Vítězslav Nezval
Knihu vydal Státní nakladatelství dětské knihy v Praze v roce 1967. Je doprovozena překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky. Je rozdělena do čtyř oddílů nastíněných v názvu knihy, každý oddíl pojednává v próze o daném předmětu, rostlině, zvířeti nebo člověku. Styl je jednoduchý, určený přibližně dětem kolem šesti let. Jazyk je už v současnosti místy archaizující.
VĚCI
Jsou věci a jsou hračky. Já mám rád věci. Hračka omrzí. Věci jsou stále věci. I když si s nimi hrajeme, jsou to věci. Když se věc rozbije, dá se spravit a je to zase věc. Rozbitá hračka už není hračka. Věci jsou všude. Chci si hrát všude. Chci si hrát s věcmi. Až si s nimi pohrám, budou zas na svém místě. A budou k potřebě. To jsou věci.
Nezval představuje dítěti věci, které jsou v jeho světě zajímavé nebo fascinující. Naneštěstí mnoho z těchto věcí už dnešní dítě nepotká, dokonce snad většinou ani netuší, o co se jedná (kávový mlýnek, plotna, kořenka, hodinky s víčkem, zouvák, náprstek, cívka od nití, cep, pumpa, mlýnský kámen, olejová noční lampička). Autor předpokládá život dítěte na statku, kde má přístup k pracem spojeným s péčí o dům a hospodářská zvířata.
Hrábě
Hrábě jsou veliký hřeben na rozčesávání země. Když je nese hospodář na rameni, jejich se na nás šklebí jako kostlivec. Kdyby jich nebylo, nikdy bychom nedostali pod střechu otavu k luk. Češou a češou. A na lukách je pak mladá zelená travička jako na koberci. Někdy pod jejich kolíky vyskočí myška a pádí do země. V sobotu večer jimi uhrabeme pěšinku. A před domem je neděle.
Kladívko
Vzpomenu si, že máme kladívko, a hned mě začne všecko těšit. Otvírám zásuvky a kladívko je tam. Jdu a zkouším, je-li dobře zabit hřebík v kuchyňské židli. Také zaťukím na plotnu jako u kováře. Rozklepnu ořech. A hrám si na ševce. Kladívko poskakuje a střevíc je spraven. Někdy mi vypadne kladívko z topůrka a podobá se želízku motyky. Když je nasadím, dají se jím vytáhnout hřebíky ze starých beden. Pak naklepu hřebík a běžím si umýt ruce.
Hřeben (úryvek)
Když se přes něj dívám do krajiny, všechno je za plotem.
Skříň
Když prší, otvírám skříně. Nikdo neví, co v nich je. Jsou tam staré třapce od záclon. Ve skříni je všecko, co bylo, než jsme se narodili. Je tam také papírový řetěz z vánočního stromu. Jaký malý čepec jsem nosil! Navléknu jej na míč. Anebo do něho budu chytat žabky v potoce. Ve skříni je všecko. Svazky klíčů a svazky punčoch. Když otvírám skříň, jsem zvědavý, jako bych otvíral komín. Musím si potom také jít umýt ruce.
Část Květiny je spíše naučná, ilustrace jsou realistické jako z herbáře. Dítě se dozví o sněžence, mimóze, fialce, petrklíči, tulipánu, blatouchu, chudobce, konvalince, macešce, bezu, hluchavce, růži, šalvěji, karafiátu, zvonečku, leknínu, slunečnici, vlčím máku, divizně, pastuší tobolce, vřesu a dalších rostlinách.
ZVÍŘÁTKA
Ovce
Zvířátka z vaty si hoví na horách a ovčák klímá. Nahoře na nebi jsou jiné oblačné ovce. Pohleďte na ně, jak se brodí v horských bystřinách! Berani mají kolem uší rohové pletence. A kolem dokola pobíhá ovčácký pes.
Kůň
Kůň jde po zemi a za ním je vysoké nebe (perspektiva malého dítěte). Jak je vysoký kůň na tom vysokém nebi! Jeho kopyta nabírají písek a hlava se mu dívá nad lesy. Vidí to, co my nevidíme, vidí až do měst a jde, jde stále kupředu bez ohlížení. To je kůň, když netáhne vozy, když jde směrem k rybníkům, do nichž sestoupí jako pod obzor.
Část LIDÉ seznamuje dítě s různými profesemi. Je zde švec, krejčí, zedník, kovář, řezník, holič, oráč, zvoník, dřevorubci, ponocný, listonoš, kominík, brusič, kramářka, kořenářka, lékař ad.
Kramářka
Kramářka sedí v slámě mezi hliněnými hrnci a volá na nás. Volá: Kupte si džbánek! Jiná kramářka odměřuje sunko. Nikdo se u ní nezastavil, a přece je stále měří. Třetí kramářka vyhazuje do výše síta na mouku. A všechny tři se překřikují.
Lékař
Lékař léčí. Přijde k nám s kufříčkem a podívá se mi do úst. Také nechá pod mou paží svůj skleněný prst. Bere mě za ruku a dívá se na hodinky. Pak se musím svléci. Ťuká na mne a dá mi sladkou šťávu. Všichni mlčí. Doprovodili lékaře před dům. A za tři dny jsem zdráv.
Dračky peří
Dračky peří se sešly. Venku padá sníh. Sesedly se kolem stolu a vypravují, co se kde stalo. Poslouchám, co se kde stalo, ještě než jsem byla na světě. Peří se vznáší kolem lampy a na plotně bublá čaj. Já a pes sedíme v koutku a posloucháme. Vypravuje se o zlodějích a pes zavrčí. Ihned si mne všimnou. Dračky vědí všecko, jako by byly z kraje pohádek. Zatím jsou z malých doškových chalup a v noci se tam vracejí po umrzlé silnici. Ale to již dávno spím.
Lidé pro děti
Jsou lidé pro sebe a lidé pro děti. Lidé pro sebe mají naspěch. Kam asi tolik spěchají! A kde je jejich dílna! Kdyby měli alespoň černé pantoflíčky jako kominík, nebo myslivecký klobouk. Hned by se vědělo, co jsou zač. Lidé pro děti brousí břitvy nebo derou. Jakmile se objeví, je to ihned něco pro nás. Lidé pro sebe mi nahánějí strach. Lepší jsou lidé pro děti. Ihned je živo, je to ihned něco pro děti.