Tara Westoverová
Autobiografický román vydaný v roce 2018, v českém překladu o rok později.
Kniha mne zaujala jednak prostým faktem, že je autorka stejně stará jako já a tudíž jsem měla pro četbu jejích životních zkušeností jedinečný časový referenční rámec, a jednak tím, co mě fascinuje odjakživa: propastnými kulturními rozdíly v různých částech světa, ale ve stejné době: ve 21. století.
Ústředním tématem, prolínajícím se celou knihou, je vzdělání, což se odráží i v názvu samotném. Autorka zdůrazňuje prostřednictvím svého životního příběhu nezpochybnitelný význam vzdělání pro kvalitu lidského života. Nemá při tom na mysli pouhý přístup ke klasickému formálnímu vzdělání, které člověka vybaví znalostmi o světě kolem sebe, ačkoliv to je pochopitelně nezbytným základním stavebním kamenem lidství v širší komunitě. Westoverová na příkladu svém a své rodiny ukazuje nebezpečí izolace od různorodých zdrojů informací. Člověk odtržený od možnosti pohlížet na svět z různých úhlů pohledu a perspektiv ztrácí kritický nadhled a stává se ovladatelnějším. Tara se díky vlastní duševní síle a vytrvalosti dokázala z této izolace vymanit, avšak zaplatila za to ztrátou většiny své rodiny, která se od ní odvrátila. Příčinou bylo právě její proniknutí do světa vědy, plurality názorů, do světa vzdělanosti.
Souvisejícím tématem je život v nábožensky založené rodině. Ve státě Ohio, odkud autorka pochází, je mormonství velice rozšířeným náboženstvím. Ne všechny rodiny však tak doslovně a přísně ortodoxně, jako Tařina rodina. Náboženství je založené na představě blížícího se konce světa, na nějž by se věřící měli po duchovní stránce připravit. Důraz je kladen na mravní čistotu, jednoduchý život bez luxusu, zdravý životní styl zakazující např. alkohol, nebo třeba na význam manželství a rodiny. Postavení ženy coby matky a manželky je vnímáno dosti tradičně. Tařin otec však dovádí všechny tyto zásady až do krajnosti. Jednou z příčin může být také jeho bipolární porucha osobnosti, kterou si Tara uvědomuje až v dospělosti, když se s tímto pojmem poprvé setkává na univerzitě, a postupem času stále výraznější paranoidní stavy.
Svou početnou rodinu (rodiče mají spolu s Tarou 7 dětí) vnímá její otec jako nadřazenou všem ostatním mormonům, protože podle něj se chová nejvzorněji. Přípravu na poslední soud pojímá velice věcně: celá rodina každým létem zavařuje ovoce a zeleninu, otec buduje tajné zásobníky vody, paliva, zbraní a všeho potřebného, neboť je přesvědčen, že až vypukne apokalypsa a celý svět zachvátí zmatek, on jediný bude připraven a vybaven. Je posedlý soběstačností. Svou rodinu staví do přímého kontrastu s celým okolním světem a jeho řádem, na nějž zanevřel. Nechce být jakkoliv závislý na úřadech, které ztotožňuje se zlem a ďáblem. Úřady vytvářejí závislost na systému, systém vytváří potřebu pohodlného života, který je pokušením, je v rozporu s mormonským způsobem života. Z těchto důvodů rodina živoří na pokraji chudoby, peníze má pouze na základní věci. Z těchto důvodů však také jeho děti nejsou zapsány na matrice a úřady o nich nevědí. Děti nechodí do školy, základní gramotnost jim velmi sporadicky zajišťuje matka. Není tedy divu, že veškerý jejich společenský rozhled je omezen šrotištěm, na kterém otec s vydatnou pomocí dětí zpracovává kovový odpad. Není divu, že vše, co děti ,,vědí" o okolním světě, je pokrouceno paranoidní nedůvěrou až nenávistí otce k okolnímu světu. V důsledku toho také jeho děti považují okolní svět za zkažený, nepřátelský, nebezpečný. Přestože jsou děti denně vystavovány náročné fyzické práci v různě nebezpečných podmínkách a nejrůznější zranění jsou takřka na denním pořádku, moderní medicína zde nepřipadá v úvahu. Otec svěřuje své děti a jejich zdraví výhradně do rukou božích a nedovoluje ani prášek od bolesti, natož třeba převoz do nemocnice. Jediná léčba všeho spočívá v hojivých bylinkách, v nichž se do jisté míry vyzná jejich matka.
Tara je tak zvyklá, jak sama popisuje, svou bolest s pokorou prožít a překonat. Když ji kamarád poprvé přesvědčí, aby si na bolesti vzala paracetamol, nemůže tomuto zázračnému účinku uvěřit.
Toto je svět, v němž Tara vyrůstá. Mnoho z otcova vidění světa pochopitelně sama přejímá, neboť nemá srovnání. Postupně však nejen hoří větší a větší touhou dostat se do školy a zjistit o světě více, ale také získat více vlastní síly a nezávilosti. Domácí situace se totiž často vyhrocují. Tara musí snášet verbální, ale také častěji a častěji fyzické násilí staršího bratra, který zdědil mnoho po otci a je agresivní, výbušný a nepředvídatelný. Také kvůli němu vyhledává Tara intuitivně únik z uzavřeného domácího prostředí.
Za svou touhu po vzdělání, kterou postupně ukájí přijetím na střední a posléze na vysokou školu, je však rodinou vysmívána a nakonec odmítána. Vzdělání jí otevírá dveře k celému světu, ale zavírá jiné, vedoucí k jejím vlastním příbuzným. Ti vidí hlavně její odcizení, její prozření a nové názory na svět vnímají jako posedlost ďáblem v neposlední řadě jako zradou, kterou Tara spáchala na své rodině. Vysvětlování není možné. Rodina je příliš ve vleku otcovy autority. Kniha končí v téže situaci: rodina prozatím s Tarou nekomunikuje.
Ukázky toho, jak otec Westover vydává svoje názory za nezvratitelná fakta:
,,Nedaleko odsaď bydlí jedna rodina," spustil táta. ,,Bojujou za svobodu. Nedovolili vládě, aby jejich dětem vymývala mozky ve školách, tak si na ně došlápli agenti FBI." Pomalu, dlouze vydechl. ,,Obklíčili jejich srub, několik tejdnů je nechali dřepět zamčený vevnitř, a když se malej vyhládlej kluk vyplížil ven na lov, agenti ho zastřelili."
Rychle jsem se podívala na bratry. Poprvé v životě jsem viděla, že je Luke vyděšený.
,,Pořád ještě jsou v tom srubu," povídal táta dál. ,,Nerozsvěcej a plazej se po zemi, co nejdál od oken a dveří. Nevím, kolik jídla ještě maj. Možná umřou hlady dřív, než to agenti vzdaj."
Všichni jsme mlčeli. Nakonec se Luke - bylo mu dvanáct - zeptal, jestli jim můžeme pomoct. ,,Ne," odpověděl táta. ,,Nikdo jim nemůže pomoct. Jsou uvězněný ve vlastním baráku. Ale maj bouchačky a já se vsadím, že právě proto na ně agenti ještě nevlítli." Odmlčel se a posadil se, pomalu, ztuha. Připadal mi starý, utahaný. ,,Jim pomoct nemůžem, ale můžem pomoct sami sobě. Až agenti dorazej na Buck's Peak, budem připravený."
(str. 16-17)
Tara dále ihned popisuje (str. 17), jak nekriticky věřila otcově proroctví, že bude každou chvíli nutno utéct z domu a skrývat se v horách. Celá rodina balí potraviny do vojenských batohů a Taru znepokojuje, že snad s těžkým batohem nebude schopna běžet tak rychle jako starší bratři a otec.
Zároveň však už nyní se objevuje logická skulina v otcově tvrzení. Tara se ptá sama sebe, proč tedy celé léto zavařovali tolik ovoce na zimu do zásoby?
Konec nám táta nikdy neprozradil. Neměli jsme televizi ani rádio, takže možná ani on nezjistil, jak to celé dopadlo. Pamatuju si, že na závěr nám k tomu řekl: ,,Příště to můžeme bejt my."
Ta slova mi utkvěla v paměti. Slyšela jsem jejich ozvěnu v cvrčení cvrčků, pleskání broskví do skleněných zavařovaček, kovovém cink, když někdo čistil simonova. Slyšela jsem je každé ráno, když jsem procházela kolem vagonu a zastavila se u ptačinců a pcháčů rostoucích v místech, kde Tyler zakopal pušku. Na Weavrovy jsem vzpomínala i dlouho poté, co táta zapomněl na zjevení z Izajáše a máma už do ledničky zase dávala velké umělohmotné lahve mléka. (str. 19)
Později na univerzitě Tara pochopí, že všechny tyto paranoidní projevy jsou patrně způsobeny otcovou bipolární poruchou a schizofrenií. Poprvé se rozzlobí na otce a konfrontuje jej: Proč jsi takový? Proč jsi nás tak strašil? Proč jsi ze všech sil bojoval se smyšlenými monstry, ale s těmi u nás doma jsi nic neudělal? (str. 223)
O kontrole a patriarchálním rozdělení rolí: Otec má neomezenou kontrolu nad celou rodinou. Jeho názorům se musí všechno konání podřizovat.
Máma nechtěla být porodní asistentka. To byl tátův nápad, jeden z jeho plánů, jak být soběstační. Ze všeho nejvíc ho štvalo, že jsme závislí na úřadech. Tvrdil, že jednou se dostaneme zcela mimo systém. Až našetří, postaví potrubí, kterým bude přivádět vodu přímo z hory, a pak po celé farmě rozmístí solární panely. V ,,posledních dnech" tak budeme mít vodu a elektřinu a všichni ostatní budou pít z kaluží a žít ve tmě. Máme je bylinkářka, takže se bude starat o naše zdraví, a kdyby se přiučila porodnictví, mohla by pomoct na svět vnoučatům, až k tomu nadejde čas.
...
S otcovým fanatismem kontrastuje jeho vlastní matka, která jeho extrémní názory a záměry neguje.
,,Proč nemůžete jezdit do porodnice jako všichni ostatní, je naprosto nad moje chápání," křikla a práskla dveřmi.
(str. 23)
Cesta k ženské nezávislosti:
Tahle práce mámu změnila. Byla dospělá, měla sedm dětí, ale až teď měla něco bez debat a námitek na povel. Po každém porodu jsem na ní několik dnů občas pozorovala něco z Judyina vážného vystupování: energicky otočila hlavu nebo panovačně zvedla obočí. Přestala se malovat a pak se přestala omlouvat, že není namalovaná.
Účtovala si zhruba pět set dolarů za porod a to byla další změna, kterou jí tahle práce přinesla - najednou měla peníze. Táta byl toho názoru, že by ženy neměly pracovat, ale že máma vydělává jako porodní asistentka, podle něj nejspíš bylo v pořádku, protože tím podrývala vládu. A taky jsme ty peníze potřebovali. Neznala jsem nikoho, kdo by dřel víc než táta, ale šrotiště ani stavba stodol a seníků moc nevynášely a dost pomohlo, že máma kupovala jídlo za bankovky z obálky, kterou nosila v kabelce. Když jsme celý den poletovaly po údolí, rozvážely bylinky a prováděly předporodní vyšetření, máma mě a Audrey za ty peníze občas pozvala na oběd. Od Babičky z města jsem dostala deník, růžový s karamelovým medvídkem na přebalu, a zapsala jsem si do něj, že nás máma poprvé vzala do restaurace - tu jsem vylíčila jako ,,opravdu nóbl, s jídelními lístky a tak". Podle zápisu v deníku stálo moje jídlo tři dolary a třicet centů.
(str. 25-26)
Kniha zobrazuje také obrovský strach a konflikt s poloviční ilegalitou, které Tařina matka coby porodní asistentka prožívala. Je vidět, co jakých těžkých životních situací rodinu staví její otec, ale také důsledek absence formálního vzdělání: matka je nucena pohybovat se na tenkém ledě mezi prací a kriminálním činem, a Tara je nucena se naučit na zpaměť lživá svědectví, která by případně matku uchránila před vězením. Říkají tomu ,,umění držet zobák".
Uslyšela jsem tiché šeptání a uvědomila jsem si, že vychází z máminých úst. Přeříkávala si hypotetické scénáře. Co když se porod zvrtne? Co když jí rodička zatajila nějakou komplikaci, něco, co má v anamnéze? Nebo co když nastane běžná, úplně normální krizová situace, ale ona zpanikaří, bude jako přimražená a nezastaví krvácení včas? Za pár minut jsme měly dojet na místo a ona měla mít ve svých malých roztřesených rukách dva životy. Až v tu chvíli mi došlo, jak moc riskuje. ,,Lidi umírají i v nemocnicích," šeptala a svírala volant jako přízrak. ,,Někoho k sobě povolá Bůh, s tím nikdo nic nenadělá. Jenže když se to stane porodní asistentce -" Otočila se a dál mluvila přímo ke mně. ,,Stačí jediná chyba a budeš za mnou jezdit do kriminálu."
Zajímavé je mimo jiné také pozorovat, jak nekonzistentní je otec v odmítání úřadů a všeho, co s nimi souvisí. Chytrá výřečnost jeho ženy mu dovolí připustit, že doma mohou mít telefon, který po léta odmítal. Podobně přistoupí na vystavení rodného listu pro syna Lukea, který jej potřebuje, aby mohl mít řidičák na náklaďák. Jakmile něco z té ,,zlé" společnosti může přinést finanční užitek, otec je k tomu najednou shovívavější.
Máma jakožto porodní asistentka podrývá státní zdravotnictví, ale k tomu, aby mohla porodní asistentku dělat, potřebuje telefon. Tatáž logika se možná vztahovala i na Lukea: Luke bude potřebovat peníze, aby uživil rodinu, mohl nakupovat zásoby a připravovat se na ,,poslední dny", a proto musí mít rodný list. Druhá možnost je, že se máma táty neptala. Možná se tak rozhodla sama a on její rozhodnutí akceptoval. Možná máma svojí vnitřní silou na čas převálcovala i jeho, toho charismatického bouřliváka.
(str. 27)
V kapitole Smetanové boty autorka promlouvá o původu svých rodičů. Zmiňuje maloměstskou úzkoprsost své babičky, která se snažila budovat "dokonalou rodinu", a zakládala si především na povrchních, viditelných detailech (reprezentovaných zde smetanovými boty). Tařina matka Faye tento měšťácký světonázor odvrhla, protože se jím cítila svazována. Jistě i proto se provdala za nespoutaného, nekonvenčního Gena z hor. Její dcery vyrůstají zcela v kontrastu s tím, jak byla vychovávána ona.
Je mi sedm nebo osm a strojím se v pokojíčku na bohoslužbu. Vlhkým hadříkem jsem si přejela obličej, ruce a chodidla, vydrhla jsem si jen ty části kůže, které budou vidět. Máma se dívá, jak si přes hlavu natahuju bavlněné šaty, které jsem si vybrala, protože mají dlouhé rukávy, a já jsem si tím pádem nemusela mýt celé paže, a oči se jí lesknou závistí.
,,Kdybys byla babiččina dcera, vstávaly bysme už za úsvitu a já bych tě načesávala. Zbytek času bysme si lámaly hlavu, které boty budou vypadat líp, jestli bílé, nebo smetanové."
(str. 33)
V tomto líčení je tedy zachycena jak mezigenerační revolta, tak fakt, že naše osudy jsou z veliké části ovlivněny tím, v jakém prostředí vyrůstáme. V ukázce je zachycen kontrast mezi životem, jaký byla mladá Faye nucena žít ve městě, a kontrastem, který ji tím pádem přitahoval. Později na prchavý okamžik nahlédneme také do perspektivy Fayiny matky, která ,,se musela dívat, jak se od ní její dcera odstřihuje a obklopuje se zdí z přízraků a paranoie." (str. 38)
Máma s oblibou vyprávěla historku ještě z dob, kdy nebyla vdaná. Hodně si rozuměla se svým bratrem Lynnem, tak ho vzala na návštěvu k muži, za kterého se chtěla vdát. Bylo léto, smrákalo se a tátovi bratranci divočili jako vždycky po žních. Když Lynn vešel do místnosti plné surovců s nohama do O, kteří na sebe křičeli, zatínali pěsti a mávali jimi ve vzduchu, myslel si, že se ocitl uprostřed rvačky jako ve filmu s Johnem Waynem. Chtěl zavolat policii.
,,Řekla jsem mu, ať je chvíli poslouchá," dodala máma se slzami v očích, protože se už smála. Tuhle historiku pokaždé vyprávěla úplně stejně a nám se tak líbila, že kdyby jen trošičku odbočila od nám známého scénáře, dovyprávěli bychom ji za ni. ,,Řekla jsem mu, ať poslouchá, co křičí. Znělo to naštvaně jako roj vos, ale ve skutečnosti se výborně bavili. Museli jste poslouchat, co říkají, a ne jak to říkají. Vysvětlila jsem Lynnovi, že takhle se prostě u Westoverů mluví!"
(str. 35-36)
Vzdělání: Tara popisuje stupňující se projevy otcovy poruchy, kterou však začala vnímat jako poruchu až s příchozím vzděláním, a tehdy byla schopna vidět i souvislosti.
Luke se narodil, když tátovi bylo sedmadvacet - doma, na svět mu pomohla porodní asistentka. Táta si usmyslel, že mu nedá vystavit rodný list, a ke stejnému rozhodnutí dospěl i v případě Audrey, Richarda a mě. Pár let na to - to mu bylo kolem třiceti - vzal moje bratry ze školy. Nemůžu si to pamatovat, protože jsem v té době ještě nebyla na světě, ale říkám si, jestli možná právě to nebyl bod zlomu. V následujících čtyřech letech nechal zrušit telefon a neobnovil si řidičák. Nepřihlásil naše auto do registru a neměl ho pojištěné. Pak začal hromadit zásoby jídla.
V těch posledních větách už ho poznávám, ale je to jiný táta, než jakého si pamatují moji starší bratři. Agenti FBI obklíčili dům Weaverových krátce po tátových čtyřicetinách a ta událost jen potvrdila jeho nejhorší obavy. Od té doby vedl válku, i když jen ve své hlavě. Možná proto Tony na té fotce vidí svého tátu a já cizího člověka.
Čtrnáct let po té nešťastné události s Weaverovými jsem seděla v posluchárně a profesor psychologie nám přednášel o takzvané bipolární poruše. Nikdy předtím jsem o duševních onemocněních neslyšela. Věděla jsem, že se někdo může zbláznit - nosit na hlavě mrtvou kočku nebo se zamilovat do tuřínu -, ale vůbec mě nenapadlo, že někdo může fungovat, vystupovat přesvědčivě, jasně myslet, a přitom s ním může být něco v nepořádku.
Profesor odříkával fakta monotónním, hrubým hlasem: tahle porucha se obvykle poprvé projeví v pětadvaceti letech, do té doby se nemusí objevit vůbec žádné symptomy.
(str. 37-38)
Projevy otcovy nemoci jsou popisovány v mnoha příhodách a na mnoha místech. Někdy jde jen o projevy samotné, jako když otec zažívá zklamání z toho, že se nepotvrdila jeho předpověď o sněhu a v důsledku toho se uzavírá až do hluboké deprese (str. 40-41). Podobně očekává konec světa s příchodem nového milénia a věří skálopevně v efekt Y2K, kdy se měly vypnout všechny počítače. Podobně jako při nenaplněné předpovědi sněhu, také teď realita jeho paranoiou otřásla.
Když 1. ledna začalo jako každé jiné ráno svítat, tátu to úplně zlomilo. O Y2K se už nikdy nezmínil. Propadl malomyslnosti, večer se vždycky přivlekl ze šrotiště, mlčky a ztěžka. Proseděl hodiny u televize; jako by se nad námi vznášel černý mrak. (str. 101)
V těchto případech jeho chování ostatním příliš neubližuje.
Jindy se paranoia projevuje verbální útočností a striktními názory.
,,Doktoři a prášky." Už skoro hřímal. ,,To je jejich bůh a oni se mu klaněj. Děvky jedny prodejný."
Máma se upřeně dívala do talíře. Když zaznělo slovo ,,děvka", vstala, naštvaně se na tátu podívala, odešla do svého pokoje a práskla dveřmi. Někdy s tátou nesouhlasila. Když táta nebyl nablízku, slýchala jsem ji říkat věci, které by on - nebo alespoň tohle jeho nové já - považoval za rouhání, například: ,,Bylinky jsou doplněk. Když to bude něco vážnějšího, rozhodně běžte k doktorovi." (str. 42)
Zároveň obsahuje tento úryvek také téma ženské podřízenosti: matka práskne dveřmi, odejde, později s otcem nemluví. Její odpor je pasivní. Do otevřeného konfliktu s ním se nepostaví.
Otcovo tvrdošíjné odmítání lékařské péče však někdy také hazarduje s lidskými životy.
Taře při zjevné angíně doporučuje léčit si mandle tak, že bude každé ráno stát s otevřenou pusou na sluníčku.
,,Mít mandle jako ty, šel bych vždycky ráno ven a postál bych s otevřenou pusou na sluníčku - nechal bych paprsky, ať mi tak půl hodinky působěj na mandle. A hned by splaskly." Tomuhle říkal léčba. (str. 96)
Při rodinné autonehodě je matka vážně zraněna, do nemocnice ji však otec nezaveze.
Mámu jsme uložili na gauč. Zašeptala, že ji světlo bodá do očí. Zatáhli jsme rolety. Chtěla do sklepa, kde nebyla žádná okna, tak ji tam táta odnesl a já jsem ji pak viděla až za několik hodin, až večer, kdy jsem jí v tlumeném světle baterky donesla večeři. Vůbec jsem ji nepoznávala. Oči měla rudé, tak tmavé, že vypadaly černé, a tak oteklé, že se nedalo určit, jestli je má otevřené nebo zavřené. Říkala mi Audrey, i když jsem ji dvakrát opravila. ,,Děkuju, Audrey, ale jen klid a tmu, to mi stačí. Tma. Klid. Děkuju. Audrey, zase se na mě přijď za chvíli podívat."
Nevyšla ze sklepa celý týden. Otoky vypadaly každý den hůř, černé modřiny byly čím dál černější. Večer co večer jsem si byla jistá, že víc poznamenaný a znetvořený už ani její obličej být nemůže, ale každé ráno byl ještě tmavší a zduřelejší. Po týdnu jsme večer po západu slunce zhasli a máma přišla nahoru. Vypadala, jako by měla k čelu připevněné dvě věci velké jako jablk a černé jako olivy.
O nemocnici nepadlo ani slovo. Na takové rozhodnutí už bylo pozdě, a kdybychom se k tomu vrátili, museli bychom se vrátit i k šílenství a strachu provázejícímu bouračku. Táta tvrdil, že doktoři by stejně nic nezmohli. Máma je v Božích rukách. (str. 47-48)
Podobně se jeho názory promítají od odmítnutí vyhovět přání třetímu synu Tonymu, který chce jít na vysokou.
,,Knížkama a papírama se člověk neuživí," namítal táta. ,,Budeš hlava rodiny. Jak chceš knížkama zaopatřit ženu a děti?"
Tyler naklonil hlavu na stranu, naznačil tak, že poslouchá, ale nic neřekl.
,,Můj syn se už nemůže dočkat, až mu socani a iluminátský špioni vymyjou mozek -" (str. 51)
Máma jednu dobu - když byl Tyler malý - zastávala idealistický názor na vzdělávání. Říkávala, že nás nechává doma, abychom dosáhli lepšího vzdělání než ostatní děti. Ale to tvrdila jen ona, protože podle táty jsme si měli osvojit praktičtější dovednosti. Když jsem byla hodně malá rodiče spolu sváděli boj: máma se nás vždycky dopoledne snažila učit, ale jen se na vteřinu otočila, táta už hnal kluky na šrotiště. (str. 54)
,,Jde jen o to, abyste se naučili číst. Všechno ostatní je jen vymývání mozků" (str. 55)
...
Koncept vzdělanosti jako pozvednutí ducha vnímám hodně v postave Tylera. Je to ten Tařin bratr, který o své vůli odchází studovat vysokou školu. Tara vypráví o jeho zálibě v organizování věcí, ve čtení knih a poznatcích, ale také o hudbě, kterou ji naučil poslouchat, a v níž je hodnota, kterou by jí její otec nikdy nepředal.
Spustila hudba: nádech smyčců, pak šepotavé hlasy, zpěv hebký jako hedvábí, ale přitom pronikavý. Tu píseň jsem znala, zpívali jsme ji na bohoslužbě - náš sbor nesourodých hlasů pozvednutých k modlitbě -, ale tohle bylo něco jiného. Byla v tom zbožnost, ale ještě něco jiného, něco, co souviselo se studiem, disciplínou a spoluprací. V té době jsem to ještě nechápala.
Píseň skončila, já jsem seděla úplně paralyzovaná, pak začala další píseň a pak další, až cédéčko dohrálo. Bez hudby mi Tylerův pokoj připadal jako bez života. (str. 53)
Tyler skutečně odešel na vysokou školu. Navzdory otcovu nesouhlasu, jeho popření Tylerova rozhodnutí, navzdory výsměchu, i zesměšňování vzdělání jako konceptu. Domnívám se, že se pro Taru stal vzorem a důkazem, že člověk může prosadit vlastní názor i přes vytrvalé překážky, má-li dostatek vůle. Napovídá to i skutečnost, že po Tylerově odchodu chtěla Tara jeho způsob život a studia napodobit: pročetla všechny náboženské knihy, které doma měli, dělala si výpisky a poznámky, psala si sama pro sebe krátké eseje. Jazyk byl archaizující a ona mnoho výrazů vůbec neznala. Sama však této latentní fázi svého vzdělání přikládá velkou důležitost: Osvojovala jsem si veledůležitou dovednost - trpělivost číst texty, jimž zatím nejsem schopná rozumět. (str. 72)
...
Jak již bylo zmíněno, Tařin otec zcela spoléhal na Boha v otázkách zdraví, ale nešel mu - jako jiní křesťané - naproti jakoukoliv opatrností či aplikováním zásad bezpečnosti při práci na šrotišti, kam mladší děti včetně Tary od jisté doby brával, neboť starší synové odešli z domu. Tato neopatrnost hraničila se zanedbáváním péče a Tara to vnímala negativně už jako dítě, tím jasněji s odstupem let.
Začali jsme šrot třídit na hromady: hliník, železo, ocel, měď, abychom je mohli prodat. Zvedla jsem kus železa. Byl obalený bronzovou rzí a členitý okraj se mi zakusoval do dlaní. Měla jsem kožené rukavice, ale když je táta uviděl, prohlásil, že mě budou brzdit. ,,Rychle se ti udělaj mozoly," slíbil mi, když jsem mu odevzdala rukavice. V dílně jsem si předtím našla i ochrannou helmu, ale tu mi taky vzal. ,,Budeš hrozně pomalá, protože si furt budeš ten krám narovnávat," vysvětlil mi.
[...]
Dospěl k závěru, že jestli se u nás má svítit a topit, musí pracovat šílenou rychlostí. V životě jsem neviděla, že by do kontejneru něco odnesl - prostě to tam vší silou mrsknul z místa, kde právě stál.
Když to udělal poprvé, myslela jsem, že to bylo nedopatření, nešťastná náhoda, která se nebude opakovat. To jsem se ještě nevyznala v pravidlech toho nového světa. Sehnula jsem se pro měděnou cívku a zničehonic kolem mě proletěla nějaká obrovská věc. Chtěla jsem zjistit, odkud se vzala, a dostala jsem ocelovým válcem do břicha.
Spadla jsem. ,,A jejda!" zahulákal táta. Překulila jsem se na zledovatělé zemi, nemohla jsem popadnout dech. Když jsem se konečně namáhavě zvedla, táta hodil další kus železa. Uhnula jsem, ale ujely mi nohy a já jsem sebou praštila. Tentokrát jsem už radši zůstala ležet. Třásla jsem se, ale ne zimou. Moje kůže byla citlivá a brněla, byla připravená na nebezpečí, ale když jsem hledala jeho zdroj, viděla jsem jen unaveného starého muže, který vytahoval rozbitou zářivku. (str. 64-65).
Tentýž den si Tara pořezala ruku o zoubkovaný okraj děravé nádrže. ,,Neboj, zlatíčko, [...] je tu Bůh i andělé, pracujou tu s náma. Nedovolej, aby se ti něco stalo." (str. 66) Takových i horších zranění se za léta na šrotišti stala celá řada, zhusta kvůli nulovým bezpečnostním opatřením. Pracovník Robert si uřízl prst, Shawnova přítelkyně přišla o půl ukazováčku (str. 65), Tara se vážně zranila při nebezpečném úkolu s nakladačem.
Nechápala jsem. To chce kontejner vysypat i se mnou? ,,Vlezu tam, až to vysypeš," navrhla jsem.
,,Ne, takhle to bude rychlejší," namítl. ,,Zastavím, až bude kontejner těsně vedle návěsu, a ty vylezeš. Pak přeběhneš po jeho kraji, sedneš si na kabinu a počkáš, až všechno vyklopím."
Usadila jsem se na kus železa. Táta vrazil vidlice pod kontejner, pak mě i se šrotem zvedl a rozjel se plnou rychlostí k přední straně návěsu. Jen tak tak jsem se držela. V poslední zatáčce se kontejner zhoupl tak prudce, že proti mně vyletěl špičatý kus železa. Zabodl se mi do nohy, dva centimetry pod koleno z vnitřní strany, zajel mi do tkáně jako nůž do změklého másla. Zkusila jsem ho vytáhnout, ale náklad se svezl a částečně mě zavalil. Slyšela jsem tiché úpění hydraulického systému, jak se vysouvalo rameno. Úpění utichlo, když byl kontejner ve stejné výšce jako návěs. Táta mi dával čas, abych vylezla na návěs, jenže já jsem byla uvězněná. ,,Nemůžu vylézt!" křičela jsem, ale motor vrčel moc nahlas. Říkala jsem si, jestli táta počká, až mě uvidí v bezpečí na kabině tahače, ale bylo mi jasné, že nepočká. Honil ho čas.(str. 73)
Poté, co Tara dopadla na dvakrát z několikametrové výšky na stěnu tahače a pak na zem, poslal ji táta domů s dírou v noze. Belhala jsem se přes pastvinu, a jen mi táta zmizel z očí, skácela jsem se do vysokého pýru. Třásla jsem se, hltala jsem doušky vzduchu, ale do plic mi nedoputovaly. Nechápala jsem, proč brečím. Byla jsem naživu. Všechno mělo být dobré. Andělé odvedli svou práci. Tak proč jsem se nedokázala přestat třást? (str. 74)
S odstupem času Tara pochopila - otec ji měl ochránit a neudělal to. Vystavil ji zcela zbytečnému nebezpečí.
Podobně se poranil také její bratr Luke: benzínem nasáklé džíny mu při práci vzplály, a protože měl kalhoty připevněné pevně zavázaným provázkem viskocelem místo opasku a pracovní boty přelepené kobercovou páskou, protože se rozpadaly, nemohl se dostat z hořícího oblečení včas a spálil si celou nohu. Ani v takovém případě však Luke nesměl do nemocnice.
Luke tu neděli nešel do kostela, ani tu další, ani tu potom. Táta nám nařídil, ať všem říkáme, že je Luke nemocný. Tvrdil, že kdyby se o Lukeově noze dozvěděly úřady, byly z toho problémy a agenti FBI by nás děti odvezli pryč. Lukea by poslali do nemocnice, tam by se mu v noze udělal zánět a umřel by. (str. 81)
Jedno z nejzávažnějších zranění utrpěl o pár let později její nejstarší bratr Shawn, který spadl z výšky - z palety, kde nebylo žádné zábradlí, a v důsledku poranění hlavy přestal být schopen souvislého myšlení. Jeho povahové rysy se proměnily - trpěl záchvaty vzteku a krutosti.
A Shawna skutečně přepadaly záchvaty vzteku, chvíle slepé zuřivosti, kdy chtěl jen ubližovat. Poznal, co je někomu protivné, a říkal ty největší odpornosti, takže máma většinu večerů probrečela. Jak nabíral na síle, záchvaty vzteku se změnily a zhoršily, a já jsem každé ráno uklízela záchod s tím, že do oběda v něm nejspíš budu mít hlavu. Máma tvrdila, že Shawna dokážu uklidnit jedině já, a já jsem si namlouvala, že to tak opravdu je. Kdo jiný? říkala jsem si. On mi nemůže ublížit.
Když o tom teď přemýšlím, nejsem si jistá, že se na Shawnovi to zranění tolik podepsala, ale tenkrát jsem si namlouvala, že ho změnilo a že každá krutost z jeho strany je něco úplně nového. V mých denících z té doby se dá vysledovat určitý vývoj - mladá holka přepisuje vlastní historii. Vytvořila si realitu, ve které bylo všechno v pořádku až do chvíle, kdy její bratr spadl z palety. Kéž by to byl zas můj nejlepší kamarád, zapsala si. Před tím zraněním mi vůbec neubližoval. (str. 141
Vidíme tak v knize jednak obranný mechanismus mladé dívky, která se snaží vidět tvrdou životní realitu tak, aby ji byla schopna unést. Zároveň vidíme, jak s odstupem času dokážeme na realitu získat lepší náhled, širší perspektivu, vidět věci více v souvislostech a snad jasněji.
...
O víře, pověrách: kniha popisuje Tařinu matku, která se přes éterické olejíčky propracovala k ezoterickému léčitelství založeném na autorských "svalových testech", které dovedla tak daleko, že pouhým dotekem ,,zjistila, co člověku je". Tara byla rozpolcena. Dříve její matka tvrdila, že ,,zázraky se nedějí. Je jen správná strava, cvičení a důkladné studium bylin a jejich vlastností." (str. 69). Tatáž matka však o pár měsíců později léčila pomocí lupnutí svých prstů, které jí daly odpověď na všechny otázky.
...
Tara ve své knize odhaluje také střet tradičního mormonského pojetí čistoty, cudnosti a slušnosti (zejména v souvislosti se ženami), když chtěla jako jedenáctiletá chodit do baletního kroužku, ale požadované trikoty urážely její vštípenou cudnost.
Pár dnů nato mě máma odvezla do obchůdku vzdáleného čtyřicet mil, byly tam police lemované exotickými botami a podivnými akrylovými kostýmy. Všechny byly neslušné. Máma šla rovnou k pultu a řekla prodavačce, že potřebujeme černý trikot, bílé pučocháče a taneční boty.
,,Nechávej si je u sebe v pokojíčku," doporučila mi, když jsme vyšly z obchodu. Nemusela nic dodávat. Bylo jasné, že tátovi nemám trikot ukazovat.
Ve středu jsem si přes trikot a punčocháče natáhla šedé tričko. Sahalo mi skoro až ke kolenům, ale stejně jsem se styděla, že mi jsou tak vidět nohy. Bezúhonná žena by podle táty měla ukazovat nanejvýš kotník.
Ostatní holky se se mnou skoro nebavily, ale mně s nimi bylo dobře. Líbilo se mi, že se jim snažím podobat. Když jsem se učila tancovat, bylo to, jako bych se učila někam patřit. (str. 87-88)
Dále Tara popisuje vánoční vystoupení, které se k jejímu překvapení účastnil i otec. Cvičitelka z ohleduplnosti vůči Taře nechala všem dívkám ušít místo klasického kostýmu mikiny, z nichž děvčata nebyla nadšena. Tento ústupek mě dojal, nicméně příliš ničemu nepomohl, jak se později ukázalo:
Ostatní holky vesele štěbetaly; já jsem si oblékla mikinu a snažila se látku o pár centimetrů natáhnout. Natahovala jsem ji, ještě když jsme se řadily na pódiu.
Z aparatury na klavíru začala hrát hudba a my jsme se daly do tance, jedna po druhé jsme rytmicky podupávaly. Pak jsme měly vyskočit, zvednout ruce a zatočit se. Jako bych měla nohy přilepené k podlaze. Nezvedla jsem ruce nad hlavu, ale jen k ramenům. Když si ostatní holky dřeply a poklepaly rukama o pódium, já jsem se jen sehnula; když jsme měly udělat hvězdu, já jsem se jen zhoupla, nechtěla jsem, aby zapracovala gravitace a mikina mi vyjela ještě výš.
Hudba dohrála. Když jsme odcházely z pódia, holky na mě vrhaly nenávistné pohledy - zkazila jsem jim to -, ale já jsem je skoro nevnímala. V celé místnosti mi připadal skutečný jen jediný člověk, můj táta. (str. 89)
V epizodě se projevuje také podřízené postavení Tařiny matky, která pod dojmem otcova vzteku a křiku po představení nemá dost odvahy, aby se za dceřin koníček postavila.
Domů jsme to měli jen míli, ale mně to připadalo jako sto. Seděla jsem vzadu a poslouchala, jak táta křičí. Jak mohla máma dopustit, že tak nepokrytě hřeším? Proto mu chtěla vystoupení zatajit? Máma chvíli poslouchala, kousala se do rtu, pak rozhodila rukama a poznamenala, že netušila, že kostýmy budou tak neslušné. ,,Caroline Moyleová mě vážně naštvala!" prohlásila.
Naklonila jsem se dopředu, chtěla jsem zjistit, jak se máma tváří, chtěla jsem, aby se na mě podívala, aby viděla, na co se jí v duchu ptám, protože jsem ji nechápala, ani trochu. Bylo mi jasné, že na Caroline není naštvaná, protože jsem věděla, že mikinu viděla už před několika dny. Dokoncel Caroline zavolala a poděkovala jí, že vymyslela kostým, který si budu moct vzít. Teď otočila hlavu k okýnku. (str. 89)
...
Vztah otce k dětem, včetně Tary, je v mnoha ohledech despotický. V případě Tařina pěveckého talentu v něm Tara nachází překvapivou oporu, avšak z kontextu je zřejmé, že motivací je jen jistá hrdost na dceru ve smyslu: podívejte se, moje dcera není součástí systému a přesto v něčem vyniká. Rád se dceřiným zpěvem chlubí v kongregaci a chválu bez okolků přijímá i od lidí, jimiž obvykle opovrhuje. (str. 92-96)
...
Asi nejproblematičtěším rodinným vztahem, který Tara líčí, je její vztah k nejstaršímu bratrovi Shawnovi. Shawn je násilník. Je o hodně starší než Tara a dlouho ho ani neznala - byl už dospělý a bydlel jinde. Zhruba v jejích 15 letech se zase více pohyboval doma. Tara k němu na delší dobu přilne: Shawn jí pomůže s bolestmi krku, kterými trpí po nehodě, kdy se jí opět z otcovy strany nedostane žádné pomoci, natož lékařského ošetření. Na straně 106 si Tara představuje, že jí chiropraktický zákrok neposkytl Shawn, ale že si při pohledu na něj představovala bytost, jakou si na základě toho drsného, milosrdného činu vyčarovala - asi svého tátu, nebo možná takového tátu, jakého jsem si přála, vysněného obránce, imaginárního zastánce, který by mě nevrhl do vánice a pomohl by mi, kdybych byla zraněná. (str. 106)
Tara k bratrovi postupně získává bližší a bližší vztah. Po jistých stránkách si skutečně rozumí, věří si a jsou kamarády. Shawn však v sobě má něco z otcovy nestabilnosti. Tara to líčí hned zpočátku: Shawn si dobírá (dnes bychom řekli šikanuje) Tařiny kamarády na divadelních zkouškách. O samotě je však k Taře milý a neškodný. Když spolu jezdí s kamionem, učí ji cenné sebeobraně (str. 114), ale postupně ji více a více fyzicky šikanuje.
Tařina spoluherečka Sadie se do Shawna zamiluje, ten ji však jen využívá k sadistickým vtípkům a vycvičí z naivní sedmnáctileté dívky svou služku, která mu ochotně a v bázni posluhuje, aniž by se zmohla na slovo odporu (str. 116-117). O několik měsíců později však Shawn zkouší podobně zotročit i Taru. Když se Tara nepodřizuje, fyzicky ji napadne: od té chvíle je jejich bratrství nenávratně poznamenáno.
Ale stejně máš se mnou víc práce než se Sadie, pomyslela jsem si.
Jako by mi četl myšlenky, zkoutil mi zápěstí ještě víc; byla jsem celá shrbená, hlavou jsem se dotýkala podlahy. Už jsem udělala všechno, abych zápěstí nějak ulevila. Kdyby Shawn přitlačil, prasklo by.
,,Omluv se," vyzval mě.
Oheň z ruky se mi dost dlouho propaloval do mozku. ,,Promiň," hlesla jsem nakonec.
Pustil mě a já jsem padla na zem. Slyšela jsem jeho kroky mizející chodbou. Vstala jsem, tiše jsem zamkla dveře do koupelny a pak jsem se zadívala do zrcadla na holku, která se držela za zápěstí. Měla skelné oči a po tvářích jí stékaly kapky. Nenáviděla jsem ji, že je tak slabá, že jí jde zlomit srdce. Připadalo mi neomluvitelné, že jí Shawn může ublížit, že jí někdo může takhle ublížit.
Brečím jen bolestí, říkala jsem si. Protože mě bolí zápěstí. Kvůli ničemu jinému.
A právě v tu chvíli se rozhodlo, jak si budu později interpretovat nejen ten večer, ale i spoustu dalších večerů z následujících deseti let. V ten okamžik jsem se považovala za nezničitelnou, křehkou asi tak jako kámen. Zpočátku to byla jen domněnka, ale časem to začala být pravda. Později jsem si dokázala říkat, že se mě to nijak nedotýká, že se mě Shawn nemůže nijak dotknout, protože mě se nemůže dotknout vůbec nic, a nemusela jsem si to nalhávat. Netušila jsem, že je to až morbidní pravda. Že jsem se tak zatvrdila a úplně vykuchala. Pořád jsem musela přemýšlet o tom, jaké pro mě měl ten večer důsledky a přitom mi nedocházel naprosto zásadní fakt: že důsledkem je právě to, že se mě to vůbec nedotýká. (str. 120)
Shawnovo chování eskaluje. Nesnese konkurenci v chlapci Charlesovi, který se stal Tařiným kamarádem. Taře nadává do štětek a běhen a před zraky matky ji málem uškrtí v jejím pokoji. Situaci na poslední chvíli zachrání bratr Tyler, který studuje vysokou školu a nečekaně se objeví doma. Tyler Taru nabádá, že musí domov opustit, že zde není bezpečno. Slíbí jí, že ji připraví na přijímací zkoušky na vysokou školu.
Shawn mnou trhl a zvedl mě na nohy. Držel mě za vlasy - stejně jako minule, svíral mi je těsně u hlavy, aby mě mohl ovládat - a vlekl mě na chodbu. Hlavu jsem měla přimáčknutou na jeho hrudník. Viděla jsem jen kousky koberce, míhaly se mi kolem klopýtajících nohou. V hlavě mi bušilo, nemohla jsem moc dýchat, ale už mi docházelo, co se děje. V očích jsem měla slzy.
To z bolesti, říkala jsem si.
,,Teď, čubko, bulíš, co?" poznamenal Shawn. ,,Proč? Protože někdo prokouknul, jaká jsi štětka?"
Chtěla jsem se na něj podívat, hledat v jeho obličeji svého bratra, ale on mi zatlačil hlavu dolů a já jsem spadla. Lezla jsem po čtyřech pryč, pak jsem se namáhavě zvedla. Všechno se točilo; před očima mi pluly zvláštní růžové a žluté flíčky.
Máma vzlykala, chytala se za vlasy. (str. 125)
Shawn dost patrně trpěl stejnou duševní poruchou jako jeho otec: pár dní po tomto incidentu pomohl Taře s úsměvem namontovat zástrčku na dveře od pokoje, kterou se chtěla chránit proti němu samému.
...
Opět k tématu vzdělání:
Tara se sice rozhodne jít na vysokou, životní realita ji však nutí k pochybnostem, z nichž ji vyvede bratr Tyler:
Vysoká škola mi připadala naprosto vedlejší. Věděla jsem, jak bude můj život vypadat: v osmnácti nebo devatenácti se vdám. Táta mi dá kousek farmy a můj muž tam postaví dům. Od mámy se přiučím bylinkám a taky porodnictví - máma se k práci porodní asistentky zase vrátila, protože už migrény nemívala tak často. Máma pomůže na svět mým dětem a jednou, jak jsem předpokládala, se stanu porodní asistentkou já. Netušila jsem, k čemu by mi v tom případě byla vysoká.
Tyler jako by mi četl myšlenky. ,,Znáš sestru Searsovou?" zeptal se. Sestra Searsová vedla pěvecký sbor naší kongregace. ,,Odkaď asi tak ví, jak vést sbor?"
Sestru Searsovou jsem odmala obdivovala a záviděla jsem jí, že se vyzná v hudbě. Vůbec mě nenapadlo, že se to někde učila.
,,Vystudovala to," dodal Tyler. ,,Představ si, že se dá studovat hudební věda. Když na to budeš mít papír, budeš moct učit, vést chrámový sbor. K tomu nemůže mít žádné výhrady ani táta. Nebo skoro žádné." (str. 133)
V kapitole ,,Už se nohama nedotýkám země" ukazuje Tara svou houževnatost, s níž se učí matematiku, algebru a geometrii na přijímací zkoušky, a to vše navzdory otcovu odmítání s argumenty, že ,,žena má být doma a učit se bylinky - Boží farmacii".
...
V kapitole 15, ,,Už jsem dítě", dochází k vnitřnímu posunu Tařina vnímání otcovy i Boží autority. Chápe poprvé, že má moc uchopit svůj život do vlastních rukou: dospívá. Zároveň má poprvé jasnou oporu v matce, která se otcovým názorům vzepřela - i když jen tajně.
,,Pán mě povolal, abych podal svědectví," začal. ,,Je popuzený. Odmítáš jeho požehnání a honíš se za lidským poznáním. Hněvá se na tebe. Jeho hněv tě dostihne."
Nepamatuju si, že by se táta zvedl k odchodu, ale určitě to udělal, zatímco já jsem seděla sevřená strachy. Boží hněv dokázal zničit města, způsobit potopu na zemi. Připadal jsem si slabá, pak naprosto bezmocná. Uvědomila jsem si, že můj život vlastně není můj. Že můžu být kdykoliv vyňata ze svého těla a odvlečena do nebe, kde si to se mnou vyřídí rozzuřený Otec.
Máma druhý den ráno vyráběla v kuchyni oleje. ,,Rozhodla jsem se, že na Univerzitu Brighama Younga nepůjdu," oznámila jsem jí.
Zvedla hlavu a zadívala se na zeď za mnou. ,,To neříkej. To nechci slyšet," zašeptala.
Nechápala jsem. Myslela jsem, že uvítá, že se chci podrobit Bohu.
Konečně se na mě podívala. Síélu jejího pevného pohledu jsem nepocítila už kolik let a teď mě ohromila. ,,Myslela jsem, že ze všech mých dětí právě ty odsaď vystřelíš jako namydlený blesk. Od Tylera jsem to nečekala - ten mě překvapil -, zato od tebe ano. Nezůstávej tady. Běž na vysokou. Nenech se ničím odradit."
Zaslechla jsem tátovy kroky. Máma vzdychla a oči se jí zachvěly, jako by se probírala z transu. (str. 143-144)
Docházelo k dalším revoltám: na str. 146 se Tara vzepře otci, když si v parném horku při práci vyhrne rukávy až k ramenům. Přes otcovy intenzivní reakce to udělá opakovaně. Za hodinu za námi táta zase přišel, a když mě uviděl, zarazil se v půli kroku, celý zmatený. Něco mi přikázal a já jsem neuposlechla. Chvíli nejistě stál na místě, pak ke mně došel, popadl rukávy a trhnutím mi je stáhl dolů. Neušel ani deset kroků a já jsem si je zase vyhrnula.
Chtěla jsem poslouchat. Opravdu. Jenže to odpoledne bylo takové vedro a větřík na holých rukách tak příjemný. Šlo jen o pár centimetrů. Byla jsem zmazaná od hlavy k patě. Večer jsem pak černotu z nosu a uší dostávala půl hodiny. Nepřipadala jsem si zrovna jako objekt touhy nebo pokušení. (str. 146)
Podobně Tara ukáže samostatné rozhodnutí, když má její bratr Shawn nehodu na motorce a ona se přes výslovné přání otce, aby byl Shawn dopraven jako vždy a při všech zraněních domů, rozhodne ho zavézt do nemocnice. Tara cítí, že sice má již vnitřní sílu jednat v souladu se sebou, na druhou stranu cítí stud před otcem, protože chápe, že se těmito drobnými revoltami vyčleňuje z rodinného ,,stáda": je zrádkyně, vlk mezi ovcemi. Píše: Nemrzí mě to. Jen se stydím. (str. 157-159)
V téže kapitole dochází k zásadnímu střetu mezi otcem a Shawnem - generační rozbroj, kdy se nejstarší syn chápe autority, kterou otec sice jažtakž obhájí, avšak nikoliv s grácií. Jde o vražedný a nebezpečný stroj zvaný Čepelák a jeho obsluhu: otec k němu chce postavit Taru, zatímco Shawn ji brání. Dále pokračují hádky mezi otcem a Shawnem: většinou jde o důležité kroky v oblasti jejich práce. Otec jako by postupně přicházel o své místo svrchovaného vládce rodiny. (zejména na str. 153)
...
...
Druhá část knihy:
V této části Tara nastupuje na vysokou školu, přestože je jí teprve 17 let. Dochází k zásadnímu střetu jejího dosavadního světa s tím okolním. Tara postupně přijímá nejen jinakost, kterou zpočátku dle své výchovy striktně odsuzuje jako pohanství, ale také zjišťuje, že vše, co doposud věděla o světě - skrze ústa a názory jejího otce - je ve skutečnosti trochu jinak. Získává cenné informace, které rozšiřují její perspektivu i kritické myšlení.
Dochází k rychlému vystřízlivění: Tara doposud doufala, že to, co se dozvěděla v průběhu let doma, jí bude jako ekvivalent vzdělání stačit. Sprchu zažívá ve chvíli, kdy jako jediná nezná význam slova holocaust a znemožní se tak před celou posluchárnou na přednášce.
Zůstala jsem na svém místě, dokud všichni nevyšli z posluchárny, dělala jsem, že se mi zadrhl zip kabátu, abych se nemusela nikomu podívat do očí. pak jsem šla přímo do učebny s počítači a vyhledala si slovo ,,holokaust".
Nevím, jak dlouho jsem si o holokaustu četla, ale v určitou chvíli jsem měla načteno dost. Opřela jsem se a zadívala se do stropu. Předpokládám, že jsem byla v šoku, ale nejsem si jistá, jestli z toho, že jsem se dozvěděla něco strašlivého, nebo ze své vlastní neznalosti. Nicméně si pamatuju, jak jsem si na okamžik místo koncentráků, jam a plynových komor představila mámin obličej. Cloumaly mnou emoce, ten pocit byl tak silný a tak nový, že jsem nevěděla, co se děje. Měla jsem chuť na ni křičet, na svoji vlastní matku, a to mě děsilo. (str. 169-170)
O pár stran dál, když se Taře ve studiu vytrvale nedaří, si zapisuje do svého deníku: Nechápu, proč jsem jako malá nesměla získat pořádné vzdělání. (str. 175)
Tara má pocit, že mezi tyto lidi nepatří: přirovnává se k výrovi ze své vzpomínky, kterého se jednou pokoušeli zraněného vyléčit doma, ale výr byl neklidný, nešťastný, dokud nebyl opět vypuštěn do svého prostředí. Byl stále zraněný, ale tam, kde to znal, měl větší šanci na přežití. (str. 175-176)
Řekla jsem, že bych na vysoké vůbec neměla být, že by mě nejdrřív měli donutit dodělat střední školu. Nebo ji alespoň začít.
Mluvila jsem, Charles seděl tiše a dlouho nic neříkal, ani když jsem se odmlčela. ,,Nezlobíš se na rodiče, že tě nedali do školy?" zeptal se nakonec.
,,Vždyť to pro mě byla výhoda!" Málem jsem to zakřičela. Byla to automatická odpověď. Jako bych zaslechla úryvek z chytlavé písničky, nemohla jsem si pomoct a musela jsem odříkat další verš. Charles se na mě skepticky podíval, jako by chtěl, abych to nějak sladila s tím, co jsem řekla před chvílí.
,,To já se teda zlobím," prohlásil. ,,I když ty ne."
Úsměvný, avšak výmluvný je okamžik, kdy Tara pochopí, proč jí předmět Umění Západu nešel: neporozuměla tomu, že má učebnici s fotografiemi obrazů také číst (zrovna tak jako mě nenapadlo, že bych četla cédéčka). (str. 178)
Střety se odehrávají také na úrovni běžných návyků: na str. 172 Tara popisuje, že její hygienické návyky (myla se mýdlem jen dvakrát týdně při sprchování) a návyky spojené s úklidem bytu (když se pach dá vydržet, je doma čisto) vzbuzovaly v jejích spolubydlících odpor. Ona byla zvyklá tyto reakce považovat za povrchní.
Díky Charlesovi poprvé zjistí, že prášky proti bolesti skutečně pomáhají a nerozloží tělo zevnitř, jak ji strašila matka. (str.195)
Ještě o rok později, když se Tara rozkmotří s otcem a začne se snažit žít ,,normálně", ji vykolejí návštěva doktora, ke kterému se odhodlává jít poprvé v životě kvůli nesnesitelné bolesti v krku.
Spolkla jsem prášky. Možná jsem to udělala ze zoufalství, protože mi bylo tak zle, ale podle mě jsem k tomu měla prostší důvod: zvědavost. Ocitla jsem se v samém středu zdravotnického zařízení a konečně jsem chtěla vidět, čeho jsem se odjakživa tak bála. Začne mi téct krev z očí? Upadne mi jazyk? Určitě se stane něco strašného. Musela jsem to zjistit. [...] Opřela jsem se o polštář a téměř okamžitě jsem usnula, ale ještě předtím jsem se stihla zasmát. Máma mi neposlala žádný lék na streptokoka ani mononukleózu. Jen na penicilin. (226-227)
Tara se proměňuje: uvědomuje si rozdíly mezi sebou a ostatními ženami a chce učinit nové kroky ke svému ženství. Poprvé kupuje ženské oblečení. Nesměle se pouští do prvního romantického vztahu s kamarádem Charlesem. Nové oblečení symbolizuje její ženství, tělesnost, necudnost - proto je Tara zpočátku vidí v takovém extrému.
Ve čtvrtek jsem po práci na šrotišti jela čtyřicet mil do nejbližšího Walmartu a koupila jsem si dámské džíny a dvě košile, obě modré. Když jsem si je zkusila, málem jsem svoje tělo nepoznala, zužovalo se a zaoblovalo. Okamžitě jsem si nové oblečení sundala, měla jsem dojem, že je tak nějak nestoudné. Nebylo, teoreticky vzato ne, ale já jsem si moc dobře uvědomovala, proč ho chci - kvůli svému tělu, aby bylo vidět -, a to mi připadalo nestoudné, i když oblečení samo o sobě nestoudné nebylo. (str. 184)
Podobně je pro Taru traumatické slovo běhna, které slýchala od bratra. To jí zabrání navázat skutečný vztah s Charlesem. Vždy před ním podvědomě ucukne, protože jakýkoliv pokus o fyzický kontakt doprovází konkrétní představa zmíněného slova. (str. 186)
Byla jsem u porodu, ale o okolnostech početí mi nikdo nic neřekl. Táta s bratrem křičeli a já jsem z nevědomosti mlčela: nemohla jsem se hájit, protože jsem nerozuměla obvinění.
Několik dnů nato - už bylo jasné, že těhotná nejsem - pro mě slovo ,,běhna" začalo mít jiný význam, už se nevztahovalo ani tak na činy jako spíš na samotnou moji podstatu. Ničeho špatného jsem se nedopustila, spíš jsem špatně existovala. Na mém bytí bylo něco necudného.
Je zvláštní, že člověk dává lidem, které má rád,, nad sebou takovou moc, zapsala jsem si do deníku. Jenže Shawn měl nade mnou větší moc, než jsem si vůbec dokázala představit. Charakterizoval mě v mých vlastních očích a větší moc nade mnou mít už ani nemohl. (str. 211)
V důsledku tohoto pokřiveného sebepojetí se Tara vzpírá nabídkám manželství, které jsou základem mormonské víry.
Charakteristika Charlese ukazuje mnohé o binárním rozdělení světa, jak ho podával Tařin otec Gene:
Charles byl můj první přítel z toho druhého světa, z toho, před kterým se mě táta snažil chránit. Byl konvenční ve všech směrech a bodech, kvůli kterým táta konvenčnost nesnášel: mluvil o fotbale a oblíbených kapelách víc než o konci světa, na střední škole byl nanejvýš spokojený, chodil na bohoslužby, ale když byl nemocný, obrátil se jako většina mormonů na doktora i na mormonského kněze.
Nedokázala jsem jeho svět skloubit s tím svým, tak jsem je oddělovala. (str. 187)
Ve chvíli, kdy se toto oddělování nedaří - Charles je svědkem násilného incidentu u nich doma - jej raději odstřihne. Nechce tyto dva světy konfrontovat, aby nemusela konfrontovat to, kým je, sama před sebou:
Charles mě chtěl odnést, ale já jsem ho odstrčila a šla jsem i se zlomeným prstem, zatínala jsem zuby, abych nekřičela, a laškovně jsem bratra propleskla.
Charles nezůstal na večeři. Doběhl k autu a ozval se mi až za několik hodin, zavolal mi a poprosil mě, ať se s ním sejdu u kaple. Na Buck's Peak odmítal přijet. Seděli jsme v jeho džípu na temném prázdném parkovišti. Brečel.
,,Bylo to úplně jinak, než si myslíš," řekla jsem mu.
Kdyby se mě v té době někdo zeptal, odpověděla bych, že Charles je pro mě nejdůležitější na světě. Jenže nebyl. A já jsem mu to dávala najevo. Pro mě nebyla důležitá láska ani přátelství, ale schopnost přesvědčivě si o sobě něco nalhávat - věřit, že jsem silná. Nemohla jsem Charlesovi odpustit, že zjistil, že silná nejsem.
Začala jsem se chovat nevyzpytatelně, náročně, nepřátelsky. Vymyslela jsem si podivnou a neustále se měnící kolonku, ve které jsem hodnotila, jak moc mě Charles miluje, a když nesplňoval moje nároky, začala jsem být paranoidní. Propadala jsem záchvatům zuřivosti, vybíjela jsem si na něm - na tom vyjeveném náhodném divákovi, který se mi vždycky snažil pomoct - veškerý svůj divoký vztek a ustrašenou zášť, kterou jsem kdy chovala vůči tátovi a Shawnovi. (str. 201-202)
Podobně jako v případě holokaustu se Tara v šoku dozvídá o otroctví v koloniálním období, ale také o rasové segregaci zasahující hluboko do 20. století. Dozvídá se o Rose Parksové, Emmettu Tillovi, Martinu Lutheru Kingovi Jr. Najednou je ohromena vším tím hrozným, co se ve světě událo a ona o tom neměla ani potuchy. Nyní, po semestru tohoto vzdělání, poprvé může uplatnit své vědomosti k tomu, aby pochopila, jaké konotace má posměšná přezdívka negr, kterou ji častuje bratr Shawn na šrotišti. (str. 191-192)
Tara se postupně učí komunikovat s okolním světem: učí se říci si o pomoc, nebýt na vše sama, nespoléhat pouze na sebe a tiše trpět bolestmi či bezradností, jak ji to naučil život s jejím otcem. (str. 197)
I tato cesta však nebyla snadná: Tařina zatvrzelost, s níž přežívala léta šikany a příkoří, byla zároveň ochrannou zdí, a vyžadovalo velkou odvahu tuto zeď narušit. Tara vykazuje zjevné traumatické stavy, křičí ze spaní.
Týden poté, co mě Robin vyzvala, ať s ní jdu k doktorovi, jsem se opět probudila, protože mnou třásla. Zvedla mě a přitiskla mě k sobě, jako by mě mohla svým tělem podržet, jako by mohla zabránit mému sesypání.
,,Měla bys zajít za biskupem," řekla mi ráno.
,,Jsem v pohodě," namítla jsem a naplnila jsem tak klišovitou představu o lidech, kteří v pohodě nejsou. ,,Jen se potřebuju vyspat."
Brzy na to jsem u sebe na stole objevila letáček nabízející služby univerzitní psychologické poradny. Skoro jsem se na něj nepodívala a hned jsem ho hodila do koše. Za žádným psychologem jsem jít nemohla. Kdybych za někým šla, znamenalo by to, že si říkám o pomoc, a já jsem se považovala za nezničitelnou. Byl to elegantní trik, mentální pirueta. Prst nebyl zlomený, protože byl nezlomitelný. Vyvrátit to mohl jedině rentgen. Z toho vyplývalo, že by mi rentgen zlomil prst. (str. 203)
Okamžiky pravdivosti k sobě samé se však čím dál častěji objevují:
Pak jsem zpátky na parkovišti. Podívám se na své bílé břicho a pak nahoru na svého bratra. Nikdy nezapomenu, jak se tvářil, nevypadal rozzlobeně ani vztekle. V jeho výrazu nebyla zběsilost. Jen čirá radost. A pak část mého já pochopí, i když už s tím začínám polemizovat, že ta radost pramenila z mého ponížení. Nebyla to náhoda ani vedlejší účinek. Byl to cíl.
To dílčí zjištění je neodbytné, na několik minut mě zcela ovládne. Zvednu se z postele, vytáhnu deník a udělám něco, co jsem ještě nikdy neudělala: zapíšu si, co se doopravdy stalo. Nevolím neurčitý, nejasný jazyk jako v předchozích záznamech, neschovávám se za narážky a náznaky. Zapisuju, jak si to pamatuju: Když mě vytáhl z auta, držel mi v jednu chvíli obě ruce nad hlavou a vyhrnula se mi košile. Řekla jsem mu, že se musím upravit, ale jako by mě neslyšel. Koukal na to jako ten největší hajzl. Ještě že jsem tak drobná. Kdybych byla mohutnější, roztrhala bych ho na kusy. (str. 208-209)
[...]
Když jsem si dřív nebyla něčím jistá, rozhodně jsem si nedovolila trvat na svém a pokaždé jsem ustoupila těm, kteří tvrdili, že to vědí s jistotou. Můj život za mě vyprávěli jiní. Jejich hlasy byly rázné, rozhodné, nezpochybnitelné. Vůbec mě nenapadlo, že můj hlas může být zrovna tak silný. (str. 209)
Tara je na mizině, raději ale trpí zánětem zubního nervu a má tři práce, aby zaplatila nájem, než aby přijala peněžitou pomoc od univerzitního biskupa - v podobě církevních, vládních či jeho osobních peněz. Sám biskup jí říká: Musíte se naučit přijímat pomoc, dokonce i od vlády. (str. 216) Nakonec Tara přijímá peníze z vládního grantu a může dále studovat: s učebnicemi, na které nyní má, a bez bolesti.
Zde se prokazuje, že zájem o svět a o vzdělání přichází až s jistou mírou finančního zabezpečení: pokud člověk řeší existenční problémy, duchovní a filozofické jako by se ho netýkaly. Tara to krásně srovnává:
Ten semestr jsem nebyla moc zvídavá studentka. Zvídavost je luxus, který si mohou dovolit finančně zajištění jedinci - já řešila naléhavější problémy, například přesný zůstatek na účtu, kolik komu dlužím a jestli nemám v pokoji něco, co by se dalo prodat za dvacet dolarů. Odevzdávala jsem úkoly a učila se na zkoušky, ale dělala jsem to ze strachu - že jestli se mi průměr zhorší byť o jediné desetinné místo, přijdu o stipendium -, a ne z opravdového zájmu. (str. 215) X
Najednou jsem profesory vnímala ostře - jako bych se na ně předtím, než jsem dostala grant, dívala přes zamlženou čočku. Učebnice začaly dávat smysl a já jsem četla víc než jen předepsané knihy. (str. 219)
Díky vzdělání Tara získává novou perspektivu také na svého otce: dozvídá se o bipolární poruše a paranoie a mnohem lépe chápe, kdo je její otec a čím trpí (od str. 219). Toto vyústí v domácí konfrontaci, po které se Tara s otcem přestává stýkat. Tento předěl jako by ji osvobodil z původního světa a Tara se může odvážit vkročit do toho druhého.
Rozhodla jsem se, že si zaexperimentuju s normálností. Devatenáct let jsem žila tak, jak to chtěl táta. Teď jsem si přála vyzkoušet něco jiného. (str.224)
Další předěl nastává po otcově zranění: v důsledku exploze málem přichází o život, není schopen sám jíst, vylučovat ani se pohybovat, ale hlavně mluvit: a tak se z autoritativního vládce stává poprvé v životě posluchač:
Během několika týdnů se dozvěděl, co se na vysoké učím, že mám přítele a letní brigádu, přitom ještě před několika málo roky dokázal stanovit můj věk jen v rozmezí plus mínus pět let. Sama jsem mu nic z toho neprozradila, ale on poslouchal, jak si povídám s Audrey, když jsme mzu vyměňovaly obvazy, a všechno si zapamatoval.
,,Rád bych se dověděl víc, co vás v tý škole učej," zachraptěl jedno dopoledne ke konci léta. ,,Zní to dost zajímavě." Připadalo mi to jako nový začátek. (str. 236)
Opět proniká fakt, že opravdový vztah se nemůže kvalitně rozvíjet, pokud se odmítáme obnažit, svěřit, ukázat své pravé já i své kořeny. Tara ještě stále neměla sílu spojit svou minulost se současností, a její vztak Nickovi na to zašel:
S Nickem jsem se viděla poprvé od výbuchu. Konečně jsem mu mohla říct všechno: že naše rodina nevěří na moderní medicínu, že popáleniny léčíme doma mastmi a homeopatiky, že to bylo strašné, víc než strašné, že do konce života nezapomenu, jak smrdí spálené lidské maso. To všechno jsem mu mohla říct, mohla jsem ze sebe tu tíhu setřást, rozložit ji na nás oba a nechat, ať nás to posílí. Já jsem si to břímě ovšem nechala pro sebe a můj vztah s Nickem, už tak anemický, neduživý a nevyužitý, zakrněl.
Myslela jsem, že to půjde napravit - jsem zpátky, můj život teď bude vypadat takhle a je úplně jedno, že Nick o Buck's Peak nic neví. Jenže hora mě odmítla vydat. Držela mě. Na tabulích se často objevoval tátův hrudník s černými krátery a na stránkách učebnic jsem viděla povislou dutinu, kterou měl táta místo pusy. (str. 238)
Vzdělání a jeho dopad:
Na konci semestru mi svět připadal velký a jen stěží jsem si dokázala představit, že bych se vrátila na horu, do kuchyně nebo k pianu v pokoji vedle kuchyně.
Vyvolalo to ve mně osobní krizi. Láska k hudbě a touha ji studovat byla slučitelná s mojí představou, co znamená být žena. Láska k historii, politice a světovým událostem s tou představou slučitelná nebyla. A přesto mě ty obory lákaly. (str. 240)
Každý potřebuje v životě duchovního rádce. Někoho, kdo nás posune vpřed, z místa. Pro Taru tímto rádcem byl její supervizor na studijním pobytu v Cambridge, profesor Jonathan Steinberg. Ten ji učil nejen přesnému akademickému vyjadřování a probouzel v ní vědeckou vášeň i návyky, ale byl jí rádcem také po osobnostní stránce.
,,Chováte se, jako byste se snažila být někým jiným. A přijde mi, že to děláte s takovým nasazením, jako by vám šlo o život."
Nevěděla jsemm co na to mám říct, tak jsem mlčela.
,,Vůbec vám nedochází, že máte stejné právo tu být jako všichni ostatní." Čekal, že mu to nějak vysvětlím.
,,Radši bych večeři servírovala, než bych ji jedla."
Dr. Kerry se usmál. ,, Dejte na profesora Steinberga. Když tvrdí, že jste nadějná studentka - slyšel jsem, jak o vás mluví jako o ,ryzím zlatě' -, tak prostě jste nadějná studentka."
,,Je to tady úžasné," poznamenala jsem. ,,Všechno tu září."
,,Takhle nesmíte uvažovat," okřikl mě Dr. Kerry. ,,Nejste kočičí zlato, které září jen v určitém světle. Bez ohledu na to, kým budete, cokoliv ze sebe uděláte, vždycky jste tím byla. Máte to v sobě. Není to Cambridgí. Ale vámi. Jste zlato. A to, jaká jste, se nezmění, ani když se vrátíte na BYU nebo dokonce na tu horu, odkud pocházíte. [...] (str. 255)
Oblečení jako symbol: Tara se snaží odlišovat i splynout s ostatními pomocí oblečení, k němuž se upíná. Až dokud nepochopí, že pokud se chce změnit, změna musí nastat zevnitř. A naopak: žádné oblečení nezastře, kým je doopravdy.
,,O tom, kdo jste, nejvíc rozhoduje, co je ve vás," řekl mi. ,,Profesor Steinberg tvrdí, že tohle je Pygmalion. Taro, přemýšlejte o tom příběhu," vyzval mě pronikavým hlasem, pak se odmlčel a úpěnlivě se na mě podíval. ,,Byla to jen holka z londýnského West Endu v hezkých šatech. Dokud si nezačala věřit. Pak už bylo jedno, jaké šaty má na sobě." (str.256)