Karin Lednická
Románová kronika z roku 2020, která pojednává o životě v hornických oblastech dnešního Karvinska i šířeji slezského regionu na přelomu 19. a 20. století prostřednictvím osudů dvou generací jedné rodiny a souvisejících postav.
Na knize čítající zhruba 40 stran mě zaujalo mnohé. Jednak má velmi příjemně promyšlenou kompozici. Autorka často volí in medias res, kdy se ocitáme uprostřed konkrétní životní situace a teprve v průběhu se nám doplňují nezbytné informace. Takto např. celý román začíná uprostřed strastiplné tzv. solné cesty, kterou ženy z Karwiné každoročně podnikaly do Veličky, kde kupovaly na celý rok levnější zásoby soli.
Podobně probíhají posuny v čase: jednotlivé kapitoly se vždy odehrávají s jistým časovým odstupem od sebe, avšak to, co se událo mezi nimi, je posléze vždy objasněno a doplněno, takže nevznikají mezery ve čtenářových vědomostech. Také zalidnění románu uplatňuje tento proncip. V několika prvních kapitolách se seznamujeme zdánlivě s navzájem nesouvisejícími postavami, které pojí pouze stejný region a podobný styl života. Tyto postavy se však v průběhu dostávají do vzájemných interakcí a jejich osudy se spojují. Celá organizace románu tak využívá paralelní postup, chronologii i retrospektivu v kombinacích, které dávají smysl a osvěžují četbu, aniž by ubíraly její plynulosti.
Dalším rozměrem, který považuji za obdivuhodný, je autorčina erudice. V poděkování explicitně uvádí, že kniha vznikla díky množství konzultací s odborníky v oblasti regionální historie i hornictví, což je patrné nejen v detailech, ve kterých je život tehdejších lidí vykreslen, ale např. také v použití lokálního nářečí: autorka, jak se domnívám, volí střídmý kompromis mezi spisovnou, obecnou češtinou, působící nadčasově, a tu a tam vloženými dialektismy, které nám stále připomínají, ve kterém regionu se nacházíme.
Román mě zaujal do jisté míry pochopitelně jednak přesvědčivým líčením tehdejšího životního stylu, do velké míry ovlivněného hornickou tradicí, která zde (jak jsem vyrozuměla - snad správně) vznikala v průběhu 18. století. Bylo silným - a nikoliv vždy v pozitivním smyslu - zážitkem dočítat se o hornické profesi děděné jaksi automaticky z generace na generaci, aniž měla většina zdejších mužů a mladíků (syn jedné z hlavních hrdinek jde na šachtu poprvé ve 14 letech!) jinou volbu profese a často aniž by také o jiné vůbec uvažovali. Kniha jasně vysvětluje, že atraktivita hornictví byla dána ne sice závratným, ale na rozdíl od hospodaření na statku stabilním výdělkem, díky kterému věděli horníci přesně, s jakými penězi budou moci zaobcházet. To bylo v dané volbě cennou úlevou. Tato "životní jistota" k mému velkému údivu vyvážila i vysoká zdravotní rizika, která s sebou rubání v podzemí nutně přinášelo. Autorka líčí velké důlní neštěstí z roku 1894, při němž zemřelo několik set mužů, které pak jejich ženy v pláči přicházely na šachtu hromadně identifikovat. Postava ženy Barbory při tomto neštěstí přišla o milovaného muže Pawla i o teprve 14letého syna Karla, který teprve nedávno předtím začal na šachtě pracovat. Až při četbě o Barbořiných dalších osudech mi plně došlo, jaké obrovské riziko v sobě hornický život přinášel: zatímco na statcích žily rodiny tradičně více pohromadě a v širším rodinném kruhu, sem se mnoho mužů nebo i rodin odstěhovalo často daleko od svých kořenů: neměli než malý domek s mrzkou zahrádkou, neboť důlní prostory postupně vytlačily všechny pastviny. Pokud žena, jakou byla Barbora, přišla o muže jako o živitele rodiny a zůstala bez příjmů sama s několika dětmi a veškerou prací kolem domku (práce žen v zaměstnání tehdy ještě nebyla ničím obvyklým ani důstojně placeným), ocitla se naprosto bez prostředků. Vidíme, že uživit sebe i děti byl téměř nemožný úkol a často obnášel velké útrapy: Barbora je nucena prodat domek a přestěhovat se do městečka, kde žije v maličkém a vlhkém podzemním bytě. Později pracuje v dolu jako "ograbčora" - přebírá uhlí od kamení. Tyto životní cesty postupně zlomí její víru v to, že ji v životě čeká (nebo že si zaslouží) cokoliv dobrého.
Mimo to se sem propisuje také tehdejší společenské uspořádání: majiteli místních dolů je zhusta tehdejší hrabě Larisch, který by byl v jistých dobách označován za "vykořisťovatele", jehož však (zcela v rozporu s mým očekáváním) mnozí horníci ctí jako chlebodárce a zaměstnavatele a mají k němu jakožto k příslušníku šlechty přirozenou i výchovou vštěpenou úctu. To jim ovšem nebrání občas nadávat na něj i na vlastní životní úděl. Většina horníků, jejichž každodenní objem neskutečné fyzické námahy je enormní, hledá životní potěšení zejména v plození dětí, v hospodě u piva a také v radovánkách se ženami: Jurek a Tomek, bratři z Karwiné, nás přivádějí do dobové Ostrawy, kde nás provedou po hlavním náměstí, abychom se ocitli v blízké - již tehdy vyhlášené - Stodolní ulici, kde tito dva muži často tráví celou noc v místním hampejzu.
Kromě těchto a dalších historických poznatků o dobovém životním stylu mi však román (což je velkou předností generačních románů) přinesl obraz průběhu celého lidského života a toho, jak vývoj postavy (potažmo člověka) ovlivňují různé těžké zkoušky, kterými musíme během života procházet. S Barborou se seznamujeme jako se 40letou ženou, která má 3 děti a čeká čtvrté. Je hrdá především na vlastní sílu, pracovitost a pragmatičnost. Leccos vydrží, nic ji nesloží, uvažuje v životě racionálně. Nic z toho jí však život příliš neulehčilo: přišla rázem o muže i syna, v důsledku čehož musela opustit dům, v němž vyrostla. Snášela nepříjemnou práci v hospodě a bála se ve společnosti přiopilých chlapů o počestnost svých nezletilých dcer. Protože měla sama starostí i práce nad hlavu, nezvládala dost ocenit práci nejstarší dcery Fanky, která v důsledku toho v 16 utekla z domu. Barbora se sice posléze nastěhuje opět do hornické kolonie a setkává se s dobrosrdečností sousedů, avšak nemůže se příliš smířit s druhou svatbou své přítelkyně Julky, protože ona sama neviděla ve svém životě žádné další vyhlídky na štěstí. Její prostřední dcera Barka se šťastně vdala a Barbora jejího manžela ctila, avšak tou dobou měla již tak podlomené zdraví, že jí neumožňovalo příliš vstávat z postele a nečinnost a vlastní neužitečnost v ní vzbuzovala opovržení sebou samou, v důsledku čehož byla soustavně kousavá a jedovatá na všechny okolo. V takovém stavu přečkala první světovou válku a během ní umírá. Bylo mi líto především její neschopnosti vidět svět v trochu pozitivnějších barvách, na druhou stranu je dnes málokdo schopen posoudit, co s člověkem udělají takové osudy.
Dalším velkým tématem, které kniha nabízí, je téma postavení žen, potažmo téma manželství a s ním souvisejících konvencí. Zaujal mě moment, v němž Barbora popisuje cedulku vystavenou v kanceláři dolu, v němž pracuje. Na cedulce je seznam profesí souvisejících s důlní činností, seřazený od nejlépe po nejhůře placené profese. Jako poslední je uvedena kolonka "žena", jako by to samotné předdefinovalo kvalifikaci. Žena si při jakékoliv práci vydělala polovinu toho, co nejhůře placený zaměstnanec.
Barbořina dcera Barka se zamiluje do chlapce jménem Ludwik. O Ludwikově těžkém osudu během jeho dětství jsme nejprve obeznámeni. Co však vychází najevo až později, je fakt, že Ludwikova a Barčina matka byly sestry. Protože dobový zákon neumožňoval již více sňatky mezi bratrancem a sestřenicí, museli mladí zamilovaní prostřednictvím místního faráře žádat přímo papeže o svolení. Žádosti bylo vyhověno více než po roce a půl, během kterého se vztah dvou lidí, kteří jej nemohou nijak fyzicky ani jinak smysluplně naplňovat, málem rozpadl. Kromě toho mi v paměti utkvěl moment, kdy se 12letá Fanka podivuje nad tím, že se "teta" Julka znovu vdá, s argumentem, zda se to "smí". Toto všechno podává cenné poučení o dobových konvencích.
Poslední velké téma, které bych zde chtěla zmínit, je téma národnostní. Vlastně mi do této chvíle nikdy nedošlo, jak velice je region, ve kterém aktuálně žiji, ovlivněn historickým mísením Čechů a Poláků (a dalších národností). Nemyslím, že bychom se takto jasně učili v dějepise o tom, k jakým krvavým a politicky i národnostně motivovaným střetům různých domobran polských a českých zde docházelo ještě mnohé měsíce po první světové válce. Místní to nazývali další válkou a nebylo to vůbec scestné - mnozí lidé z obou "táborů" zde položili život. Historicky zde žili pospolu jak Češi, tak Poláci. V době existence Rakousko-Uherska nebylo nutné přiřknout právoplatné vlastnictví Slezska ani jednomu z těchto národů, nyní však vznikla potřeba stanovit jasné hranice a zcela oprávněně si na území činili nároky obě strany. Zatímco doposud zde žila tato směs národů víceméně ve vzájemné shodě a mluvilo se podle potřeby česky nebo polsky, nyní se vyhrocovalo národnostní smýšlení a vzájemná nenávist. Mnoho polských rodin se po rozhodnutí přiřknout území Československu rozhodlo raději odstěhovat hlouběji do Polska v oprávněném strachu o vlastní život. Fanka, která se zbídačená vrací ze Lvova, který tehdy patřil v podstatě Polsku, popisuje lynče a krveprolití mezi Rusy, Poláky, Ukrajinci i dalšími, které jí způsobilo doživotní trauma.
Závěrem bych chtěla uvést, že se tento román záhy zařadil mezi nejcennější tituly, které jsem kdy přečetla, a to právě kvůli této multidimenzionalitě: nejenže je čtivě a záživně napsán a přinesl mnoho napínavého čtení o konkrétních lidských osudech a vztazích, ale je také velice poučný: člověk mohl získat poměrně ucelený obraz o specifických souvislostech historicko-politických daností a konkrétního regionu, a pozorovat konkrétní důsledky těchto souvislostí v životním stylu a způsobu smýšlení typických zdejších obyvatel.
Karin Lednické se velmi přesvědčivě podařilo vykreslit lidské povahy i to, jak se vyvíjejí. Můžeme sledovat hrdou a později zapšklou Barboru, optimistickou Barku, volnomyšlenkářskou Julku, slabošského Hanesa, vypočítavou Jarmilu nebo uzavřeného, přemýšlivého Ludwika. Všechny tyto postavy jsou uvěřitelné, jako živé. Jejich názory, chování i životní rozhodnutí do sebe zapadají.
,,Františko!" zavolá na dvanáctiletou dceru, která jde v hloučku starších dětí úplně vzadu.
,,Ano, maminko?"
,,Pojď na chvilku nést Barku, potřebuju si odpočinout."
Františka se protáhne průvodem, vezme sestřičku do náručí a chlácholivým hlasem slibuje: ,,Až zastavíme, uviju ti věneček z pampelišek, abys byla hezká."
Menší děvčátko se natěší a zklidní.
Barbora pohledem pohladí obě dcery a pak si upraví popruhy nůše. Až ji ve Wieliczce naplní solí, bude chůze ještě krušnější. Tíha nákladu jí starosti nedělá; Barbora je silná a uvyklá tělesné námaze. Mnohem víc se obává jiného trápení - pot, který stéká po zádech, nasákne do proutí a od něj navlhne i sůl. A právě v tomto okamžiku začne největší utrpení: pot smísený se solí rozleptá kůži na zádech, která po třech dnech zmokvá do krve, a bude ji třeba mazat dobré dvě neděle sádlem s hojivými bylinkami, aby se zotavila.
Všechny ženské si tím projdou. Lépe než kdo jiný znají rčení o sypání soli do otevřených ran, však se většina z nich do Wieliczky vydává každý rok. Vždy zkraje května, kdy už je teplo, ale ještě nenastala prudká vedra. Letos je počasí zradilo. Slunce žhne jako v červenci, a včera dokonce přivolalo bouřku. Naštěstí je zastihla až v začátku noci, kdy už byly schované pod střechou stodoly. Některé děti stály ve vratech a pozorovaly blesky, dokud je matky křikem nezahnaly dovnitř, aby se méně stateční chlapci a děvčata nebáli.
(str. 9)
Přes všechno pracně vydolované odhodlání však cítí, jak jí zase začínají opuchat nohy a v zablácené botě se začíná tvořit puchýř.
,,Žofie!" zavolá na statnou postavu v čele skupiny. ,,Potřebuju si odpočinout."
,,Nevydržíš ještě chvíli? Tady není žádný stín."
,,Můžeme se vrátit kousek k tomu lesu," ukáže Barbora zpátky, ale ví, že s tím nebude nikdo souhlasit.
Tiché reptání potvrdí její domněnku.
,,Ne, vracet se nebudeme. Musíme jít dál. U nejbližších stromů zastavíme. Do té doby musíš vydržet."
,,Dobře," hlesne Barbora a dál klade nohu před nohu a hledí jenom k zemi, aby ji netrápil pohled na cestu, která se vine rovnou krajinou až k obzoru, posetá pouze shluky keřů, které neposkytnou dost stínu, aby stály za zastavení.
Dostatečně velký remízek se objeví teprve za dlouhou chvíli, kdy už je jasné, že puchýř zbytněl a praskl. Barbora se vyzuje a prohlíží si krvavou ránu na patě. Jak s tímhle půjde dalších šest dní? Do očí se jí začnou drát slzy. Vztekle je zažene. Přece nebude brečet. Taková ona není!
(str. 12)
O důlním neštěstí 1894
Země se zachvěje a ozve se mocný výbuch.
Oči všech přítomných se obrátí k obloze, kterou překrývá černý dým valící se z šachty.
Některé ženy se dají do pláče.
Žena v bílém šátku, ještě před chvílí tak řečná, se sune k zemi.
A Barbora pochopí, že už není na co čekat. Nadešel čas setkat se s mrtvými, protože dole už žádní živí nezbyli.
Vykročí k dřevěnému přístřešku a tam očima prozkoumává ležící tváře, zčernalé prachem a zuhelnatělé ohněm. Hledá a přeje si, aby nenašla.
Najde.
Karel má ústa otevřená dokořán a oči vytřeštěné k černému nebi. Jako by ještě stále lapal po dechu, jako ještě stále věřil, že ho jedovaté plyny neudusí.
Jako by věděl, že když umře, bude nad ním jeho matka zkameněle stát a bude chtít taky umřít.
Barbora dlouho zkameněle stojí a chce křičet a chce umřít, ale ani jednu z těch dvou věcí neumí udělat, a tak místo toho klesne k zemi, zaboří prsty do napadaného popílku a hledí do modrých očí svého syna.
Svět se ztratí.
Teprve za drahnou chvíli ji čísi silné ruce zvednou a jakýsi hlas řekne, aby šla domů.
,,Ještě počkám na Pawla," snaží se těm rukám vykroutit.
,,Jestli přežil, je už doma. Jestli nepřežil, nemá smysl čekat."
Lapidárnost toho sdělení zvedne Barboru na nohy.
(str. 39)
Ludwik je sirotek. Maminka zemřela při porodu nejmladší holčičky tatínek Hanes, původem z Moravy, se znovu oženil s ráznou Jarmilou, která, jak vyjde později najevo, sleduje sňatkem jen vlastní cíle - dostat se daleko z obce, kde se proslechla její prostopášnost. Jarmila k dětem Hanesa chová chladný vztah, který se s léty spíše zhoršuje. Nejvíce se to dotýká asi právě nejmladšího Ludwika, chlapce samotářského, ale velice bystrého, který má naději stát se inženýrem, jak mu jeho milovaný pan učitel předpovídá. Na Ludwika má Jarmila zvlášť spadeno.
,,Na shledanou, pane učiteli," řekne tiše Ludwik, když bere za kliku.
,,Na shledanou, Ludwiku."
Z tónu učitelova hlasu je zřejmé, že už nic dalšího nedodá, a tak Ludwik pochopí, že mu opravdu nezbývá nic jiného než odejít. Se svěšenou hlavou ještě chvilku postává před školou a ví, že dnešek už mu nic pěkného nenabídne: čeká ho jen hodina rychlé chůze a pak několik doma strávených hodin, na které se ani trochu netěší. Vlastně se jich spíše bojí.
Tatínkova nová žena Jarmila žádá, aby jí říkal maminko, ale jako maminka se vůbec nechová. Zpočátku, když se k nim přistěhovala a bydleli ještě v Orlové, to nebylo tak zlé, ale když později odešel z domu Jozef, věci se rychle rozpohybovaly k horšímu. ,,Vychování tvrdé dělá děti zdravé," říká macecha pořád dokola. ,,Já jsem tak vyrostla, a je ze mě pořádná ženská. A z vás budou taky pořádní lidi, o to už se postarám! I kdybych kvůli tomu musela s vámi dělat kravál každý den."
A to se jí nedá upřít, že dodržuje dané slovo.
Dělá kravál každý den a doma vládne ustrašené dusno.
Podle ní není nic dost rychle ani pořádně udělané Všechno je špatně, na všem dokáže najít chybu. Jako by se nikdo nedokázal vyskytovat na místě, kde ho chce macecha mít, natožpak aby dostál jejím požadavkům. Starší sestry hrozivě peskuje, Ludwika rovnou trestá. Za všechno, za cokoli. A tatínek jako by to neviděl.
Jak by ale mohl nevidět? Copak se dá nevidět, že Ludwik za trest klečí v rohu, zatímco ostatní jedí večeři? Copak se dá neslyšet křik a pláč?
Tatínek vždycky jen zarytě sedí a hledí, lokty opřené o stůl a ruce sevřené v pěst. Nic neříká, jen se občas hodně zhluboka nadechne, a to pak Ludwik pokaždé zadoufá, že se chystá něco říct, jenže doufá marně, protože tatínek vzápětí jenom hlasitě vydechne a mlčí dál. Dříve občas něco namítl, ale to se pak pokaždé hněv jeho nové ženy obrátil také proti němu, a tak zmlkl.
A co víc - v poslední době jako by s ní začal souhlasit.
Jako třeba s tou školou.
Tato změna tatínkova názoru naháněla Ludwikovi největší hrůzu.
(str. 127-128)