. A také jestli se musí skládat na sebe. …“
Bubeník od Shiloh
Do války bylo naverbováno mnoho mladých chlapců, některým není ani patnáct let. Všem dali do rukou zbraně, jen jednomu hochovi veliký buben. Nyní je noc, všichni spí před pravděpodobným ranním útokem. Všichni jsou nezkušení, vystrašení, chtěli by být doma, ničemu nerozumějí. Ani tento hoch ne. Nemůže usnout. Vtom k němu přijde generál a mírně s ním rozmlouvá. Povídá mu, že si také myslí, že válka není správná, ale teď jsou tu od toho, aby bojovali. Že právě v něm, v bubeníkovi, má největší oporu pro svou armádu, protože on je srdcem a nohama vojáků. „Jestliže bude Joby zítra bubnovat pomalu, srdce mužů budou bít pomalu. Vojáci budou otálet kolem cesty. Budou podřimovat na polích u svých mušket. A pak budou na těchže polích spát navždy, protože jejich srdce zpomalí bubeník a zastaví olovo nepřítele. Ale jestliže bude bubnovat v pevném, vytrvalém a zrychlujícím se rytmu, pak jejich kolena vylétnou do výše po celé ploše na támhletom kopci, jedno za druhým jako vlna na břehu oceánu! …“
Námořník
Starý kapitán žije uprostřed velkého lánu se svým věrným sluhou v domě, který má tvar lodní kajuty. Kapitán se ptá pravidelně sluhy, jaký je tlak, směr větru a podobné údaje a sluha trpělivě odpovídá. Kdysi miloval ženu jménem Kate, vzal ji s sebou na loď a ona se s ním plavila. Pověděl jí o legendě, o ženě tak krásné, že ji bohové vyslali na moře, aby tam nikdy nezestárla. Nesměla se však už nikdy dotknout země. Když jednou vystoupila za svým milým na ostrov, stala se z ní přes noc seschlá stařena. Tak ani Kate nechtěla vystoupit na břeh. Námořníci jeli jednou na břeh pro zásoby a dovezli soudky sladké vody. Ona se napila a to byl její styk se zemí. Chytly ji horečky a do rána zemřela. Kapitán koupil ve smutku nazdařbůh pozemek, aby byl co nejdál od moře, a tam se rozhodl dožít. Chtěl od sluhy slib, že bude pohřben do moře. Když zemřel, byl pohřben do všudypřítomného lánu vysoké pšenice na neoznačeném místě. Sluha vyhověl slibu – vlnící se pole se zdálo být nekonečným mořem.
Příběh lásky
V letní škole je nová učitelka, slečna Ann Taylorová. Byla milá a okouzlující, mírná, charakterní. Bylo jí 24 let. Jedním z jejích žáků byl čtrnáctiletý Bob Spaulding. Bob se do ní zamiloval. Utíral jí tabuli, nosil jí věci, a choval se na svůj věk velmi rozumně a hloubavě. Zval ji na procházku na místo, kam chodí do přírody chytat motýly. Nejprve odmítala, přeci se to nehodí. Jednou šla. Hovořili spolu o literatuře – Bob toho hodně přečetl. Rozuměli si jako rovnocenní přátelé. Ann se však celá věc rozležela v hlavě a promluvila si o pár dní později s Bobem. Vysvětlila mu biologickou a společenskou nepřijatelnost a neživotnost jejich případného vztahu. On, chlapec bez předsudků, její argument příliš neuznával, ale vzdal se. Naposled se ptal, jestli by na něj počkala deset let. Ona odpověděla, že život takový není, že on také nebude čekat. Pak se s rodinou odstěhoval a přijel se do městečka podívat až za dalších 15 let, kdy už byl sám ženatý. Ptal se na ni. Zemřela ve věku 26ti let. Šel k jejímu hrobu. Nyní mu bylo 29 a jí 26 – „Takže jsem teď o tři roky starší, než jste teď vy, slečno Taylorová.“
McGillaheeovic škvrně
Spisovatel žil po nějakou dobu v Dublinu, kde psal scénář. Byl unaven a znechucen množstvím žebráků, kteří se na něj sesypali s prosebnými pohledy, nuzným zjevem a srdcervoucím nářkem pokaždé, když vyšel z hotelu. Jednou to byla otrhaná žebračka, která mu vrhla do očí malé dítě a prosila za něj a jeho život. On nikdy nedokázal odolat lamentování a vždy jim něco musel dát, to jej štvalo.
O patnáct let později přijel do Dublinu znovu. Potkal tutéž žebračku, která mu zase ukazovala nemluvně, a to bylo navlas stejné jako to před 15ti lety! Musel tomu přijít na kloub. Sledoval ji do hospody, tam uviděl, jak si dítě seskočilo na zem a koplo do sebe panáka. Když je ujistil, že není od policie, pověděli mu jejich příběh. Jsou to sourozenci, on je od narození trpaslík, tak se živí žebrotou – jako matka a dítě – už 30 let. Měl vždycky herecké nadání, ale u divadla nejsou role pro trpaslíky. Tak hraje mimino. A velmi přesvědčivě.
Čertík v krabičce
Edwinova matka přišla o manžela při automobilové havárii. Zanevřela na tato monstra, na celý vnější svět a uzavřela se sama do ohromného domu, obehnaného zdí a mnoha stromy, takže nebylo vidět, co je za nimi. Dům postavil Edwinův otec. Byla to důmyslná stavba plná úžasností. Matka předkládá synovi zcela zcestné a iluzorní představy o světě – jeho otec je Bohem, který vytvořil tento Svět (dům), ven se nesmí jít, protože by ho sežraly příšery. Učí ho sama z cenzurovaných knih, hraje starou učitelku, ve které ji syn nepozná. Nyní je mu 13. Je stále zvědavější a touží se podívat ven. Matka už zřejmě nemůže dál. Opije se nebo si něco udělá a ráno ji najde Edwin mrtvou. Netuší však, co je smrt, má za to, že je to nějaký pocit, takže myslí, že matka jen spí – nespojí si tuto souvislost. Jaký div, že paní učitelka není ve třídě a od rána se neobjevilo ze zázračné kuchyně žádné jídlo! Nakonec jde ven, aby našel ztracenou paní učitelku a přivedl ji do domu. Vyjde za stromy a najde úžasný pestrý svět plný lidí, zvířat, pohybu – je šťastný a volá: „Já jsem umřel, já jsem tak rád, že jsem umřel!“
A tak zemřela Riabouchinska
Fabian je břichomluvec a eskamotér. Vystupoval s postavičkou Vilíka. Jednou se mu nabídla krásná dívka, že mu bude dělat asistentku. Byla okouzlující, zamiloval se do ní k smrti. Jenže ona ukrajovala stále větší díl z jeho podniku, hádali se a ona se nakonec trhla. Fabian byl zoufalý. Hledal ji marně pomocí inzerátů. Nakonec z vzácného dřeva vyrobil překrásnou panenku, její podobiznu. S tou začal vystupovat a sklízel ohromný úspěch. Svou druhou asistentku si vzal za ženu, ale panenku Riabouchinsku miloval zjevně více. Díky svým schizofrenním tendencím měla přímo svou vlasntí osobnost – byla jeho charakterním já. Jistý pan Ockhem však věděl, že před panenkou byla živá žena. Vydíral Fabiana o peníze a ten ho zabil. Komisař vše vyšetřoval. Fabian zapíral do poslední chvíle, ale Riabouchinska vše přiznala a řekla, že s vrahem už dál nemůže žít. A zemřela.