Cizinec

Albert Camus

Před čtením této knihy jsem se dozvěděla z obálky, že se kolem interpretace tohoto díla dodnes vedou spory, jelikož je z těch děl, která otevírají mnoho možností výkladu právě díky své nejednoznačnosti. Chtěla jsem tedy být co nejotevřenější a udělat si vlastní obrázek dříve, než si přečtu doslov, který zaujímá specifické stanovisko, které by mě zbytečně ovlivnilo.

Co jsem si tedy myslela? Tento rozsahem krátký román, vydaný během válečného roku 1942, má prý být o člověku rezignovaném a taky trochu bezcitném, který v první části pochovává svoji matku, aniž by projevil lítost, což je proti němu později použito jako přitěžující okolnost při posuzování vraždy, které se omylem dopustil. Osobně jsem však neměla pocit, že by Mersault projevoval bezcitnost. Zmiňuje opakovaně, že maminku měl rád, dokonce přemýšlí, zda je v přítomnosti jejího těla na nočních vigiliích vhodné, aby si zapálil. Vnímám Mersaulta jako člověka, jenž představuje banální reálnost a všednost. Pohřeb maminky, se kterou se už delší dobu vídal zřídka, mu vezme kus víkendu - toho posvátného času, kdy si člověk může odpočinout od jednotvárné práce v kanceláři. Musím říci, že s takovým přemýšlením jsem přinejmenším částečně ochotná se ztotožnit. Pokud má Mersault nějaké odchylky od ,,normálna", vidím je v tom, co bychom dnes snad nazvali neurodivergencí. V celém románu totiž komentuje zejména své tělesné pocity, které mu doslova brání v tom, aby vnímal či intenzivně prožíval cokoliv jiného. Během pohřbu je to nesnesitelné horko, dusno a únava, případně hlad. Během návštěvy jeho milenky Marie v cele jeho ostré světlo a hluk, na které se musí dlouho adaptovat, než je vůbec s to vzít na vědomí jedinou návštěvu své přítelkyně. 

Po tvářích se mi řinul pot. Neměl jsem s sebou klobouk, a tak jsem se musel ovívat kapesníkem. Zřízenec pohřebního ústavu mi něco povídal, ale já mu nerozuměl. Přitom si levou rukou utíral kapesníkem lebku a pravou si nadzvedl obrubu čepice. Zeptal jsem se ho: ,,Co prosím?" Ukázal na nebe a opakoval: ,,To to do nás pere." Řekl jsem: ,,Ano." Za chvilku se zase vyptával: ,,To byla vaše matka?" A já znova odpověděl: ,,Ano." - ,,Byla už stará?" Řekl jsem: ,,Dost stará," protože jsem to přesně nevěděl. Mersault kvůli horku téměř není schopen vnímat rozhovor, odpovídat více než jedním slovem. Neznalost přesného věku rodičů, jak vím z vlastních zkušeností, není pro mnoho lidí až tak neobvyklým jevem. Přesto je Mersault na základě této skutečnosti souzen jako bezcitný člověk, jemuž nezáleželo na vlastní matce. U soudu vypovídá např. takto: Jistě že jsem měl maminku opravdu rád, ale to nic neznamená. Všechny zdravé bytosti si víceméně přály smrt těch, které milovaly. Na to mě advokát přerušil a podle všeho značně znervózněl. Musel jsem mu slíbit, že ani u přelíčení ani před vyšetřujícím soudcem tohle opakovat nebudu. Já mu ale přesto vysvětlil, že vzhledem k mému vrozenému založení bývají mým citům často na překážku fyzické potřeby. Ten den, co jsem pochovával maminku, mě zmohla těžká únava a chtělo se mi spát. Proto jsem nebyl v stavu si uvědomit, co všechno se děje. Bezpečně můžu prohlásit jednu věc, že bych byl radši, kdyby maminka neumřela. (st.r 60)

Mersault je tedy člověkem, který vše přijímá tak, jak to je. Sám si je vědom toho, že vnímá jen to, co ho časově bezprostředně obklopuje. Nezabývá se v myšlenkách minulostí, a tedy nepociťuje lítost nad svými činy, nehledí do budoucnosti, a tedy bez nadšení přijímá Mariinu nabídku k sňatku či šéfovu nabídku pracovat z Paříže. Mersault vše komentuje slovy, že na tom vlastně nezáleží. Je spokojen vždy se stavem, který je nyní. Pronáší to spíše z pozice člověka, který je takto nastaven a nemůže si pomoci, jako by to bylo nějakým vrozeným omezením, dá se to však vykládat jako vyzrálá životní filozofie ne nepodobná buddhismu, která káže zbavovat se všech tužeb, přání, ambicí atd. 

Měl bych možnost žít v Paříži a jistou část roku cestovat. ,,Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval." Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jak druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli. (str. 41)

Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že ji podle všeho nemiluju. ,,Proč by sis mě tedy měl brát?" řekla. A já jí vysvětlil, že na něčem takovém ani dost málo nezáleží, a jestli si přeje, můžeme se vzít. Ostatně s tím přišla ona a já jenom kývl. Poznamenala, že manželství je vážná záležitost. Řekl jsem, že není. Chvíli se na mě beze slova dívala. A pak zase začala. (str. 42)

Nejvíce se však takovému přístupu podivujeme ve chvíli, kdy je Mersault obviněn a souzen za vraždu Araba, muže, jenž na pláži chvíli předtím útočil na jeho přítele Raymonda nožem. Mersault není chladnokrevným vražedníkem. Horko, úžeh a ostré slunce jej na procházce zaslepilo a nečekaný pohyb Arabův způsobily spíše reflex než záměr, se kterým Mersault vystřelí. Vystřelí na Arabovo tělo pak ještě pětkrát. Ani on sám však není schopen vysvětlit, proč střílel dál. Domnívám se, že by tento akt mohl symbolizovat naši potřebu přikládat všemu nějaký význam. Mersault však střílí bez záměru. Některé věci v životě prostě vykonáme bez zřetelného cíle nebo uvědomění jejich účelu. Porota a soudce však něco takového nejsou ochotni akceptovat a Mersault je odsouzen k smrti.

Vrcholem románu není však ani tak toto odsouzení, s nímž Mersault víceméně počítá, jako rozhořčení, s nímž odmítá duchovní pomoc kněžího. Nechce být ,,obtěžován Bohem", když mu již zbývá jen málo času. Nechce vůbec mluvit o věčném životě a pobuřuje ho pastorova snaha mu vnutit potřebu duchovní útěchy. On, Mersault, v Boha nevěří a je s tím plně spokojen. Chce se zabývat vlastními myšlenkami. Pastor jej unavuje. Tento motiv únavy z přítomnosti dalšího člověka se v románu ostatně periodicky opakuje. I zde je možná celá řada interpretací. Já se přikláním k jisté neurodivergenci Mersaultově, kvůli které je pro něj obtížné snést interakci s dalšími lidmi po delší čas. Tato ,,únava" převyšuje všechny jiné, očekávatelnější emoce. Při výslechu nemá Mersault strach z přísného soudce, neděsí se odsouzení, netrpí výčitkami, nepláče. Je však brzy unaven opakujícími se dotazy či pouhou přítomností daného člověka. Chtěl by mít raději opět svůj klid a odejít zpět do své cely.

Albert Camus se o svém díle vyjádřil spíše jako o experimentu: zkoumá absurdní situace a archetyp člověka nebojujícího za sebe či za vyšší ideály. Archetyp člověka, který se odmítá obhajovat, jemuž na vlastním životě záleží jen do míry spojené s aktuálními tělesnými potřebami. Snad právě pro takovou odtažitost tohoto konceptu od obvyklé reality je natolik obtížné dílo jednoznačně interpretovat.

Když odcházel, bylo vidět, že je podrážděný. Byl bych ho rád zadržel a vysvětlil mu, že o jeho sympatii stojím ne kvůli tomu, aby mě líp obhajoval, ale z prosté potřeby, smím-li se tak vyjádřit. Kromě toho mi vadilo, že mu očividně působím nesnáze. Nerozuměl mi a trochu se na mě zlobil. Byl bych si ho přál ujistit, že jsem jako všichni ostatní, navlas jako všichni ostatní. Jenomže by to beztoho k ničemu nevedlo, a tak jsem to z pohodlnosti pustil z hlavy. (str.61)

Ze začátku jsem ve vazbě trpěl nejvíc tím, že mě napadaly myšlenky člověka svobodného. Například se mě zmocňovalo přání být na pláži a běžet do vody. Ale když jsem si představil, jak mi pod patami syčí první vlnky a jak se spouštím do moře s pocitem úlevy, zdi cely jako by se najednou sevřely kolem. Tohle trvalo jen pár měsíců. Pak jsem si navykl mít jenom myšlenky vězně, čekával jsem na každodenní procházku po dvorku nebo na příchod advokáta. Se zbývajícím časem jsem si dovedl výborně poradit. Často jsem myslel na to, že by mě mohli uvěznit třeba i v kmeni uschlého stromu, kde bych se směl jen dívat na hladinu nebe nad hlavou, a přece bych si ponenáhlu zvykl. Čekal bych, až nade mnou poletí ptáci nebo se potkají dva mráčky, jako jsem tady čekal na pitvorné kravaty obhájcovy anebo jako na tom druhém světě mi stačilo čekat až do soboty, než jsem mohl obejmout Mariino tělo. A koneckonců jsem přece v uschlém stromě zavřený nebyl. Lidé na tom byli i hůř než já. Na to vlastně přišla už maminka, která často říkávala, že člověk si jednou zvykne na všechno. (str. 70)

Camus o Cizinci v jednom z jeho Zápisníků: ,,Příběh - člověk, který se nechce odpravedlnit. Představa, kterou si o něm druzí udělali, má přednost před ním samým. Umírá, sám s vědomím své pravdy - Marnost této útěchy."

V jistém ohledu mi Cizinec na mnoha místech připomíná Kafkovy romány. Zejména kvůli jakémusi odcizení lidského chování a jednání, které se zdá, jako by už už mělo nějaký význam a smysl, avšak vzápětí je tento smysl ne zcela přiveden, vysvětlen, zkrátka uhne se od něj a ve čtenáři zůstává jen nejasná, frustrující otázka, o co tady vlastně šlo. Toto ve mně vyvolal např. tento úryvek:

Večeřel jsem u Célesta. Když už jsem se pustil do jídla, vstoupila podivná malá žena a otázala se mě, může-li si sednout k mému stolu. Přirozeně že mohla. Měla trhané pohyby a v drobném pomačkaném obličeji jí zářily oči. Shodila ze sebe kabátek, usedla a horečně pročítala jídelní lístek. Zavolala Célesta a hned si precizním a přitom překotným hlasem objednala všechny chody naráz. Než dostala předkrm, otevřela kabelku, vzala z ní čtvereček papíru a tužku, předem si sečetla útratu, pak z kapsičky vytáhla a přesně odpočítala obnos, přidala spropitné a položila to před sebe. Nato jí přinesli předkrm a ona ho zhltla jak o závod. Než se dočkala dalšího chodu, znovu vyndala z kabelky tu modrou tužku a pak časopis, ve kterém byly uvedeny týdenní rozhlasové programy. S úzkostlivou svědomitostí zatrhávala jedno po druhém skoro všechna vysílání. Časopis měl víc než deset stran, a tak se tomu soustředěně věnovala přes celou večeři. Já jsem už dojedl a ona ještě s neúnavnou pílí zatrhávala. Pak vstala, se stejně neomylnými pohyby přesného automatu si oblékla kabátek a odešla. Protože jsem neměl co dělat, zvedl jsem se také a chvíli jsem ji sledoval. Došla na okraj chodníku a s neuvěřitelnou rychlostí a jistotou se pustila svou cestou bez ohlížení a bez oklik. Nakonec se mi ztratila z očí a já se zas vracel zpátky. Přemýšlel jsem o jejím podivínství, ale brzy jsem na ni zapomněl. (str. 43)

Některá místa s pěknou obrazností: scéna se odehrává několik okamžiků před Meursaultovou vraždou Araba a souvisí s obrovským vedrem za letního dne.

Zase ten narudlý třeskot. Na písku moře lapalo po dechu. [...] Už dvě hodiny se den nehnul z místa, už dvě hodiny kotvil v oceánu rozteklého kovu. (str. 54 a 55)

Vražda:

A tentokrát Arab, pořád vleže, vytasil nůž a nastavil ho v slunci proti mě. Na oceli se rozstříklo světlo a do čela jako by mě zasáhla dlouhá jiskřivá čepel. Zároveň pot slitý v obočí mi stekl všechen najednou na víčka a potáhl je teplou hustou clonou. Za tím závojem slz a soli mi oči osleply. Už jsem nevnímal nic než sluneční činely na čele, a nezřetelně taky třpytivý oštěp vytrysklý z napřaženého nože přede mnou. Ten hořící šíp mi ohlodával řasy a bolestivě ryl do očí. To byla chvíle, kdy se všechno zakymácelo. Z moře se vyvalil hustý řeřavý oblak. Nebe jako by se po celé délce otevřelo a chrlilo oheň. Celá má bytost se napjala a já zaťal ruku na revolveru. Kohoutek povolil, prst mi sjel na hladké bříško pažby, a teď, v tom suchém, ohlušujícím třesku, všechno začalo. Setřásl jsem pot i slunce. Pochopil jsem, že se právě zvrátila rovnováha dne, výjimečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí. Vystřelil jsem pak ještě čtyřikrát do nehybného těla, a kulky se do něho zakusovaly, ani to nebylo znát. Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí. (str. 55 a 56)

Meursault přijímá vše tak, aby se na to co nejlépe adaptoval. Popisuje např., jak si zvykal na život vězně:

Znova podotýkám, že především šlo o to, jak zabít čas. Nakonec mě dlouhá chvíle nadobro přestala tížit, když jsem se naučil vzpomínat. Někdy jsem se v představách vydával na obchůzku po svém pokoji a v duchu vyjmenovával všechny předměty, mezi kterými vedla má pomyslná dráha. Ze začátku jsem s tím býval hotov hned. Ale pokaždé to trvalo o něco déle. Vybavoval jsem si kdejaký kus nábytku a u každého kusu všechny věci, které na něm byly, a na každé věci zas všechny drobnosti a dokonce i na každé drobnosti, na dyhování, prasklině nebo uštípnuté hraně, zase třeba barvu nebo letorost. Přitom jsem se snažil probírat svůj inventář po řadě a nic nevynechat. A tak jsem za pár týdnů dokázal strávit celé hodiny jen tím, že jsem vypočítával věci ve svém pokoji. Čím víc jsem na to myslel, tím víc zapomenutých nebo nepovědomých věcí se mi podařilo vylovit z paměti. Tehdy jsem poznal, že by ve vězení mohl docela dobře vydržet sto let i člověk, který neprožil víc než jeden den na svobodě. Vzpomínky by mu vystačily, aby se nenudil. V jistém smyslu to byla výhoda. (str. 72)

Domnívám se, že snad bylo jedním z Camusových záměrů také poukázat na relativitu všeho, zejména na relativitu našich názorů na vše, co se odehrává v našem okolí. Meursaultův obhájce napadá relativitu důkazů, které byly proti obžalovanému vzneseny. ,,A takhle vypadá celý tento proces. Pravdivé je všecko a nic!" (str. 82) // ,,Tak jak to vlastně je, je obžalován proto, že pochoval matku, nebo že zabil člověka?" (str. 85) Podobně se nad pochybností přednesených argumentů zamýšlí i samotný Meursault. Na vlastní uši jsem se doslechl, že jsem považován za inteligentního. Jenom jsem nedovedl pochopit, jak se můžou z vlastností obyčejného člověka stát pádné důkazy proti zločinci. (str. 88).

Meursault je vyrovnán se svou blížící se smrtí: přinejmenším na racionální úrovni. Na té emocionální doznává, že se ho pokoušejí zmocnit myšlenky na omilostnění nebo útěk, které si však jako rozumná bytost zakazuje, se slovy, že by se měl ,,umoudřit". “Dobrá, tedy zemřu." Dřív než ostatní, to se ví. Ale každý přece ví, že život za tu námahu nestojí. V podstatě mi bylo naprosto jasné, že je celkem jedno, zemřeme-li ve třiceti nebo v sedmdesáti, poněvadž samozřejmě tak jako tak budou žít ostatní muži a ostatní ženy dál, a celá tisíciletí se na tom nic nezmění. Tohle tedy bylo nad slunce jasné. Pokaždé bych umíral zas jen já, teď jako za dvacet let. V tomto bodě mých úvah mi trochu vadilo, že při pomyšlení na dvacet let života před sebou mnou projelo strašné škubnutí. Nedalo se nic dělat, musel jsem je zdusit představou, jak by asi vypadaly mé myšlenky a pocity za dvacet let, až bych měl život takjaktak za sebou a musel to balit. Jak už jednou člověk umírá, otázka jak a kdy ztrácí význam, to je mimo diskusi. (str. 99)