Obsluhoval jsem anglického krále

Bohumil Hrabal

Jedna z nejznámějších próz Bohumila Hrabala. Je psána vyprávěcím postupem známým jako automatický proud vědomí - vnitřní monolog. Obsahuje tedy dlouhé, jakoby nekončící věty, které znějí, jako by někdo vyprávěl, co jej zrovna napadne bez předchozího promýšlení. Ústřední postavou povídky je číšník Jan Dítě, který trpí od mládí komplexem své malé výšky. Zato je však velmi ctižádostivý a cílevědomý - chce se stát milionářem a hoteliérem, aby se vyrovnal všem těm, kteří na něj nyní pohlížejí shora, aby jej přijali mezi sebe a jednali s ním jako se sobě rovným. Příběh je zasazen do meziválečných let, počátku okupace a následně do času druhé světové války.

Pikolík Dítě pracuje v hotelu Praha, kde si přivydělává roznášením párků na nádraží bohatým cestujícím ve vlaku. Prodá párek do okénka a potom tak dlouho předstírá, že hledá drobné nazpátek, až se vlak rozjede a od, pikolík, si za jeden párek nechá celou velkou bankovku. To mu poradili starší kolegové a on tak získává první vydělané peníze. Jelikož je malý a ženy o něj přirozenou cestou ani nezavadí, využívá svých úspor a když se dozví od štamgastů z hotelu, že chodívají do vykřičeného domu u Rajských, rozhodne se, že si slečny taky bude kupovat. Objeví v sobě obzvláštní smysl pro romantiku a vynalézavost, za což si brzy vyslouží veřejný obdiv dam zde zaměstnaných. Když se mezi kolegy a hosty proslechne, že si pikolík kupuje slečny, je načase opustit místo, neb jsou jeho příjmy hned podezřelé.

Hotel Praha

On v tom hrnci, já jsem to tak viděl, on těm babám každé extra nesl svoje srdce, lidské srdce v dršťkové polévce, nebo svoje srdce rozkrájené a udělané na cibulce s paprikou, které nesl, jako kněz nese monstranci nebo svátost oltářní k poslednímu pomazání, tak ten básník nesl střídavě ty hrnce a slzel sám nad sebou, jak je hodný a jak sice u nás na dluh, ale přece koupil těm stařenám polívku, aby se ne zahřály, ale aby věděly, že on, Tonda Jódl na ně myslí, že jimi žije, že je považuje za sebe sama, za součást svýho názoru na svět, a to svoje jednání, jak účinnou lásku k bližnímu, hned teď, ne po smrti...

A tak se Dítě přesune do hotelu Tichota, kde mu místo dohodí jeden z hostů - prodejce vah na salámy pan Walden, díky němuž Dítě vidí, že k penězům se lze dostat, když po nich člověk skutečně touží a je dost chytrý, aby věděl, jak je vydělat.

Hotel Tichota je místem diskrétních setkávání přebohatých důstojníků a jiných významných osobností, které zde chtějí okázalým a necudným způsobem utratit svoje peníze a nemuset se bát nevhodné publicity.

V hotelu Tichota se Dítě naučil, podobně jako ostatní zaměstnanci, bleskurychle reagovat na zapískání majitele na píšťalku, jíž přivolával personál k sobě - byl totiž upoután na vozíček. Hotel fungoval jako švýcarské hodinky.

Hotel Tichota

Tak jako ve střelnici, která má natažená péra, ale nikdo nepřichází, aby pak najednou, když hosté přišli, nabili do vzduchovky broky a zasáhli do terče, každý ten obrazec vystříhaný a namalovaný na plechu a skloubený šteflíčky, a mechanismy začaly pracovat, teď a zítra, zrovna tak jako včera, jenom když někdo se strefil do černého terče. Taky mi to připomínalo skutečnou pohádku o Šípkové Růžence, jak všichni ztuhli v té situaci, ve které je zastihla kletba, aby dotknutím se kouzelného proutku všechny pohyby načaté se dokončovaly nebo vznikající začaly.

Kvůli jakémusi incidentu s replikou a originálem zlaté sošky pražského Jezulátka se však ani zde Dítě dlouho neohřál, neboť byl při ztrátě této sošky nařčen z její krádeže. Jako na zavolanou se mu však podařilo sehnat místo číšníka v renomovaném pražském hotelu Paříž - dosud nejhonosnějším místě, kde kdy pracoval.

Hotel Paříž

A pomocníci přinesli doprostředka hotelu dva vály na prasečí zabíjačku, dali je k sobě, a dvěma kramlemi je sbili...a na tenhle obrovský stůl položili toho velblouda a přinesli nože a dlouhými řezy přeřízli velblouda na půlku a tu půlku na další půlku a ohromná vůně se linula a neustále v každém tom řezu byl kousek velblouda a antilopy a v té antilopě krocan a v tom krocanu ryby a nádivka a spečené věnce vařených vajec...

Číšník Dítě se začal skutečně "realizovat" podle svých představ až s nástupem druhé světové války. Seznámil se s Němkou Lízou z Chebu, kterou zachránil před obtěžováním českými studenty. Aby získal její náklonnost, předstíral sympatie vůči Němcům a německé otázce. Jejich mezinárodnostní láska vzkvétala, ačkoliv byl nyní mezi svými kolegy v hotelu považován za odpadlíka a zrádce kolaborujícího s Němci. Dítě se odvolal na svého německého dědečka, za kterého se až dosud styděl, a nechal se vyšetřit německými lékaři v otázce plodnosti, aby získal povolení oženit se s Lízou a účastnit se tak množení árijské rasy. Ačkoliv měl se svým svědomím a vlastenectvím jisté vnitřní rozpory, všemu se podrobil a s Lízou počal potomka. Synáček byl však bohužel mentálně retardovaný. Během posledních válečných let zahynula Líza i syn Siegfried. Herr Dietie se opět potřeboval dostat mezi vlastní lidi. Kufřík poštovních známek, který pro něj Líza ukořistila ve vystěhovaných židovských domech, zpeněžil a získal tak neuvěřitelnou sumu, za kterou koupil hotel V Lomu. Hotel byl luxusní, originální, ale pražští hoteliéři se k němu stejně neznali - byl pro ně zrádcem a zdroj jeho náhlého bohatství nikoho nepřesvědčil o opaku. "Zadostiučinění" se Dítěmu dostalo až v únoru 1948, kdy jeho hotel byl znárodněn. Všichni milionáři byli odsouzeni k odnětí svobody, ale na něj se nějak zapomnělo. Sám se přihlásil, aby ho rovněž uvěznili, neboť chtěl také ukázat, že i on je přeci milionář a patří mezi ně. Ale kolegové zbohatlíci ho nepřijali ani v lágru - oni byli přeci milionáři ještě před válkou, zatímco on je válečná hyena.

A tak se neuvěřitelné stalo skutkem a já jsem se v Chebu musel podrobit prohlídce u vrchního soudu před soudem a lékařem vojenských eses, a podle žádosti, kterou jsem písemně podal a kam jsem vypsal celou svoji rodinu nazpátek až za ten hřbitov v Cvikově, tam, kde leží dědeček Johan Ditie, s odvoláním na jeho árijský a germánský původ, že uctivě prosím, abych se mohl oženit s Lízou Elisabethou Papanek a podle říšských zákonů že žádám, abych byl prozkoumán po stránce fyzické, zda jsem podle norimberských zákonů jako příslušník jiné národnosti schopen nejen sloužit, ale i oplodnit árijskou germánskou krev. A tak zatímco v Praze popravčí čety popravovaly, zrovna tak v Brně a u ostatních soudů, kde měli právo popravovat, tak jsem já stál nahý před lékařem, který mi hůlkou nadzvedal přirození, musel jsem se otočit a hůlkou se mi díval do řiti, pak potěžkal moje varlala a hlasitě diktoval, co viděla a soudil a hmatově ohledal, a potom mne poprosil, abych poonanoval a přinesl mu trošku semene za účelem vědeckého zkoumání, protože, jak řekl ten lékař děsnou němčinou egerlendrovskou, které jsem nerozuměl, ale velice dobře jsem vycítil, že vztekle říká, že když nějaký zasraný Čech si chce vzít Němku, tak musí aspoň jeho chám být tuplem cenný, než je semeno toho posledního podomka v posledním hotelu města Chebu, a dodal, že chrchel, který taková němka mi frkne mezi voči, stejně je pro ni hanbou, tak jako pro mne poctou...