Tara Westoverová
Autobiografický román vydaný v roce 2018, v českém překladu o rok později.
Kniha mne zaujala jednak prostým faktem, že je autorka stejně stará jako já a tudíž jsem měla pro četbu jejích životních zkušeností jedinečný časový referenční rámec, a jednak tím, co mě fascinuje odjakživa: propastnými kulturními rozdíly v různých částech světa, ale ve stejné době: ve 21. století.
Ústředním tématem, prolínajícím se celou knihou, je vzdělání, což se odráží i v názvu samotném. Autorka zdůrazňuje prostřednictvím svého životního příběhu nezpochybnitelný význam vzdělání pro kvalitu lidského života. Nemá při tom na mysli pouhý přístup ke klasickému formálnímu vzdělání, které člověka vybaví znalostmi o světě kolem sebe, ačkoliv to je pochopitelně nezbytným základním stavebním kamenem lidství v širší komunitě. Westoverová na příkladu svém a své rodiny ukazuje nebezpečí izolace od různorodých zdrojů informací. Člověk odtržený od možnosti pohlížet na svět z různých úhlů pohledu a perspektiv ztrácí kritický nadhled a stává se ovladatelnějším. Tara se díky vlastní duševní síle a vytrvalosti dokázala z této izolace vymanit, avšak zaplatila za to ztrátou většiny své rodiny, která se od ní odvrátila. Příčinou bylo právě její proniknutí do světa vědy, plurality názorů, do světa vzdělanosti.
Souvisejícím tématem je život v nábožensky založené rodině. Ve státě Ohio, odkud autorka pochází, je mormonství velice rozšířeným náboženstvím. Ne všechny rodiny však tak doslovně a přísně ortodoxně, jako Tařina rodina. Náboženství je založené na představě blížícího se konce světa, na nějž by se věřící měli po duchovní stránce připravit. Důraz je kladen na mravní čistotu, jednoduchý život bez luxusu, zdravý životní styl zakazující např. alkohol, nebo třeba na význam manželství a rodiny. Postavení ženy coby matky a manželky je vnímáno dosti tradičně. Tařin otec však dovádí všechny tyto zásady až do krajnosti. Jednou z příčin může být také jeho bipolární porucha osobnosti, kterou si Tara uvědomuje až v dospělosti, když se s tímto pojmem poprvé setkává na univerzitě, a postupem času stále výraznější paranoidní stavy.
Svou početnou rodinu (rodiče mají spolu s Tarou 7 dětí) vnímá její otec jako nadřazenou všem ostatním mormonům, protože podle něj se chová nejvzorněji. Přípravu na poslední soud pojímá velice věcně: celá rodina každým létem zavařuje ovoce a zeleninu, otec buduje tajné zásobníky vody, paliva, zbraní a všeho potřebného, neboť je přesvědčen, že až vypukne apokalypsa a celý svět zachvátí zmatek, on jediný bude připraven a vybaven. Je posedlý soběstačností. Svou rodinu staví do přímého kontrastu s celým okolním světem a jeho řádem, na nějž zanevřel. Nechce být jakkoliv závislý na úřadech, které ztotožňuje se zlem a ďáblem. Úřady vytvářejí závislost na systému, systém vytváří potřebu pohodlného života, který je pokušením, je v rozporu s mormonským způsobem života. Z těchto důvodů rodina živoří na pokraji chudoby, peníze má pouze na základní věci. Z těchto důvodů však také jeho děti nejsou zapsány na matrice a úřady o nich nevědí. Děti nechodí do školy, základní gramotnost jim velmi sporadicky zajišťuje matka. Není tedy divu, že veškerý jejich společenský rozhled je omezen šrotištěm, na kterém otec s vydatnou pomocí dětí zpracovává kovový odpad. Není divu, že vše, co děti ,,vědí" o okolním světě, je pokrouceno paranoidní nedůvěrou až nenávistí otce k okolnímu světu. V důsledku toho také jeho děti považují okolní svět za zkažený, nepřátelský, nebezpečný. Přestože jsou děti denně vystavovány náročné fyzické práci v různě nebezpečných podmínkách a nejrůznější zranění jsou takřka na denním pořádku, moderní medicína zde nepřipadá v úvahu. Otec svěřuje své děti a jejich zdraví výhradně do rukou božích a nedovoluje ani prášek od bolesti, natož třeba převoz do nemocnice. Jediná léčba všeho spočívá v hojivých bylinkách, v nichž se do jisté míry vyzná jejich matka.
Tara je tak zvyklá, jak sama popisuje, svou bolest s pokorou prožít a překonat. Když ji kamarád poprvé přesvědčí, aby si na bolesti vzala paracetamol, nemůže tomuto zázračnému účinku uvěřit.
Toto je svět, v němž Tara vyrůstá. Mnoho z otcova vidění světa pochopitelně sama přejímá, neboť nemá srovnání. Postupně však nejen hoří větší a větší touhou dostat se do školy a zjistit o světě více, ale také získat více vlastní síly a nezávilosti. Domácí situace se totiž často vyhrocují. Tara musí snášet verbální, ale také častěji a častěji fyzické násilí staršího bratra, který zdědil mnoho po otci a je agresivní, výbušný a nepředvídatelný. Také kvůli němu vyhledává Tara intuitivně únik z uzavřeného domácího prostředí.
Za svou touhu po vzdělání, kterou postupně ukájí přijetím na střední a posléze na vysokou školu, je však rodinou vysmívána a nakonec odmítána. Vzdělání jí otevírá dveře k celému světu, ale zavírá jiné, vedoucí k jejím vlastním příbuzným. Ti vidí hlavně její odcizení, její prozření a nové názory na svět vnímají jako posedlost ďáblem v neposlední řadě jako zradou, kterou Tara spáchala na své rodině. Vysvětlování není možné. Rodina je příliš ve vleku otcovy autority. Kniha končí v téže situaci: rodina prozatím s Tarou nekomunikuje.
Ukázky toho, jak otec Westover vydává svoje názory za nezvratitelná fakta:
,,Nedaleko odsaď bydlí jedna rodina," spustil táta. ,,Bojujou za svobodu. Nedovolili vládě, aby jejich dětem vymývala mozky ve školách, tak si na ně došlápli agenti FBI." Pomalu, dlouze vydechl. ,,Obklíčili jejich srub, několik tejdnů je nechali dřepět zamčený vevnitř, a když se malej vyhládlej kluk vyplížil ven na lov, agenti ho zastřelili."
Rychle jsem se podívala na bratry. Poprvé v životě jsem viděla, že je Luke vyděšený.
,,Pořád ještě jsou v tom srubu," povídal táta dál. ,,Nerozsvěcej a plazej se po zemi, co nejdál od oken a dveří. Nevím, kolik jídla ještě maj. Možná umřou hlady dřív, než to agenti vzdaj."
Všichni jsme mlčeli. Nakonec se Luke - bylo mu dvanáct - zeptal, jestli jim můžeme pomoct. ,,Ne," odpověděl táta. ,,Nikdo jim nemůže pomoct. Jsou uvězněný ve vlastním baráku. Ale maj bouchačky a já se vsadím, že právě proto na ně agenti ještě nevlítli." Odmlčel se a posadil se, pomalu, ztuha. Připadal mi starý, utahaný. ,,Jim pomoct nemůžem, ale můžem pomoct sami sobě. Až agenti dorazej na Buck's Peak, budem připravený."
(str. 16-17)
Tara dále ihned popisuje (str. 17), jak nekriticky věřila otcově proroctví, že bude každou chvíli nutno utéct z domu a skrývat se v horách. Celá rodina balí potraviny do vojenských batohů a Taru znepokojuje, že snad s těžkým batohem nebude schopna běžet tak rychle jako starší bratři a otec.
Zároveň však už nyní se objevuje logická skulina v otcově tvrzení. Tara se ptá sama sebe, proč tedy celé léto zavařovali tolik ovoce na zimu do zásoby?
Konec nám táta nikdy neprozradil. Neměli jsme televizi ani rádio, takže možná ani on nezjistil, jak to celé dopadlo. Pamatuju si, že na závěr nám k tomu řekl: ,,Příště to můžeme bejt my."
Ta slova mi utkvěla v paměti. Slyšela jsem jejich ozvěnu v cvrčení cvrčků, pleskání broskví do skleněných zavařovaček, kovovém cink, když někdo čistil simonova. Slyšela jsem je každé ráno, když jsem procházela kolem vagonu a zastavila se u ptačinců a pcháčů rostoucích v místech, kde Tyler zakopal pušku. Na Weavrovy jsem vzpomínala i dlouho poté, co táta zapomněl na zjevení z Izajáše a máma už do ledničky zase dávala velké umělohmotné lahve mléka.
(str. 19)
O kontrole a patriarchálním rozdělení rolí: Otec má neomezenou kontrolu nad celou rodinou. Jeho názorům se musí všechno konání podřizovat.
Máma nechtěla být porodní asistentka. To byl tátův nápad, jeden z jeho plánů, jak být soběstační. Ze všeho nejvíc ho štvalo, že jsme závislí na úřadech. Tvrdil, že jednou se dostaneme zcela mimo systém. Až našetří, postaví potrubí, kterým bude přivádět vodu přímo z hory, a pak po celé farmě rozmístí solární panely. V ,,posledních dnech" tak budeme mít vodu a elektřinu a všichni ostatní budou pít z kaluží a žít ve tmě. Máme je bylinkářka, takže se bude starat o naše zdraví, a kdyby se přiučila porodnictví, mohla by pomoct na svět vnoučatům, až k tomu nadejde čas.
...
S otcovým fanatismem kontrastuje jeho vlastní matka, která jeho extrémní názory a záměry neguje.
,,Proč nemůžete jezdit do porodnice jako všichni ostatní, je naprosto nad moje chápání," křikla a práskla dveřmi.
(str. 23)
Cesta k ženské nezávislosti:
Tahle práce mámu změnila. Byla dospělá, měla sedm dětí, ale až teď měla něco bez debat a námitek na povel. Po každém porodu jsem na ní několik dnů občas pozorovala něco z Judyina vážného vystupování: energicky otočila hlavu nebo panovačně zvedla obočí. Přestala se malovat a pak se přestala omlouvat, že není namalovaná.
Účtovala si zhruba pět set dolarů za porod a to byla další změna, kterou jí tahle práce přinesla - najednou měla peníze. Táta byl toho názoru, že by ženy neměly pracovat, ale že máma vydělává jako porodní asistentka, podle něj nejspíš bylo v pořádku, protože tím podrývala vládu. A taky jsme ty peníze potřebovali. Neznala jsem nikoho, kdo by dřel víc než táta, ale šrotiště ani stavba stodol a seníků moc nevynášely a dost pomohlo, že máma kupovala jídlo za bankovky z obálky, kterou nosila v kabelce. Když jsme celý den poletovaly po údolí, rozvážely bylinky a prováděly předporodní vyšetření, máma mě a Audrey za ty peníze občas pozvala na oběd. Od Babičky z města jsem dostala deník, růžový s karamelovým medvídkem na přebalu, a zapsala jsem si do něj, že nás máma poprvé vzala do restaurace - tu jsem vylíčila jako ,,opravdu nóbl, s jídelními lístky a tak". Podle zápisu v deníku stálo moje jídlo tři dolary a třicet centů.
(str. 25-26)
Kniha zobrazuje také obrovský strach a konflikt s poloviční ilegalitou, které Tařina matka coby porodní asistentka prožívala. Je vidět, co jakých těžkých životních situací rodinu staví její otec, ale také důsledek absence formálního vzdělání: matka je nucena pohybovat se na tenkém ledě mezi prací a kriminálním činem, a Tara je nucena se naučit na zpaměť lživá svědectví, která by případně matku uchránila před vězením. Říkají tomu ,,umění držet zobák".
Uslyšela jsem tiché šeptání a uvědomila jsem si, že vychází z máminých úst. Přeříkávala si hypotetické scénáře. Co když se porod zvrtne? Co když jí rodička zatajila nějakou komplikaci, něco, co má v anamnéze? Nebo co když nastane běžná, úplně normální krizová situace, ale ona zpanikaří, bude jako přimražená a nezastaví krvácení včas? Za pár minut jsme měly dojet na místo a ona měla mít ve svých malých roztřesených rukách dva životy. Až v tu chvíli mi došlo, jak moc riskuje. ,,Lidi umírají i v nemocnicích," šeptala a svírala volant jako přízrak. ,,Někoho k sobě povolá Bůh, s tím nikdo nic nenadělá. Jenže když se to stane porodní asistentce -" Otočila se a dál mluvila přímo ke mně. ,,Stačí jediná chyba a budeš za mnou jezdit do kriminálu."
Zajímavé je mimo jiné také pozorovat, jak nekonzistentní je otec v odmítání úřadů a všeho, co s nimi souvisí. Chytrá výřečnost jeho ženy mu dovolí připustit, že doma mohou mít telefon, který po léta odmítal. Podobně přistoupí na vystavení rodného listu pro syna Lukea, který jej potřebuje, aby mohl mít řidičák na náklaďák. Jakmile něco z té ,,zlé" společnosti může přinést finanční užitek, otec je k tomu najednou shovívavější.
Máma jakožto porodní asistentka podrývá státní zdravotnictví, ale k tomu, aby mohla porodní asistentku dělat, potřebuje telefon. Tatáž logika se možná vztahovala i na Lukea: Luke bude potřebovat peníze, aby uživil rodinu, mohl nakupovat zásoby a připravovat se na ,,poslední dny", a proto musí mít rodný list. Druhá možnost je, že se máma táty neptala. Možná se tak rozhodla sama a on její rozhodnutí akceptoval. Možná máma svojí vnitřní silou na čas převálcovala i jeho, toho charismatického bouřliváka.
(str. 27)