Virginia Woolfová
Román z roku 1925 psaný automatickým proudem vědomí. V textu se těsně prolínají vnitřní monology mnoha postav, hlavních i mnoha epizodních (zejména v první polovině knihy) s vypravěčským pásmem a přímou i nepřímou řečí, v důsledku čehož vzniká dojem mnohovrstevnosti a jakési komplikovanosti života, kdy člověk není s to sdělit nahlas a koneckonců ani sám sobě v duchu vše, co se mu honí hlavou, v dostatečné komplexitě a uspořádanosti.
Woolfová se tak v románu vyrovnává s mnoha fenomény dané doby: existenciálními otázkami, které si pokládají nejen chudí, ale i bohatí a vážení občané Londýna, kteří na první pohled mají vše, včetně moci, prestiže, vlivu, majetku a bezstarostných příjmů; duševními traumaty způsobenými zkušeností z první světové války, jež jsou reprezentována především postavou Septima Smitha, který je natolik pohoužen do zoufalého hledání a nenacházení smyslu života - svého i obecně - a snahy očistit se z vlastní necitelnosti, kterou začal po válce trpět a kterou si vyčítá; a konečně tématy spojenými s přibývajícím věkem, kdy člověk reflektuje své mládí, smysluplnost dosud odžitého života, stereotypní životní styl a často jeho vyprázdněnost.
Jedním z dalších témat je náboženské pokrytectví. Jeho nositelkou je slečna Kilmanová: domácí učitelka dějepisu, kterou paní Dallowayová najala pro svou dospívající dceru Elizabeth. Geneze náboženské posedlosti slečny Kilmanové a společenské důvody, které k ní vedly, jsou čtenáři postupně odhalovány.
Elizabeth ze všeho nejvíc záleží na jejím psu. Dnes ráno páchl celý dům dehtem. Nicméně lepší chudák Grizzle než slečna Kilmanová; lepší psinka a dehet a všechno to kolem než trčet zavřená v zatuchlém pokoji s modlitební knížkou! Cokoli jiného je lepší, dodala málem. Ale třeba je to jen takové období, jak tvrdí Richard, všechny dívky prožívají něco takového. Třeba když se zamilují. Ale proč do slečny Kilmanové? která si jistě prošla peklem – to musí člověk vzít v úvahu, a která Richardovi připadá velmi schopná, historii má v malíčku. Prostě ty dvě jsou věčně spolu a Elizabeth, její vlastní dcera, chodí k přijímání; a jak se obléká, jak se chová k lidem, kteří přijdou k nim na oběd, to je jí úplně jedno. Ze zkušenosti ví, že náboženská extáze z lidí dělá necity (boj za věc též); otupí jejich city, slečna Kilmanová by totiž udělala cokoli pro Rusy, hladověla kvůli Rakušanům, ale v soukromí vlastně lidi týrá, oblečená v tom svém zeleném pršiplášti. Nosí ten kabát rok po roce; potí se; nikdy není v pokoji déle než pět minut, aniž vám dá znát svou nadřazenost, vaši méněcennost; jak je chudá, jak vy jste bohatá, jak žije v nějaké díře bez polštářku, bez postele nebo koberečku nebo čehokoli jiného, jak celá její duše prorezivěla tou křivdou, která se v ní usadila, jak ji vyhodili za války ze školy – chudinku zatrpklou, smolařku jednu! Ji jste nemohli nenávidět, ale tu její představu o sobě, která nepochybně časem zbytněla mnohým, co už nebyla slečna Kilmanová, tu ano: stala se jedním z těch přízraků, s kterými člověk zápasí v noci; jedním z těch strašidel, co nad vás postaví obkročmo a vysají vám půlku veškeré krve, pánovitá a krutá; kdyby se svět úplně změnil a Clarissa nebyla taková, jaká je, nepochybně by slečnu Kilmanovou milovala. Ovšem na tomto světě ne. To ne.
Drásalo ji ovšem, že se v ní pohybuje tenhle brutální netvor! že slyší, jak praskají větvičky a cítí, jak se kopyta zarývají do hlubin toho listím obtíženého lesa, do její duše; už nikdy nebude tak docela spokojená, nebude mít pocit bezpečí, protože v kteroukoli chvíli se ten netvor může pohnout, ta nenávist, která jí zvlášť od té nemoci vnuká pocit, že ji cosi drásá, bolí v páteři, působí jí fyzickou bolest a veškeré potěšení – z krásy, přátelství, z toho, že je člověku dobře a že je milován a dělá z domova radostný přístav – to potěšení se chvěje, jako by jí skutečně nějaký netvor podrýval kořeny, jako by celý ten pocit spokojenosti nebyl ničím jiným než sebeláskou! tahle nenávist!
(str. 11-12)
[...]
Ano, slečna Kilmanová stála na podestě, oblečená do pršipláště; ale měla k tomu své důvody. Zaprvé byl levný; zadruhé má už po čtyřicítce; a nakonec neobléká se proto, aby se to někomu líbilo. Navíc je chudá, ponižujícím způsobem chudá. Jinak by nebrala práci od lidí, jako jsou Dallowayovi; od bohatých lidí, které baví chovat se laskavě. Pan Dalloway, abychom byli spravedliví, je laskavý. Ale paní Dallowayová ne. Ta se pouze chová shovívavě. Pochází z té nejzbytečnější vrstvy – bohatců s povrchní kulturou. Všude mají drahé věci; obrazy, koberce, spoustu služebnictva. Došla k závěru, že má naprosté právo na cokoli, co pro ni Dallowayovi udělají.
Podvedli ji. Ano, to slovo vůbec není přehnané, jelikož děvče má přece právo na nějaké štěstí? A ona nikdy nebyla šťastná, jen uvažte tu její nemotornost a chudobu. A potom, zrovna když mohla dostat šanci na škole slečny Dolbyové, přišla válka; a taky nikdy nedokázala lhát. Slečna Dolbyová se domnívala, že se bude cítit spokojeněji u lidí, kteří sdílejí její názory na Němce. Musela jít. Je pravda, že rodina měla německý původ; v osmnáctém století se psali Kiehlmanovi; ale její bratr padl. Vyhodili ji, protože nepředstírala, že všichni Němci jsou darebáci – když přitom měla v Německu přítelkyně, jediné šťastné dny jejího života byly ty strávené v Německu! A nakonec mohla studovat historii. Musela brát, co se naskytlo. Pan Dalloway ji poznal, když pracovala pro kvakery. Dovolil jí (a to od něj bylo skutečně velkodušné), aby jeho dceru učila dějepis. Taky tak trochu přednášela ve večerních kursech. Pak k ní přišel Náš Pán (a tady se vždycky poklonila). Před dvěma roky a třemi měsíci uzřela světlo. Teď už nezávidí ženám, jako je Clarissa Dallowayová; lituje je.
Litovala je a opovrhovala jimi z hloubi duše, když stála na tom měkkém koberci a pozorovala starou rytinu děvčátka s rukávníkem. Když tenhle přepych jde pořád dál, jaká je tu naděje, že se někdy něco zlepší? Místo aby ležela na pohovce – "Matka odpočívá," řekla Elizabeth –, měla být někde v továrně; za pultem; paní Dallowayová a všechny ty ostatní paničky!
[...]
Ano, slečna Kilmanová stála na podestě, oblečená do pršipláště; ale měla k tomu své důvody. Zaprvé byl levný; zadruhé má už po čtyřicítce; a nakonec neobléká se proto, aby se to někomu líbilo. Navíc je chudá, ponižujícím způsobem chudá. Jinak by nebrala práci od lidí, jako jsou Dallowayovi; od bohatých lidí, které baví chovat se laskavě. Pan Dalloway, abychom byli spravedliví, je laskavý. Ale paní Dallowayová ne. Ta se pouze chová shovívavě. Pochází z té nejzbytečnější vrstvy – bohatců s povrchní kulturou. Všude mají drahé věci; obrazy, koberce, spoustu služebnictva. Došla k závěru, že má naprosté právo na cokoli, co pro ni Dallowayovi udělají.
Podvedli ji. Ano, to slovo vůbec není přehnané, jelikož děvče má přece právo na nějaké štěstí? A ona nikdy nebyla šťastná, jen uvažte tu její nemotornost a chudobu. A potom, zrovna když mohla dostat šanci na škole slečny Dolbyové, přišla válka; a taky nikdy nedokázala lhát. Slečna Dolbyová se domnívala, že se bude cítit spokojeněji u lidí, kteří sdílejí její názory na Němce. Musela jít. Je pravda, že rodina měla německý původ; v osmnáctém století se psali Kiehlmanovi; ale její bratr padl. Vyhodili ji, protože nepředstírala, že všichni Němci jsou darebáci – když přitom měla v Německu přítelkyně, jediné šťastné dny jejího života byly ty strávené v Německu! A nakonec mohla studovat historii. Musela brát, co se naskytlo. Pan Dalloway ji poznal, když pracovala pro kvakery. Dovolil jí (a to od něj bylo skutečně velkodušné), aby jeho dceru učila dějepis. Taky tak trochu přednášela ve večerních kursech. Pak k ní přišel Náš Pán (a tady se vždycky poklonila). Před dvěma roky a třemi měsíci uzřela světlo. Teď už nezávidí ženám, jako je Clarissa Dallowayová; lituje je.
Litovala je a opovrhovala jimi z hloubi duše, když stála na tom měkkém koberci a pozorovala starou rytinu děvčátka s rukávníkem. Když tenhle přepych jde pořád dál, jaká je tu naděje, že se někdy něco zlepší? Místo aby ležela na pohovce – "Matka odpočívá," řekla Elizabeth –, měla být někde v továrně; za pultem; paní Dallowayová a všechny ty ostatní paničky! (str. 98-99)
O problému Septima Smitha. Sledujeme myšlenky Septima, ale také jeho ženy Rezie, italské dívky, kterou si Septimus bezprostředně po válce vzal a přivezl do Anglie. Sám však neví proč. Rezia je nešťastná: cítí jeho nezájem, chce mít děti, ale se Septimem nic není.
Rezia mu vlídně položila ruku na koleno, taková tíha, byl tím obtížen, ani se nemohl pohnout, nebo to vzrušení z jilmů, které se dmuly a zase klesaly, dmuly a klesaly a všechny listy jim svítily a barva řídla a zase houstla od modré až po zelenou duté vlny, jako chocholy na koňských hlavách, péra na dámských kloboucích, tak pyšně se dmuly a klesaly, tak skvěle, že by z toho zešílel. Ale nezešílí. Zavře oči; nechce se už dívat.
Ale kynuly mu; listy ožily, stromy ožily. A listy byly miliony vláken propojeny s jeho tělem tam na lavičce a ovívaly je; když se větev natáhla, on učinil něco podobného. Vrabci vzlétající s třepotáním křídel a padající do hrbolatých fontán se také stali součástí toho vzoru; modrobílá zamřížovaná černými větvemi. Zvuky utvářely promyšlenou harmonii; prostory mezi nimi byly tak významné jako ty zvuky. Zakřičelo dítě. Někde v dálce zahoukalo auto. A všechno dohromady to znamenalo zrod nového náboženství –
"Septime!" řekla Rezia. Prudce sebou trhl. Lidé si toho museli všimnout.
"Jdu se projít k fontáně a zpátky," oznámila mu.
Nemohla to totiž už vydržet. Ať si třeba doktor Holmes říká, že mu nic nechybí. To by byla radši, kdyby byl mrtvý! Nevydržela vedle něj sedět, když tak zíral do prázdna a neviděl ji, a jí pak všechno připadalo hrozné; obloha a strom, děti, které si hrály, tahaly vozíky, pískaly na píšťalky, padaly na zem; všichni byli hrozní. A on ne a ne se zabít, a ona to nemohla nikomu vypovědět. "Septimus je přepracovaný" – dalo se říct, ale nanejvýš vlastní matce. Z lásky se člověk stává osamělým, pomyslela si. Neměla komu to vypovědět, teď už ani Septimovi, a když se ohlédla, uviděla ho, jak tam sedí sám v tom obnošeném svrchníku na lavičce, celý shrbený a jen zírá. Když muž řekne, že se zabije, je to zbabělost, ale Septimus bojoval; byl statečný; teď už to ovšem není ten Septimus. Oblékla si krajkový límec. Vzala si nový klobouk, a on si toho ani nevšiml, byl spokojený bez ní. Ji nečinilo šťastnou bez něj nic! Nic! Je to sobec. To muži bývají. Protože není nemocný. Pan doktor Holmes říkal, že mu nic nechybí. Natáhla ruku před sebe. Podívejte! Snubní prstýnek jí klouže z prstu – tolik zhubla. To ona trpí – ale nemá to komu říct. Daleko je Itálie s bílými domy a pokojem, kde seděla její sestra a vyráběla klobouky, a ulice byly každý večer plné lidí, chodili, hlasitě se smáli, nebyli jen tak napůl živí jako lidi tady, zachumlaní v invalidních křeslech, s pohledem upřeným na pár ošklivých kytek v květináčích!
"Přála bych vám vidět milánské zahrady," řekla nahlas. Ale komu?
Nikdo tam nebyl. Její slova se rozplynula. Jako rachejtle, jejíž jiskry se proderou do noci a podvolí se jí, nastane tma, pohltí obrysy domů a věží; obrysy ponurých strání změknou a propadnou se do ní. Ale třebaže zmizí, noc je jich plná; oloupeny o barvu, bez oken, existují s větším důrazem, vydávají to, co přímé denní světlo nedokáže přenést – trápení a napětí ve věcech shromážděných tam v temnotě; choulících se k sobě v temnotě; zbavených úlevy, kterou přináší úsvit, když zbělí a zšednou zdi, objeví se každé okno, mlžný opar z polí se zvedne a ukáže červenohnědé krávy, jak se mírumilovně pasou, všechno je opět vystaveno očím; znovu to existuje. Jsem sama, jsem sama! vykřikla u fontány (zírala při tom na toho Inda s křížem), třeba jako o půlnoci, kdy mizí všechny hranice, země se vrací ke své dávné podobě, jak ji zahalenou mraky viděli Římané, když sem připluli a kopce ještě neměly jména a řeky se ubíraly neznámo kam – takovou tmu pociťovala, když tu náhle, jako by vznikl nový šelf a ona na něm stála, si uvědomila, že je jeho žena, vzali se před léty v Miláně, jeho žena, a nikdy, nikdy na něj neřekne, že je šílený! Jak se otočila, ten šelf se zřítil; a ona padala dolů, dolů. Protože on je pryč, pomyslela si – zmizel, šel se zabít, jak vyhrožoval –, šel se vrhnout pod nějaký vůz! Ale ne, byl na svém místě; pořád ještě seděl sám na lavičce, v tom svém ošumělém svrchníku, s nohama křížem, zíral před sebe a nahlas mluvil.
[...]
Zamračila se; dupla si. Musí se zase vrátit k Septimovi, protože už je pomalu čas, aby šli za sirem Williamem Bradshawem. Musí se vrátit a říct mu, že musí jít, vrátit se k němu, který tam sedí na té zelené lavičce pod stromem, povídá si sám se sebou nebo s tím mrtvým Evansem, kterého viděla jenom na okamžik jednou v obchodě. Připadal jí jako příjemný tichý člověk; býval to Septimův dobrý kamarád, zabili ho ve válce. Ale takové věci se stávají každému. Každý má přátele, kteří zahynuli ve válce. Každý se něčeho vzdává, když se vdá či ožení. Ona se vzdala svého domova. Přijela žít sem, do tohohle hrozného města. Ale Septimus se nechal unášet strašlivými myšlenkami, což ona by mohla také, kdyby se o to pokusila. Byl čím dál podivnější. Říkal, že slyší hlasy za zdmi ložnice. Paní Filmerové to přišlo divné. Taky leccos vídal – třeba hlavu staré ženy uprostřed kapradí. Přesto dokázal být šťastný, když chtěl. Vyjeli si do Hampton Court, seděli v horním patře autobusu a byli naprosto šťastní. V trávě rostly ty malinké červenožluté květinky, jako plovoucí lampičky, říkal, a povídali si, tlachali a smáli se, vymýšleli si historky. A najednou řekl: "Teď se zabijeme", když stáli u řeky, a podíval se do ní pohledem, který vídala v jeho očích, jakmile kolem projel vlak nebo omnibus – pohledem, jako by ho cosi fascinovalo; a ona ucítila, jak se jí vzdaluje, a chytila ho za paži. Ale když se pak vraceli domů, byl úplně klidný – naprosto soudný. Snažil se jí ukázat, proč by se měli zabít; vysvětloval jí, jak jsou lidé zlí; jak vidí, že spřádají lži, když kolem něj procházejí po ulici. Zná všechny jejich myšlenky, říkal; zná všechno. Zná smysl světa, říkal.
Když se pak vrátili, už sotva šel. Lehl si na pohovku a nutil ji, aby ho držela za ruku, aby nespadl dolů, dolů, křičel, do plamenů! A viděl tváře, jak se mu smějí, strašlivě, nechutně mu nadávají ze zdí a viděl ruce ukazující za paraván. Přesto byli úplně sami. Ale on začal mluvit nahlas, odpovídal komusi, hádal se, smál se, plakal, velice se rozrušoval a nutil ji, aby to zapisovala. Byly to naprosté nesmysly; o smrti; o slečně Isabel Poleové. Už to dál nesnese. Vrátí se.
Blížila se k němu, viděla, jak se upřeně dívá na oblohu, mumlá si, spíná ruce. A přece pan doktor Holmes tvrdil, že mu nic není. Co se tedy stalo – proč odešel, proč když si vedle něj sedla, škubl sebou, zamračil se na ni, odtáhl se a ukazoval na její ruku, vzal ji za ruku a díval se na ni zděšeně?
To proto, že si sundala snubní prstýnek? "Ruka mi tak zhubla," vysvětlovala. "Dala jsem si ho do peněženky," řekla mu.
Pustil tu ruku. Jejich manželství skončilo, pomyslel si, s bolestí, s úlevou. Lano se přetrhlo; začal se chystat; je svobodný, tak jak bylo nařízeno, aby on, Septimus, pán lidí, byl svobodný; sám (neboť jeho žena zahodila svůj snubní prsten, neboť ho opustila), on, Septimus, je sám, povolán dříve než všichni ostatní lidé, aby si vyslechl pravdu, aby se dozvěděl ten smysl, který nyní konečně, po takovém civilizačním úsilí – Řekové, Římani, Shakespeare, Darwin, a teď on sám – měl být celý předán... "Komu?" tázal se nahlas, "Ministerskému předsedovi," odpověděly hlasy, jež mu ševelily nad hlavou. To nejvyšší tajemství musí být sděleno vládě; nejdřív to, že stromy žijí; dál to, že zločin neexistuje; a dál láska, všeobecná láska, mumlal, těžce dýchal, chvěl se, bolestně ze sebe vydával ty hluboké pravdy, které potřebovaly – tak hluboko vězely, tak byly obtížné – ohromné úsilí, aby byly vyřčeny, ale svět se jimi navždy naprosto změní.
Žádný zločin; láska, opakoval a lovil kartičku a tužku, když jakýsi teriér začal očichávat jeho kalhoty a on sebou s děsem cukl. Měnil se v člověka! Nemohl se na to dívat! Bylo to hrozné, strašlivé, vidět, jak se pes stává člověkem! Pes okamžitě odběhl. (str. 53-55)
[...]
Septimus byl jeden z prvních, kdo se nechali dobrovolně odvést. Odjel do Francie, aby zachránil Anglii, která pozůstávala hlavně z Shakespearových her a slečny Isabely Poleové kráčející v zelených šatech po náměstí. V zákopech ta změna, kterou si pan Brewer přál, nastala okamžitě: zmužněl; povýšili ho; vzbudil pozornost, dokonce náklonnost svého nadřízeného důstojníka jménem Evans. Připomínali dva psy hrající si na koberečku před krbem: jeden cupuje zmačkaný kus papíru, cení zuby, chňape, občas zatahá starého psa za ucho; ten druhý ospale leží, přivírá oči u ohně, zvedne tlapku, otočí se a dobromyslně zavrčí. Museli být spolu, sdílet svou existenci, bojovat jeden s druhým, hádat se spolu. Ale když Evanse (Rezia, která ho viděla jen jednou, o něm říkala, že je "tichošlápek", hřmotný zrzavý muž, ve společnosti žen nesmělý), když Evanse v Itálii zabili těsně před uzavřením příměří, Septimus nejenže neprojevil žádný cit, ani si neuvědomil, že to je konec jednoho přátelství, ale blahopřál sám sobě, že cítí tak málo a chová se tak rozumně. Válka ho naučila. Bylo to vznešené. Prošel tím vším – přátelstvím, evropskou válkou, smrtí, dosáhl povýšení, ještě mu nebylo třicet, a měl už s jistotou přežít. V tom měl pravdu. Poslední granáty ho minuly. Lhostejně sledoval, jak vybuchují. Když nastal mír, byl už v Miláně, ubytovaný v domě hospodského s dvorkem, s květinami v truhlících, se stolky venku, s dcerami, které vyráběly klobouky. S Lucrezií, tou mladší, se jednou večer zasnoubil, když ho zachvátila panika – že ztratil cit.
Teď, když bylo po všem, příměří podepsáno a mrtví pohřbeni, zažíval, zvláště večer, tyhle náhlé záchvaty strachu. Nic necítil. Když otevřel dveře pokoje, kde seděly italské dívky a vyráběly klobouky, viděl je; slyšel je; škrábaly drátky o korálky na talířcích; ohýbaly ztužené plátno sem a zase tam; stůl byl posetý péry, flitry, hedvábíčky, stuhami; nůžky cvakaly o stůl; ale cosi se vytratilo; nic necítil. Nicméně nůžky cvakaly, dívky se smály a to, že vznikaly klobouky, ho chránilo; ujistilo ho, že je v bezpečí; měl útočiště. Ale nemohl tam sedět celou noc. Pak okamžiky probouzení časně ráno. Postel se propadala; on se propadal. Toužil po nůžkách, světle lampy a vznikajících kloboucích! Požádal o ruku Lucrezii, mladší z těch dvou, veselou, lehkomyslnou, s těmi prstíky umělkyně, které mu ukazovala a říkala: "Je to všechno v nich." "Na klobouku záleží nejvíc," poučovala ho, když si spolu někam vyšli. Každý klobouk, který kolem nich prošel, zkoumala; a plášť a šaty i to, jak se žena nesla. Nevhodné oblečení, přehnané oblečení odsuzovala, ne důrazně, ale spíš netrpělivými pohyby rukou, jako třeba když malíř zavrhne nějaký zjevně dobře míněný, ale očividně ukradený nápad; a pak velkoryse, ale vždycky s kritickým nadhledem ocenila třeba prodavačku, která se tím svým hadříkem oblékla se vkusem, nebo pochválila, celou duší a s tím nadšeneckým a profesionálním porozuměním, nějakou Francouzku vystupující z vozu v činčile, nádherné róbě a s perlami na krku.
"Krása!" zamumlala a šťouchla do Septima, aby se podíval. Ale on krásu vnímal jen z dálky. Ani chuť (Rezia měla ráda zmrzlinu, čokoládové bonbony, sladkosti) už mu nic neříkala. Odložil šálek na mramorový stolek. Zadíval se na lidi venku; vypadali šťastně, sešli se uprostřed ulice, pokřikovali, smáli se, hádali se kvůli hloupostem. Ale jeho opustila chuť, nic necítil. V čajovně uprostřed stolků a štěbetajících číšníků ho přepadl děsivý strach – nic necítil. Mohl uvažovat; mohl číst, například Danta, docela snadno ("Septime, dej pryč tu knížku," nařídila Rezia a jemně zavřela Peklo), dokázal si spočítat účet; mozek fungoval bezchybně; pak to musí být chyba světa kolem – že nic necítí.
"Angličani jsou tak nemluvní," říkala Rezia. Líbí se jí to, říkala. Vážila si Angličanů a chtěla vidět Londýn a anglické koně a obleky šité na míru a vzpomněla si, že slyšela, jaké jsou tam úžasné obchody, od tety, která se tam vdala a žije v Soho.
Třeba je možné, říkal si Septimus, když pohlížel na Anglii z okna vlaku, jakmile vyjeli z Newhavenu; třeba je možné, že svět jako takový nemá smysl.
V kanceláři ho povýšili na místo se značnou zodpovědností. Byli na něj pyšní; získal válečné kříže. "Odvedl jsi svou povinnost, teď je na nás–" začal pan Brewer, a odmlčel se, jak ho přemohl radostný cit. Našli si s Rezií podnájem v úžasném domě blízko Tottenham Court Road.
Tam znovu otevřel Shakespeara. Ta chlapecká uchvácenost jazykem – Antonius a Kleopatra – se dočista scvrkla. Jak Shakespeare opovrhoval lidmi – oblékáním, plozením dětí, ubohostí úst a břicha! To nyní objevoval Septimus, ten vzkaz skrytý v kráse slov. Ten tajný signál, který jedna generace předává další pod rouškou čehosi, je opovržení, nenávist, zoufalství. Totéž u Danta. Aischylos (v překladu) – totéž. Rezia seděla u stolu a zdobila klobouky. Zdobila klobouky pro přítelkyně paní Filmerové; zdobila klobouky hodinu po hodině. Připadá mu bledá, tajemná, jako leknín, utopená, pod vodou, říkal si.
"Angličani jsou tak vážní," říkala, když objímala Septima, svou tvář na jeho.
Láska mezi mužem a ženou Shakespeara odpuzovala. Otázka kopulace mu byla nekonečně odporná. Ale já musím mít děti, říkala Rezia. Byli svoji už pět let.
Šli spolu do Toweru, do Muzea Viktorie a Alberta; stáli v davu, aby viděli, jak král zahájí jednání parlamentu. A pak tu byly obchody – s klobouky, s oděvy, s koženými kabelkami ve výlohách, před kterými stála a zírala. Ale musí mít chlapečka.
Musí mít syna, jako je Septimus, říkala. Ale nikdo nemohl být jako Septimus; tak hodný, tak vážný, tak chytrý. Nemohla by si taky přečíst Shakespeara? Je těžké číst Shakespeara? ptala se.
Člověk nemůže přivádět děti do takového světa. Člověk nemůže násobit utrpení nebo rozmnožovat plémě těchto chlípných živočichů, kteří nemají žádné trvalé city, ale pouhé rozmary a marnivost, kterými se nechají vést tu tam, tu onam.
Díval se, jak stříhá, tvaruje, jako se dívá člověk, jak ptáček poskakuje, míhá se v trávě, aniž se odváží pohnout. Neboť pravdou zůstává (a ať si tomu ona klidně nevěří), že lidské bytosti v sobě nemají ani laskavost, ani víru, ani dobročinnost, jež by přesahovaly vlastní okamžité potěšení. Loví ve smečkách. Jejich smečky prohledávají poušť a mizí s ječením v pustině. Opouštějí padlé. Skrývají se za grimasami. Třeba Brewer ve své kanceláři, s tím navoskovaným knírem, korálovým špendlíkem v kravatě, bílým nákrčníkem a s tím svým věčným rozplýváním – přitom uvnitř jen chlad a studené vlhko –, s těmi jeho muškáty zničenými za války a nervy jeho kuchařky nadranc; nebo Amélie ta a ta, která servíruje šálky čaje přesně o páté – chtivá, potměšilá, jízlivá harpyje; a všichni ti Tomové a Bertíci v těch naškrobených náprsenkách, z kterých kapou pořádné kapky neřesti. Nikdy ho neviděli, jak si je kreslí do skicáku nahé při tom jejich skotačení. Na ulici se kolem něj řítily dodávky; brutalita dorážela z plakátů; muži uvěznění v dole; ženy upálené zaživa; a jednou se znetvořená řada bláznů, které execírovali či vystavovali pro pobavení obyvatelstva (to se hlasitě smálo), kradla a pokyvovala hlavou a šklebila se na něj na Tottenham Court Road, každý z nich napůl omluvně, a přece vítězně, předávali svůj beznadějný žal. A zblázní se snad on sám?
Při svačině mu Rezia řekla, že dcera paní Filmerové čeká děťátko. Ona přece nemůže zestárnout, a nemít děti! Je jí moc smutno, je moc nešťastná! Plakala poprvé od doby, kdy se vzali. Zdálky ji slyšel vzlykat; slyšel to přesně, zřetelně si toho povšiml; připadlo mu to jako nárazy pístu. Ale necítil nic. Jeho žena plakala, a on nic necítil; jenom pokaždé, když vzlykla tím hlubokým, neslyšným, beznadějným způsobem, sestoupil o další krok do jámy. (str. 69-72)
[...]
Rezia spatřuje záchranu v pomoci slavného psychologa, sira Williama Bradshawa. Také do jeho duše máme příležitost nahlédnout. Zjišťujeme, že ani taková ušlechtilá profese, jako je léčba duševních chorob, se neobejde bez zkaženosti a duchovní korupce.
A jak pracoval – jak dřel, aby sehnal potřebné finance, prosadil reformy, zakládal instituce! Avšak Konverze, zhýčkaná Bohyně, má raději krev než cihly a hoduje vybraně na lidské vůli. Například lady Bradshawová. Před patnácti lety se podrobila. Nebylo to nic, co by se dalo přesně pojmenovat; nedošlo k žádné scéně, nic se nezhroutilo; pouze pomalé propadání její nasáklé vůle do jeho. Se sladkým úsměvem, rychle se podvolila; večeře v Harley Street o osmi či devíti chodech, pro deset patnáct hostů z jeho kruhů, to byla hladká záležitost na úrovni. Jenom jak večer postupoval, nějaká mírná nuda nebo třeba pocit rozpaků, nervózní cuknutí, hledání slova či zajíknutí a zmatek naznačovaly to, čemu bylo bolestné uvěřit – že ta ubohá lady lže. Kdysi, už je to dávno, volně chytala lososy; nyní, v horlivé snaze ukojit touhu, která svítila v oku jejího muže, touhu po ovládání, po moci, se stáhla, zmáčkla, umenšila, zkrátila, stáhla se zpět a jen opatrně přihlížela; takže aniž věděli, co přesně znepříjemnilo ten večer a způsobilo ten tlak na temeni hlavy (což se docela dobře dá přičíst na vrub profesnímu hovoru nebo únavě slavného doktora, jehož život, řekla lady Bradshawová, "nepatří jemu, nýbrž jeho pacientům"), nepříjemný byl; takže se jeho hosté, když odbilo deset, radostně nadechli vzduchu venku na Harley Street, kterážto úleva byla ovšem odepřena jeho pacientům.
Tam v tom šedém pokoji s obrazy na stěnách pod střešním oknem z mléčného skla, se dozvídali rozsah svých prohřešků; schouleni v křeslech sledovali, jak on kvůli nim provádí podivné cvičení s pažemi, kterými vyrážel a opět je rychle stahoval na boky, aby dokázal (pokud byl pacient svéhlavý), že sir William ovládá své činy, zatímco pacient ne. Někteří slaboši se zhroutili; vzlykali a podvolili se; jiní, prodchnuti bůhvíjakým nezkrotným šílenstvím, do očí nadávali siru Williamovi a říkali o něm, že je zatraceníhodný podvodník; zpochybňovali, to ještě bezbožněji, život sám. Proč žít? ptali se. Sir William jim odpověděl, že život je pěkný. Rozhodně pro lady Bradshawovou ozdobenou těmi pštrosími péry a visící nad krbovou římsou, a pokud jde o jeho příjem, dvanáct tisíc ročně to jistě bude. Ale k nám, bránili se, život není takhle štědrý. To připustil. Chybí jim schopnost zůstat nad věcí. A nakonec možná že žádný Bůh není? Pokrčil rameny. Zkrátka řečeno žít, nebo nežít, to je naše vlastní záležitost, ne? Ale v tom se mýlili. Sir William má přítele v sanatoriu v Surrey, kde učí to, o čem sir William připouští, že je obtížné umění, totiž schopnost zůstat nad věcí. Navíc je tu přece rodina, čest, odvaha – a skvělá kariéra. Všechno tohle mělo v siru Williamovi rozhodného zastánce. Pokud tohle nestačí, musí se spolehnout na policii a dobro společnosti, které, jak poznamenal velice tiše, se vynasnaží, tam v Surrey, aby tyhle asociální impulsy způsobované nedostatkem dobré krve spíš než čím jiným, zůstaly po kontrolou. A tu se z úkrytu vykradla a zaujala své místo na trůnu ta Bohyně, jejíž choutkou je zničit odpor, nesmazatelně vrýt svůj obraz do svatostánků jiných. Nazí, bezbranní, vyčerpaní, nemilovaní dostávali otisk vůle sira Williama. Útočil, požíral. Zavíral lidi. Právě pro toto spojení rozhodnosti a lidskosti si sir William získával takovou oblibu u příbuzných obětí.
Avšak když šla Rezia Warren Smithová po Harley Street, křičela, že toho muže nemá ráda.
Mezitím hodiny v Harley Street kouskovaly a odkrajovaly, dělily a dále dělily ten červnový den, radily poddajnost, podporovaly autoritu a sborem zdůrazňovaly nekonečné výhody schopnosti zůstat nad věcí, až se ta mohylka času natolik zmenšila, že reklamní hodiny nad jedním obchodem na Oxford Street bodře a bratrsky oznamovaly, jako by bylo potěšením firmy Rigby a Lowndes poskytovat zdarma informaci, že je půl druhé.
Z pohledu zdola se zdálo, jako by každé písmeno jejich jmen představovalo jednu z hodin; člověk byl podvědomě vděčný firmě Rigby a Lowndes, že mu poskytuje čas odsouhlasený v Greenwichi; a tato vděčnost (tak uvažoval Hugh Whitbread, když se poflakoval před výkladní skříní obchodu) později přirozeně vyústila v to, že jste si koupili ponožky či boty právě u Rigbyho a Lowndese. Tak uvažoval. Byl to jeho zvyk. Nenořil se do hloubky. Pouze se otíral o povrch; mrtvé jazyky, ty živé, život v Cařihradu, Paříži, Římě; jízda na koni, sportovní střelba, tenis, to bylo kdysi. Zlomyslníci dospěli k názoru, že nyní, oděn do hedvábných punčoch a kalhot ke kolenům, cosi hlídá v Buckinghamském paláci, co, to nikdo nevěděl. Ovšem dělal to nesmírně schopně. Plavil se na smetánce anglické společnosti už jednapadesát let. Poznal ministerské předsedy. Jeho oddanost prý byla hluboká. A ačkoli je pravda, že se neúčastnil žádného z velkých hnutí doby, ani nezastával důležitý úřad, jednu či dvě skromné reformy mu lze přičíst k dobru; vylepšení veřejných krytů bylo jednou z nich, ochrana sov v Norfolku tou druhou; služky měly důvod být mu vděčné; a jeho jméno na konci dopisů v Timesech, žádající o finanční přispění, apelující na veřejnost, aby chránila a neničila parky, nepohazovala volně odpadky, omezila kouření a vymýtila nemorálnost tamtéž, vzbuzovala respekt.
Také působil velkolepým dojmem, když se na chvilku zastavil (jak dozněl úder půl jedné), aby se kriticky a autoritativně podíval na ponožky a boty; bez chybičky, rozložitý, jako by shlížel na svět z jisté skvělosti a oblékal se podle toho; ovšem zároveň si uvědomoval závazky spočívající ve velikosti, zámožnosti a zdraví a puntičkářsky dbal, dokonce i tehdy, kdy to nebylo naprosto nutné, na drobné zdvořilůstky, staromódní ceremonie, jež jeho způsobům dodávaly kvalitu, cosi hodného nápodoby, cosi, podle čeho jste si ho mohli pamatovat, neboť on například nikdy nepoobědvá s lady Brutonovou, kterou zná už dvacet let, aniž jí nepodá v natažené ruce kytici karafiátů a neoptá se slečny Brushové, sekretářky lady Brutonové, jak se má její bratr v jižní Africe, což z nějakého důvodu slečna Brushová, jakkoli má nedostatky ve všech oblastech ženského půvabu, nesnáší natolik, že řekne "Děkuji vám, daří se mu v jižní Africe dobře", zatímco se mu už šest let nedaří dobře v Portsmouthu. (str. 80-83)
Clarissa Dallowayová a její vzpomínky na mládí, reflexe, sebereflexe:
Jako dívka bývala rozkošná, ale přišel okamžik – například u řeky za lesem v Clievedenu –, kdy ho zklamala, snad se v ní vzpříčil ten chladný duch. A pak v Cařihradu a znovu a znovu. Chápala, co jí chybí. Nebyla to krása ani intelekt. Nedostávalo se jí čehosi úplně uvnitř, co prolíná vším; čehosi vřelého, co rozbíjí povrch a čeří chladný styk muže a ženy, nebo žen pospolu. Tohle totiž nejasně vnímala. Opovrhovala tím, měla skrupule, které bůhvíkde sebrala nebo jí je seslala Příroda (která vždycky moudře ví, co a jak); přesto někdy nedokázala odolat kouzlu ženy, ne dívky, ženy, která se jí doznávala, což se stávalo často, k nějakému poklesku, nějaké pošetilosti. A jestli to byl soucit, jejich krása anebo to, že sama byla starší, či nějaká náhoda – jako neznatelná vůně, či housle ozývající se od vedle (síla zvuků je někdy tak zvláštní) – v takových okamžicích nepochybně cítila, co cítí muži. Jenom na okamžik, ale stačilo to. Byl to náhlý objev, dotek barvy, jako uzardění, které se člověk snaží potlačit, a pak, když se rozprostře, podvolí se mu, vrhne se až na samý okraj a tam se chvěje a cítí, jak se svět přibližuje, bobtná nějakým udivujícím významem, nějakým tlakem vytržení, jež trhá jeho tenkou pokožku a tryská a s neobyčejnou úlevou zalévá praskliny a boláky. Tehdy, na chviličku, uviděla poznání; zápalku hořící v krokusu; vnitřní význam téměř vyjádřený. Ale to blízké se zase stáhlo; tvrdé změklo. (str. 27)
Peter Walsh, Clarissin přítel a kdysi odmítnutý nápadník, se náhle po několika letech vrací z Indie a okázale se chlubí Clarisse svou zamilovaností. Hodlá se oženit s indickou dívkou. V jeho nadšení je však cosi křečovitého, co vyplyne více najevo v jeho myšlenkách bezprostředně poté, co opustí Clarissin dům. Dům Clarissy, kdysi jeho lásky, ženy, které se nyní zase málem vyznal!
A právě proto, že nikdo krom Clarissy zatím nevěděl, že je v Londýně, a pevnina mu po plavbě stále ještě připadala jako ostrov, přemohl ho podivný pocit z toho, že stojí sám, živý, neznámý v půl dvanácté na Trafalgarském náměstí. Co je to? Kde to jsem? A -proč to nakonec člověk dělá? říkal si a ten rozvod mu připadal nesmyslný. Hlava se mu náhle vyprázdnila a zaplavily ho tři velké city; pochopení; ohromná láska k lidem; a konečně, jakoby výsledek těch dvou předchozích, nepotlačitelná, skvostná radost; jako by uvnitř jeho mozku cizí ruka tahala za drátky, zvedala záklopky a on, který s tím nemá nic společného, nicméně stál u začátku nekonečných cest, po nichž se může toulat, pokud se tak rozhodne. Už léta se necítil tak mladý.
Unikl! je naprosto svobodný – jak se stává, když pomine zvyk a když se mysl jako neřízený plamen začne prohýbat a ohýbat a jako by se chtěla úplně odpoutat. Už léta jsem se necítil tak mladý! pomyslel si Peter, když unikl (samozřejmě jenom tak asi na hodinku) od toho, čím přesně byl, s pocitem dítěte, které uteče z domu ven, a jak utíká, zahlédne svou starou chůvu, kterak mává u nesprávného okna. Je ovšem nebývale přitažlivá, říkal si, když na Trafalgarském náměstí cestou k Haymarketu potkal mladou ženu, která, jak procházela kolem Gordonovy sochy, říkal si Peter Walsh (jak byl náchylný k lecčemu), jako by odhazovala závoj za závojem, až se z ní stala přesně ta žena, kterou si vždycky představoval; mladá, ale vznešená; veselá, ale diskrétní; tmavá, ale okouzlující. (str. 43)
[...]
Hned po návštěvě se Peter Walsh pustí do rozmarného pronásledování nějaké pěkné slečky na ulici.
Rozkošně se zasmála, přešla Oxford Street a Great Portland Street a zahnula do jedné z těch postranních uliček a nyní se přiblížil ten velký okamžik, nyní totiž zpomalila, otevřela kabelku a jedním pohledem směrem k němu, ale ne na něj, jedním pohledem, který říkal sbohem, shrnula celou situaci a vítězně ji hodila za sebe, navždy, vsunula klíč do zámku, otevřela dveře – a byla pryč! V uších se mu rozléhal Clarissin hlas: Nezapomeň na večírek, Nezapomeň na večírek. Byl to jeden z těch červených domů s rovným průčelím a zavěšenými košíčky s květinami, které se sem tak nějak nehodí. Bylo po všem.
No nic, byla to zábava; bavil jsem se, říkal si, když vzhlédl na zavěšené košíčky s bledými muškáty. A ta jeho zábava se obrátila vniveč, protože si ji z poloviny vymyslel, jak moc dobře věděl; vymyslel si tuhle eskapádu s dívkou; vymyslel si ji, stejně jako si člověk vymýšlí většinu života, říkal si – vymýšlí si sám sebe; vymyslí si ji; vytvoří si skvostnou zábavu, a něco navíc. Ale co je divné, a přesto je to pravda – člověk o tomhle nikdy nikomu nemůže říct – obrátilo se to vniveč.
[...]
Těch pět let – 1918 až 1923 – bylo, jak tušil, nějak velmi důležitých. Lidé vypadali jinak. Noviny se zdály jiné. Nyní například jakýsi muž psal v jednom z úctyhodných týdeníků zcela otevřeně o splachovacích záchodech. To jste před deseti lety nemohli udělat – psát zcela otevřeně o splachovacích záchodech v úctyhodném týdeníku. A pak to, že žena vytáhne rtěnku nebo pudřenku a nalíčí se na veřejnosti. Když se vracel domů, lodí s ním cestovaly spousty mladíků a dívek – zvláště Betty a Bertieho si pamatoval –, kteří spolu zcela nepokrytě flirtovali; stará matka seděla a dívala se na ně při pletení, ani to s ní nepohnulo. Dívka se zastavila a přede všemi si přepudrovala nos. A nebyli ani zasnoubení; jen si prostě užívali; žádné zraněné city. Tvrdá jako ocel – tahle Betty –, ale jinak správná. Ve třiceti z ní bude dobrá manželka – vdá se, až se jí to bude hodit; vdá se za nějakého boháče a bude žít ve velkém domě blízko Manchesteru. (str. 58)
[...]
Ne, ne, ne! Už ji přece nemiluje! Jenom měl pocit, poté, co ji ráno viděl mezi nůžkami a hedvábíčky, jak se připravuje na večírek, že se nemůže zbavit myšlenek na ni; vracela se znovu a znovu jako náraz pražce ve vagonu; což samozřejmě neznamenalo, že ji miluje; myslel na ni, kritizoval ji, opět se jí, po třiceti letech, snažil cosi vysvětlit. Na první pohled se o ní dalo říci, že je materialistka; příliš jí záleží na postavení, na společnosti a společenském postupu – což je v jistém smyslu pravda; sama se mu k tomu přiznala. (Při troše snahy se z ní vždycky dalo vymámit přiznání; byla pravdomluvná.) Ovšem říkávala, že nesnáší cuchty, staromilce, ztroskotance – to poslední platilo nejspíš jemu; domnívala se, že lidé nemají právo se jen tak poflakovat s rukama v kapsách; musejí něco dělat, něčím být; a tyhle veličiny, tyhle vévodkyně, ty hraběnky obrostlé mechem, s nimiž se člověk setkával u ní v salonu, ač pro něj byly na hony vzdálené čemukoli, co má jen trochu význam, pro ni znamenaly cosi skutečného. Lady Bexbouroughová, řekla kdysi, se drží pěkně zpříma (Clarissa ovšem také; nikdy nepovolila v žádném smyslu slova; byla rovná jako pravítko, vlastně trochu ztuhlá.) Řekla, že mají jakousi odvahu, kterou obdivuje tím víc, čím je starší. Ve všem tom bylo hodně z Dallowaye, samozřejmě; hodně toho vlasteneckého ducha, Britského impéria, daňové reformy, vládnoucí vrstvy, kterými načichla, jak už to bývá. S dvojnásobnou inteligencí, než měl on, musela se dívat na svět jeho očima – což je jedna z tragédií manželského života. Bez ohledu na vlastní názory musí vždycky citovat Richarda – jako by člověk do puntíku nevěděl, co si Richard myslí, když si ráno přečte noviny! Například tyhle večírky byly všechny pro něj, nebo tedy pro její představu o něm (abychom byli spravedliví, Richard by byl šťastnější, kdyby farmařil v Norfolku). Ze svého salonu učinila jakési shromaždiště, měla pro to geniální talent. Znovu a znovu byl svědkem toho, jak si vybrala nějakého nedodělaného mladíčka, kroutila ho a obracela, až ho probudila; a vypustila ho do světa. Samozřejmě se kolem ní našla nekonečná spousta nezajímavých lidí. Ovšem objevili se taky zvláštní a nečekaní – někdy umělec, někdy spisovatel; divný patron v tom prostředí. A za tím vším návštěvy, vizitky, laskavosti projevované lidem; pochůzky s kyticí, malými dárky; ten a ten jede do Francie – potřebuje nafukovací polštářek; hodně ji to vyčerpávalo, všechny ty nekonečné styky, které ženy jako ona udržují; ale dělala to opravdově, z přirozeného popudu. (str.61-62)
[...]
To je ono! Její večírky! Oba dva ji nespravedlivě kritizovali, neprávem se jí smáli, kvůli jejím večírkům. To je ono! To je ono!
No a jak se bude bránit? Teď, když přišla na to, co to způsobilo, cítila se naprosto spokojeně. Mysleli si, nebo rozhodně Peter si myslel, že ji baví se takhle vnucovat; že má ráda kolem sebe slavné lidi; velká jména; zkrátka řečeno že je prostě snob. Tedy Peter by si to mohl myslet. Richardovi pouze připadalo od ní pošetilé, že si libuje ve vzruchu, když ví, že jí to škodí na srdce. Myslel si, že je to dětinské. A oba se naprosto mýlili. Ji prostě baví život.
"Proto to dělám," řekla nahlas životu.
Jelikož ležela na pohovce, v odloučení, vyňata, přítomnost téhle věci, kterou pociťovala jako tak zřejmou, začala fyzicky existovat; oděla se zvuky z ulice, prosluněná, s horkým dechem, šeptala a povívala roletami. Ale řekněme, že by jí Peter řekl: "Ano, ano, ale ty tvé večírky – jaký mají smysl ty tvé večírky?", jediné, co by mohla odpovědět (a od nikoho by se nečekalo, že to pochopí): je to obětina – což zní hrozně mlhavě. Ale kdo je Peter, aby naznačoval, že život je procházka kytičkami? – Peter věčně zamilovaný, věčně zamilovaný do té nepravé? A co je ta tvoje láska? mohla by mu na to říct. A jeho odpověď už znala; jak je to ta nejdůležitější věc na světě a žádná žena to patrně nedokáže pochopit. Tak dobře. Ale dokáže nějaký muž zase pochopit, jak to myslí ona? S tím životem? Nedovedla si představit ani Petera ani Richarda, že by si dali tu práci a uspořádali večírek jen tak pro nic za nic.
Ale kdybychom šli hlouběji, pod to, co říkají lidé (a tyhle soudy, jak jsou povrchní, jak útržkovité!), do její mysli, tak co to pro ni znamená, to cosi nazývané život? To je hodně podivná záležitost. Tady máte toho a toho v jižním Kensingtonu, kdosi je zase až v Bayswateru a někdo ještě jiný řekněme v Mayfairu. A ona zcela souběžně pociťuje smysl jejich existence; a má pocit, jaká je to škoda; a přijde jí to líto; a pomyslí si, kdyby se tak dali sezvat dohromady; tak to udělala. A byla to oběť; dát to dohromady, vytvořit; ale pro koho?
Možná oběť pro oběť. V každém případě na to má talent. Jinak nemá nic, co by stálo za řeč; neumí myslet, psát, ba ani hrát na klavír. Plete si Armény s Turky; miluje úspěch; nesnáší nepohodlí; za každou cenu chce, aby ji lidé měli rádi; namluví horu nesmyslů; a zeptejte se jí, co je to rovník, a nebude to vědět.
Nicméně to, že jeden den jde za druhým; středa, čtvrtek, pátek, sobota; že se člověk ráno vzbudí; uvidí oblohu; projde se parkem; potká Hugha Whitbreada; pak najednou přijde Peter; pak tyhle růže; to už stačí. Po tom všem – jak neuvěřitelná se zdá smrt! – že to všechno musí skončit; a nikdo na celém světě nebude vědět, jak to všechno milovala; jak každý okamžik... (str. 97-98)
[...]