Sen o rytíři

Geoffrey Chaucer

O snu

Tematika snu nebyla výjimečná v díle Geoffreyho Chaucera ani v úzu dobového literárního zaměření. V raném středověku byla většina snů tabuizována jako vnuknutí ďábla, pravé a správné sny byly pouze ty s přímým božím poselstvím. Teprve od 12. století se společnost začíná zajímat o vnitřní život člověka, jeho individualitu a vztah mezi duší a tělem. Náhled na sen se také mění. Touto proměnou jsou sny postupně zbavovány neblahé pověsti zapovězeného území, a naopak uznávány za přirozený lidský projev.

Tak jako raně středověký postoj přijímal vlastně jen sny prokazatelně božského původu, jsou pak stále častěji apriorně odmítány pouze sny pocházející od ďábla. Tím je do značné míry rehabilitován sen, který má původ v člověku samém. Sny jsou prohlášeny za lidem vlastní a začínají být chápány jako svědectví o nich. Tak se rozšiřuje působnost běžných snů a nově je položen důraz na jejich rozmanitost a složitost, danou různorodostí lidské individuality.

O dvornosti

Dvornost (kurtoazie, courteisie), základní morální, sociální i estetická kvalita života u dvora, jež je souhrnem celé řady ctností, není chápána jako okázalý důsledek a projev společenského postavení, nýbrž odvozuje se z příkladu Kristova. Rámec snové vize se v poezii coby tradičním sdělném i obřadném výrazovém prostředku dvorského života prosazuje jako důležitý stavební princip vyprávění, posilující jinotajnou hru významů a slov.

V úvahách o snu jako tématu a strukturním principu v anglické literatuře této doby nabízí přirozené východisko básnická tvorba Geoffreyho Chaucera.

Oproti obvyklosti je Chaucerova snová vize ovšem poněkud jiná. O milostné hledání vypravěčovo v ní jde pramálo. Ve Snu o rytíři se můžeme pouze dohadovat, zda vstupní nespavost vypravěčova má také co dělat s láskou. Žádný z Chaucerových snících vypravěčů se nemění z pouhého pozorovatele v milence, jak by byla vyžadovala kurtoazní šablona.

Častá transcendentní zkušenost snu - především setkání s bytostí nadanou vyšší či nadpřirozenou mocí - tvoří vznešený pól paradoxu. Přízemnost, která jej vyvažuje, nabývá nejrůznějších konkrétních podob. I zde Chaucer dokáže nenapodobitelným způsobem ulomit hrot patosu a tragiky.

Hustá síť narážek na staré či starší příběhy, jež stejně jako snové vize Chaucerovy pojednávají o tématech, jako je vztah mezi pravdou a lží, smrtí a spásou, vesmírným řádem a lidským pořádkem, mezi vnitřním prožitkem básnické tvorby a jejím působením ve světě, zůstává základem intelektuální hry autora a jeho adresátů.

Princip významové či slovesné ozvěny ve spodní vrstvě textu dává upomenout na počátky anglické literatury, kdy pouhé jméno, motiv či jazykový obrat v publiku vyvolávaly celistvé obrazy příběhů a životních osudů ústní slovesnosti.

Hlavní dějovou rovinou skladby (v originále The Book of the Duchess - Kniha pro vévodkyni) je setkání vypravěče v jeho snu s Černým rytířem. Ten mu vypráví o své bezmezné lásce k ušlechtilé paní Blanche (Běla), kterou však bohužel ztratil a nyní postrádá smysl života, raději by zemřel.

Příznačné pro toto veršované dílko je časté užívání krajností a protikladů, rovněž obvyklá je analogie mezi lovem a milostným snažením (hert-huntyng = lov jelena hart i srdce heart, u Chaucera i hurt - zranit - nová metafora: upozorňuje nás na moment negace a chybení).

Po metrické stránce se v originálu jedná o iambický pentametr s četnými odchylkami. V překladu je kolísání metra mnohem širší, navíc místo rýmu často přichází pouze asonance. Přestože se v české překladatelské tradici klade na přebírání původního metrického a rýmového schématu zcela mimořádný důraz a odchylky jsou větším příznakem volné parafráze než rozdíly v obsahu, pro překladatele tohoto díla není určujícím vzorem abstraktní forma, nýbrž spíše efekt, kterým originál působí na čtenáře, což je v tomto případě dojem plynulého vyprávění.

To bdění je jak závaží; And I ne may, ne nyght ne morwe,

duch, který sílu přináší, Slepe, and thus melancolye

pod jeho ranami už padl. And drede I have for to dye.

...

Vypravěč čte knihu římského poety, aby si ukrátil noční nedobrovolné bdění a třeba se mu podařilo usnout. Kniha je o nešťastné paní, čekající marně na návrat manžela, který v bouři zahynul na moři a není o něm žádných zpráv. Paní se modlí k bohyni Junoně, aby jí seslala sen se zjevením o pravdě.

Juno pošle boha spánku Morfea, aby vstoupil do těla manžela paní a takto se jí zjevil ve snu.

"A drahý můj pán či mrtev jest?

Nepojím chleba, zde bohu čest,

a sousta nepožiju dokaváde

nezískám zprávu o svém králi."

...

A uráčíš-li se, milá paní,

pak pošli na mne, prosím, spaní

a ve spánku mi prozraď snem,

zdali můj vládce zbloudil jen

a žije, či smrt ho skosila."

V tu chvíli hlavu sklonila

a padla do mdlob jak kamení.

...

Was never herd so swere a steven

But hyt had be a thyng of heven -

So mery a soun, so swete entewnes,

That certes, for the toun of Tewnes

I nolde but I had herd hem synge;

For al my chambre gan to rynge

Thurgh syngynge of her armonye;

For instrument nor melodye

Was nowhere herd yet half so swete,

Nor of acord half so mete

...

Báseň, kterou Černý rytíř složil, aby vyjádřil svůj zármutek:

Dlí ve mně tolik lítosti, I have of sorwe gret won

že nemám žádné radosti, That joye gete I never non,

věda, že moje krásná paní, Now that I see my lady bryght,

k níž pnul jsem svoje milování, Which I have loved with al my myght,

je mrtvá, navždy zmizela. Is fro me ded an ys agoon.

Smrti, smrti, co ti brání

vzít mne místo krásné paní?

Proč muselas ji uchvátit -

půvabnou, milou, v lících jas,

a dobrotivou jak nikdo z nás?

Proč náhradou nemoh já sám jít?

...

Ve mně hned vzbudilo to zájem And I saw that, and gan me aqueynte

a hledím: Jak je přívětivý! With hym, and fond hym so tretable,

Jak zdvořilý! Jak uvážlivý! Ryght wonder skylful and resonable,

Říkám si: přes vše utrpení As me thoghte, for al hys bale.

snad našlo by se vyprávění, Anoon ryght I gan fynde a tale

jež odkrylo by jeho cit To hym, to loke wher I myght ought

a dalo mi ho pochopit. Have more knowynge of hys thought.

...

Sama smrt mnou pohrdá:

ač chci být mrtev, žiju dál.

Já ji stíhám, ona prchá.

Toužím po ní, leč ta mrcha

vždy mi zmizí jako klam.

Živý, stále umírám.

...

Lehkost stahuje mne k zemi,

při zábavě smutno je mi,

blaží mne každý čerstvý šrám,

žízeň jak nápoj polykám,

hněv a vztek je mi útěchou,

z bolesti beru libost svou,

choroby mne blaží, hojí,

strach ztišuje duši moji,

světlem je mi hustá tma,

moudrost je šalba bláznivá,

lásky se štítím, v spánku bdím,

samotou je mi přátelství,

moc nad sebou se mi drolí v prach,

kam vejdu, vchází změť a strach.

...

Fers byl výraz pro dámu v šachové hře, ale rovněž pro pěšce, který teprve po přejití celé plochy se stává dámou. Není tedy zcela jednoznačné, co Fortuna rytíři odebrala a pro co on tak naříká. Proto se možná vypravěč stále tak doptává, ačkoliv na počátku vyprávění rytíř jasně sděluje, že jeho milá je mrtvá.

Když viděl jsem ji fers mi brát,

věda, že nemohu dál hrát,

řekl jsem: "Sbohem, moje milá

a sbohem vše, čím jsi mi byla."

Štěstěna šach mi spěchá dát

a pak hned pyšně hlásí: "Mat!"