Alois Jirásek
Druhý díl Jiráskova románu o Františku Věkovi (psán 1891-1892), prostřednictvím jehož života se můžeme blíže podívat na období rodícího se a sílícího národního obrození v Čechách a boje za zachování českého jazyka a pozdvižení jeho prestiže. Kromě četných rozhovorů postav, z nichž můžeme snadno porozumět tomu, jakou obtížnou práci měli před sebou čeští vlastenci konce 18. století a jak spatra se na češtinu a její hrdé uživatele dívala česká šlechta, ale i měšťanstvo, které chtělo ve společnosti alespoň budit zdání vznešenosti striktním užíváním němčiny, je román cenný také přítomností skutečných historických postav, o nichž se učíme v literatuře: František Věk se přátelí s Krameriem, pražským vydavatelem česky psaných novin a majitelem nakladatelství Česká expedice, nebo také s mladým Františkem Šedivým, dramatikem, spisovatelem a spolupracovníkem Václava Thama, který se však častěji vyskytoval v dílu prvním.
Jako každý dobový román, také tento je cenným svědectvím o způsobu života a myšlení v době konce 18. století: pronikáme nejen do podrobností národnostní a jazykové otázky, ale v kapitole o staročeském pocvícení v Milčicích poznáváme např. tuto dobovou tradici, při které ženy již několik dní předem od úsvitu do noci pekly koláče a muži se věnovali zabíjení prasete a zpracovávání masa. Zaujala mne třeba štědrost, s jakou se v tomto dni přistupovalo k žebrákům, kteří byli vždy obdarováni koláči a výslužkou, nebo s jakou starostlivostí čekala panímáma Vaváková, až se její muž vrátí z cesty za místním panstvem, jemuž jel odevzdat výslužku, aby se dozvěděla, zda se panstvo o jejích koláčích vyjádří pochvalně.
Sledujeme také pražský šlechtický život, když zavítáme do sídla starého barona Materny, jehož nová schovanka z Milčic se nejprve musí učit jemným způsobům, tanci a německému jazyku, aby mohla vůbec její přítomnost být zveřejněna a ona mohla někam vyjít z domu.
Velikou událostí, kterou všechny postavy vlastenecky smýšlející prožívají s nejvyšší mírou pohnutí, je korunovace Leopolda II., nástupce Josefa II., jenž umírá na konci prvního dílu F. L. Věka. V Leopoldově korunovaci na českého krále spatřují Češi novou naději, že se českému jazyku a kultuře dostane více zrovnoprávnění s němčinou a více podpory od panovníka. Korunovace je slavnou událostí, na niž se z Dobrušky vypravují lidé ve vozech a neváhají cestovat několik dní, jen aby mohli z dálky vidět průvod kočárů se starobylými šlechtickými rody a posléze se samotným panovníkem.
Co se týče hlavní postavy, nalézáme Františka Věka již jako dospělého mladíka, jenž se po fiasku s divadelní kariérou V. Tháma, jehož svědkem je na konci prvního dílu, ochotně a vyrovnaně ujímá rodinného řemesla v Dobrušce. Starého otce záhy musí pochovat, takže se stává hospodářem a majitelem obchodu. Na ženy zprvu zatvrzele zanevřel poté, co mu prospěchářská Betty v Praze strojila úklady a také poté, co zjišťuje, jak moc se proměnila jeho někdejší láska Paula, která se provdala za Václava Thama. Věk je svědkem toho, že Paula na Thama žehrá v souladu s řečmi své matky a sester, jimž v životě nezáleží na ničem ušlechtilejším, než je vlastní dobré bydlo, a ve vznešeném vlasteneckém poslání dramatika Thama, jenž chce v Praze budovat českou divadelní scénu a nechce se proto odstěhovat do Vídně, vidí pouze konkurenci, jelikož se jí Tham nevěnuje.
Věk je odhodlán si žádnou ženu nepustit k tělu, z čehož je nešťastná především jeho stará matka. Postupně však Věk podléhá čistému srdci mladé, nábožné, ale také sečtělé šestnáctileté Márinky z Dobrušky, která se do něj nekriticky zamiluje brzy po jeho návratu, a které se Věk postupně vyzná během pobytu v Praze u příležitosti korunovace.
Věk zavolal hospodského. Ten začal německy a míchal pak němčinu s češtinou, ač Věk jen česky s ním rozmlouval. Když šli ulicí a kolem se většinou samý německý hovor rozléhal, mínil mladý kupec, že teď teprve vidí, jak je Praha německá, že to nejlíp znáti, když člověk přijde z české krajiny. Poznání to jej nemile dojalo.
,,Je, je," vpadl Hněvkovský, ,,ale jak by nebyla, když ze škol, z radního domu i také z kostelů náš jazyk vytiskují. A kromě toho je dost a dost takových darebáků, kteří na ulici, při společném shledání se za češtinu stydí jako za dědkův kabát, třebaže se naučili jen trochu žvatlat z německých románů a komedií. A češtině nic nerozumějí, nevědí, co v ní je. A ti ostatní - ti jako opice za těmi 'pány' a 'gebildet'.
,,Jdou tam, kde je víc," mínil Věk.
,,Ti všichni proudem pohodlí plují."
,,Kdybysme měli Klopstocky, Bürgery, Lessingy, ale my -"
,,A to se musí právě dokázat, že Čechům náležitá poesis neschází- Musíme na Parnas! Či myslíš, že by Homer beze všech předchůdců došel své dokonalosti?
(str. 126)
Tham objasňuje Věkovi svůj zápal pro vlastenecký boj, jemuž jeho žena Paula a její matka a sestry nechtějí rozumět a kvůli čemuž má Tham doma neustále dusno. Jeho tchyně chce do Vídně za lepším životem, ale protože je Tham všechny živí a navíc by Paula nemohla odejít bez svého manžela, nemohou ani ony.
Tham, našed někoho, jemuž se mohl svěřit s tím, co ho delší dobu hnětlo, dusilo, vzrušeně pokračoval:
,,A my divadlo mít musíme, musíme pro ně pracovat. Říká se, že je divadlo všeobecný pramen, z něhož lidé moudrost váží a čistěji se cítit učí. A je-li to pravda, mohou se našinci v divadle učit, a již se učí, česky cítit, vědí, česky, a milovat svou řeč. Kdybychom se toho tak dočkali, že bchom ustavičně české divadlo měli! A kdyby k činohrám toliko vlastenští obsahové voleni byli, to bychom učinili pevný svazek mezi sebou! Co jiného řecký národ vespolek tak pevný pojilo? Co jiného táhlo zástupy tak násilně do divadla, jako že jejich činohry měly vlastenecký obsah? Ó, mít ustavičné divadlo, vlastenče milý, jaký by mělo podívl v našem díle a boji! Ano v boji. Co jiného to všechno je, nežli boj. A mne již chytl. Z doktora jsem komediant. A potom bych teď měl jít do ciziny, aby to všecko, co jsem udělal, bylo marno, jen aby ty ženské - Ne, zůstanu," dodal rozhodně, prudce.
(str. 160-161)
Scéna z České Expedice:
,,To jsem napínal sluch," pokračoval Held. ,,Jeden z nich, byl to baron Stillfried, pořád o tom, jak je náš jazyk chudý, jeden prý tapart z rozličných jazyků složený, že nemá dost slov; aby všecko bral z němčiny. A vtom ten oficír, ten rytíř Jeník, jak ten baron domluvil, obrátil se k němu, a žádal ho, aby dával pozor, a co on, Jeník, řekne latinsky, aby on, baron Stillfried, řekl německy.
,,A co, co to bylo?" ptali se mladí mužové v Expedici.
,, ,Ego habeo hortum', začal Jeník, a baron Stillfried: ,Ich habe einen Garten'. - ,In eo sunt sex rotundae turres'. A baron: ,In dem sind sechs runde Türme'. - A Jeník: ,Et super muros octo portae'. Stillfriedovi se už nechtělo, ale přece spustil: ,Und über den Mauern acht Pforten'- Kolem se vám už začali smát."
Přátelé a známí Heldovi se také usmívali, a Hněvkovský si mnul ruce.
,,In quinta turri stat in fenestra," pokračoval Held. "A tu už i ostatní páni překládali: Im fünften Turm steht im Fenster. Una persona ex puro metallo cum corona..."
Posluchači v Expedici se nahlas smáli a sami překládali jeden přes druhého: ,,Eine Person aus purem Metall mit Krone."
Šedivý tleskal živou radostí, a Hněvkovský zvolal: ,,A to je český rytíř, ten pan Jeník z Bratřic!"
,,A co baron Stillfried?" ptal se Kramerius, opíraje se lokty o psací stůl, za nímž stál. Před ním seděl Šedivý proti Hněvkovskému a Věkovi, sedícím naproti na dlouhé lavici u regálu plného knih. Held, stoje uprostředk nich, odvětil, že se baron ještě nechtěl dát, že se bránil, co že to všechno je, hlavní věc že jsou spisové, že nemáme žádného literního umění.
,,Ale měli jsme, a jaké!" zvolal prudce Hněvkovský.
,,Měl mu rytíř Jeník říci," mínil vážně Kramerius, ,,že za Rudolfova věku jsme se učeností všem tehdejším národům vyrovnali."
,,Však on se dobře bránil. Ani nehles a hned k baronu Neuberkovi. Stál opodál s několika pány. Jením ho požádal, aby baronu Stillfriedovi ukázal svou velikou, staročeskou bibliotéku, že baron nechce věřit. A Neuberk hned ochotně a vesele, třeba že hned, a že ukáže Stillfriedovi také staročeského Boccaccia, před třemi sty lety už z vlaštiny přeloženého."
(str. 183-184)
,,Chvilku se tak dívá a pojednou povídá profesor po česku: Podívají se, co bývalo. Tenkráte se naši předkové všem učeností vyrovnali. Ale teď ! Zhasínáme. My jsme ti poslední Čechové."
Věk a všichni tu, bývalí žáci učeného Cornovy, jenž tak nadšeně o domácích dějinách vykládal, byli překvapeni. Slova tak váženého muže je zarazila. Zraky jejich dychtivě utkvěly na Krameriovi, co ten na to, Kramerius se usmál, pak pokračoval:
,,A já na to hned: Ne, doctissime, my jsme ti první Čechové."
Hvěvkovský a Šedivý bezděky sebou živě hnuli, a ve zracích jejich i Heldových i Věkových bylo patrno, že se jim tou odpovědí uvolnilo. Cítiliť v ní těšivou pravdu. Kramerius, opřen o pult lokty, pokračoval:
,,A řekl jsem mu, že jsme nové pokolení a po nás že přijdou jiní a víc. Bránil se, že je zle, co že máme, že nás je málo. A já zas, že ti páni učení jsou pořád jen u knih a mezi pány, a vidí-li lid, tak jenom z kočáru, ale kdo s ním obcuje, ten ví, že kmen je zdráv a živ."
Kramerius mluvil živěji, modré oči jeho se zaleskly.
,,A naše literatura poznovu zase větvě vyráží, beze všeho mecenášského občerstvení. A ujímá se, svítání na Čechy uvodí, já to vím. Co tady," a uhodil na pult, ,,mám psaní, jak mně odevšad píšou. Vím, jak roste hojný počet čtenářů po českém království, na Moravě, v Uhrách i ve Slezsku a kdež jinde národ slovanský obývá. Jsem přesvědčen, že moje a nás všech práce jistě je vděčná a ne marná."
(str. 186-187)