Jane Austenová
Román z roku 1818. Jako ve všech jejích románech, i zde si Austenová bere s jemnou ironií na paškál rozmanité charakterové kazy lidí s aristokratické společnosti, v jejímž prostředí se tak dobře vyznala. Kromě toho je tento román specifický také kritickým pohledem na oblíbenou dobovou četbu: autorka se na jednu stranu vysmívá v té době populárním románům zpracovávajícím středověké, avšak romantizované náměty s přídechem romantické tajemnosti a hororových prvků, jakými jsou opuštěné hrady, duchové zemřelých jejich majitelů, záhadné, po staletí nevyřešené vraždy ve zdech tlejících klášterů apod. Hrdinka Catherina je četbou těchto románů posedlá (za příklad si Austenová vzala dobový ,,bestseller" Záhada Udolfa) a není tedy divu, že když se jí naskytne šance a je pozvána přebývat nejaký čas v honosném sídle rodiny Tilneyů právě v budově bývalého opatství Northanger, nemůže se vzrušením ani ovládnout. Při pobytu je na jednu stranu zklamána moderním vzezřením rekonstruovaného opatství, naopak si však z kusých informací o smrti paní Tilneyové vybájí ohavné rodinné tajemství a hrůznou vraždu, ke které přirozeně nedošlo.
Na druhou stranu se autorka zastává románové četby jako takové, která v dané době zjevně měla zaryté kritiky mezi vzdělanci, kteří románovým žánrem opovrhovali pro jeho přímočarou zábavní funkci, a za ušlechtilou četbu považovali výhradně učené historické či filozofické spisy velkých osobností od antiky až po tyto dny. Austenová promlouvá sama za sebe přímo v románu: vstupuje do jeho děje, přerušuje jej, komentuje postupy, s nimiž nechává vlastní postavy jednat. Taková míra splynutí vypravěče s autorem by se mohla zdát jako na svou dobu velice moderní přístup, avšak je nutno zvážit, že Austenová možná měla pro svou opovážlivost předlohu také ve starší, středověké literatuře, kdy byly intextové nebo postranní komentáře hlavního textu běžnou praxí (vzpomeňme tzv. glosy), přestože se toto dělo spíše u textů odborných.
Příklad autorčina agitačního vstupu můžeme vidět zde:
Přátelství mezi Catherine a Isabellou postupovalo stejně rychle, jak prudce vzplálo. Absolvovaly tak hbitě všechny stupně vzrůstající náklonnosti, že zakrátko už nebylo důkazu, který by o tom ještě mohly poskytnout jak ostatním, ať sobě samým. Říkaly si křestním jménem, procházely se spolu vždycky jen zavěšeny, upravovaly si navzájem na plesech vlečku, nebyly by ani za svět tančily v rozličných sestavách, a pokud jim deštivý den znemožnil jiná povyražení, nedaly se odradit mokrem ani blátem, aby se nesešly, někde se nezavřely a nečetly spolu romány. Ano, romány; - neboť já se nepodřídím onomu úzkoprsému a netaktickému zvyku, tak rozšířenému mezi romanopisci, že snižují přezíravě a s opovržením právě ty výtvory, k jejichž počtu sami přispívají - a řadí se tak k jejich nejzaujatějším nepřátelům, když zahrnují taková díla strohým odsouzením, zřídkakdy dovolí vlastní hrdince, aby je četla, a když už náhodou vezme do ruky román, musí jeho slaboduchými stárnkami listovat s rozhořčením. Běda! když už hrdinka jednoho románu nenalezne záštitu u hrdinky druhého, ke komu se pak má obrátit o pomoc a pochopení? S tím nemohu souhlasit. Nechme na kriticích, ať si po libosti znectívají výtvory fantazie a nad každým novým románem mlátí prázdnou slámu o škvárech, pod nimiž teď úpí tiskařské stroje. Buďme si navzájem oporou; vždyť se nám ubližuje. Třebaže naše výplody poskytly lidem větší bohatství nelíčeného potěšení než díla kteréhokoli jiného literárního souručenství na světě, žádné snažení není vystaveno takovému opovržení jako romanopisectví. Vinou přezíravost, nevědomosti nebo módy máme téměř tak početné protivníky jako čtenáře. A tak zatímco devítistého úpravce stručné verze Dějin Anglie nebo vydavatele, který sebere a otiskne v jednom svazku pár tuctů veršů Miltonových, Popových a Priorových, spolu se statí ze Spectatora a kapitolou ze Sterna velebí tisíc per - převládá zřejmě obecně snaha snižovat a podceňovat práci romanopiscovu a ohrnovat nos nad dílem, k němuž je třeba pouze geniality, vtipu a vkusu.
,,Romány já nečtu" - ,,To už musí být, když vezmu do ruky román" - ,,Nemyslete si, že bych já čítal romány" - ,,Copak v románě je všechno možné." - Takové výroky jsou běžné. - ,,A copak to čtete, slečno-?" ,,Ále - jenom román," odvětí mladá dáma a odloží jej s předstíranou lhostejností nebo i chvilkovým pocitem zahanbení. - ,,To je jenom Cecilia nebo Camilla nebo Bellinda," nebo zkrátka některé jiné dílo, v němž se projevují náročné schopnosti lidského ducha a hluboké znalosti naší povahy, výstižné popisy jejích různorodých proměn a prudké gejzíry vtipu a humoru jsou zprostředkovány světu vybraným jazykem. A kdyby se táž mladá dáma zaobírala výtiskem Spectatora namísto zmíněným dílem, s jakou hrdostí by ho byla předložila a ohlásila jeho název, ačkoli je velice nepravděpodobné, že by se byla v jeho objemném obsahu soustředila na nějaký článek, který by svým námětem či podáním nepobouřil vmímavého mladého čtenáře: tak četné jeho příspěvky totiž vycházejí z nepravděpodobných okolností a pojednávají o nepřirozených postavách a námětech, které už nikoho na světě nezajímají, a jejich jazyk bývá často tak obhroublý, že to nedává nejlepší vysvědčení době, která něco takového trpí. (str. 24-25)
Austenová se také rozhodla vzdát hold vytříbenému jazyku a přesnému formulování myšlenek: tuto kritiku za ni obstarává hlavní hrdina Henry Tilney, do nejž se zamiluje hrdinka Catherine během lázeňského pobytu v Bathu:
,,Ale teď vážně: nezdá se vám také, že Udolfo je nejkrásnější knížka na světě?"
,,Nejkrásnější? - předpokládám, že máte na mysli nejúchvatnější na pohled. To záleží na vazbě."
,,Henry, jsi velice prostořeký," konstatovala slečna Tileneyová.
,,Chová se k vám, slečno Morlandová, přesně tak jako ke své sestře. Ustavičně mi vytýká nějaké nepřesnosti ve vyjadřování, a teď si totéž dovoluje vůči vám. Nevyhovovalo mu, v jaké souvislosti jste použila výraz ,nejkrásnější', a proto ho raději co nejdříve nahraďte jiným, nebo se na naši hlavu sesype Johnson a Blair a všichni ostatní."
,,Určitě jsem nechtěla říct nic špatného," zvolala Catherine, ,,ale je to přece krásná knížka, a proč bych ji tedy neměla tak označit?"
,,Správně," odvětil Henry, ,,a dnes je krásný den a my jsme si vyšli na krásnou procházku a vy jste obě dvě krásné slečny. Ach, co je to za krásné slovo? Hodí se ve všech situacích. Původně se možná užívalo pouze k označení vnější úhlednosti, patřičnosti, jemnosti nebo vybranosti - lidé nosili krásné šaty, měli krásné způsoby. Ale teď, ať zhodnotíme kladně cokoli, zhustí se jakákoli chvála v ten jediný výraz." (str. 84-85)
Austenová, s humorem sobě vlastním, se vysmívá vybraným záporným lidským vlastnostem. Konkrétně povrchnímu a nestálému přátelství, jež můžeme pozorovat u již výše zmíněné Cathrininy lázeňské ,,přítelkyně" Isabelly, která svou kamarádku na život a na smrt neváhá opustit při první příležitosti, kdy se jí namane strávit čas s některým amantem, a nadto svou nevěrnost maskuje předstíranou starostlivostí a sladkými slovíčky. Její provinění vrcholí, když - jsouc již zasnoubena s Catherininým bratrem Jamesem - se tvrdí, že na plese nebude tančit s nikým jiným, a poté slovo nedodrží, načež se později s dotyčným pánem z plesu bezostyšně schází, aniž by dbala na Jamesovu čest. Catherina jí dlouho věří, když Isabella předkládá vše, co jí ve skutečnosti velmi lichotí a konvenuje, za stížnost a nepříjemnost:
,,No prosím: chtěl jsem říct jen tolik, že vaše domněnka o dobrosrdečnosti mého bratra jako jediném motivu přání zatančit si se slečnou Thorpovou, mě přesvědčila, že vy sama převyšujete dobrosrdečností všechny ostatní lidské bytosti."
Catherine zrudla a odmítla tu chválu, a pánovo proroctví se naplnilo. Cosi v jeho slovech ji však odškodnilo za trýznivé rozpaky, a to cosi jí tak leželo v hlavě, že se na chvíli stáhla do sebe, nemluvila ani neposlouchala, ba skoro jako by zapomněla, kde je, až ji vytrhl známý hlas: tu vzhlédla a spatřila, že jim Isabella s kapitánem Tilneym budou podávat ruce v taneční figuře.
Isabella pokrčila rameny a usmála se, což byl jediný způsob, jak mohla prozatím vysvětlit onu podivuhodnou proměnu: jelikož to však Catherině k porozumění stačilo, vyjádřila bezelstně svůj údiv před svým partnerem.
,,Neumím si vysvětlit, jak k tomu došlo! Isabella byla pevně rozhodnuta netančit."
,,A nezměnila Isabella doposud nikdy své rozhodnutí?"
,,Hm - ale to protože - a váš bratr! Po tom, co jsme mu ode vyřídil, jak to, že se jí šel zeptat?"
,,Nemohu tvrdit, že mne tato stránka věci udivuje. Vyzvala jste mne, abych se podivil vaší přítelkyni, a proto se divím, ale co se bratra týká, ten se zachoval tak, jak jsem předpokládal, že se zachová. Krása vaší přítelkyně ho zlákala; její důslednost jsem na rozdíl od vás nemohl předem posoudit."
,,Posmíváte se mi, ale já váš ujišťuju, že Isabella bývá obvykle velmi důsledná."
,,A vím bychom o nikom ani tvrdit neměli. Kdo je důsledný vždycky, bývá nevyhnutelně občas tvrdohlavý. Kdy se sluší ustoupit, na tom osvědčíme svůj úsudek; bez ohledu na bratra se skutečně domnívám, že slečna Thorpová nezvolila špatně, když se rozhodla pro příjemnou chvíli."
Přítelkyně neměly příležitost k důvěrnému rozhovoru, dokud tanec neskončil, ale pak, když se procházely zavěšeny po sále, podala jí Isabella takovéto vysvětlení: - ,,Nedivím se, že tě to překvapilo; a jsem z toho namouvěru k smrti umořená. Je to takový mluvka! - Docela zábavný, kdybych neměla hlavu plnou jiného, ale takhle bych byla dala nevímco, kdybych byla mohla v klidu posedět."
,,Tak proč jsi to neudělala?"
,,Ach, děvečko drahá, vypadalo by to tak divně, a z toho mám hrůzu, jak víš. Odmítala jsem, dokud to jen trochu šlo, jenomže on se nedal odbýt. Neumíš si představit, jak na mne naléhal. Prosila jsem ho, aby mne omluvil, aby si vyvolil nějakou jinou partnerku, - ale kdepak; prý když už se jednou odvážil požádat mne, abych mu ruku podala, příčí se mu na některou jinou v sále i jen pomyslet, a že prý ani tak netouží tančit jako dlít v mé blízkosti. Takový nesmysl! Povídám mu, že si zvolil způsob, jímž si mne rozhodně nenakloní, neboť ze všeho na světě nejvíc se mi příčí galantní řečičky a komplimenty - a pak - no a pak jsem pochopila, že nebude klid, dokud nevstanu. Krom toho jsem se obávala, že by se to dotklo paní Hughesové, která nás představila, kdybych odmítla s ním tančit, a tvého drahého bratra by to také trápilo, kdybych celý ples jen proseděla. Jsem ale ráda, že už je to odbyto. Hlava mě brní z těch jeho nesmyslů a krom toho - je to takový poutavý zjev, takže po nás všichni pokukovali, jak jsem pozorovala." (str. 103-104)
Jiným zobrazovaným nešvarem je vychloubačnost Isabellina bratra Johna, který má na Catherinu zálusk a domnívá se, že se k jejímu srdci dostane soustavným vychvalováním sebe a všeho, co vlastní. Jeho mnohomluvnost, spojená však především s naprostou neschopností naslouchat a nadto s připraveností kdykoliv ,,přikrášlit si skutečnost" (čtěte zalhat) za účelem vlastního prospěchu, však na Catherinu příznivým dojmem nezaúčinkují. Je proto šokována, když zjistí, že si John její slušné vychování vykládá jako souhlas s jeho přízní a považuje se být s ní zasnoubeným.
Když míjeli budovy kolem Argylu, vytrhl ji její společník ze zamyšlení dotazem: ,,Co je to za slečnu, jak se na vás tak upřeně koukala, když jsme ji míjeli?"
,,Která? - Kde?"
,,Na pravém chodníku - teď už ji možná ani neuvidíte." Catherine se otočila a zahlédla slečnu Tileyovou, která zavěšena do bratra zvolna kráčela ulicí. Oba se za ní ohlíželi. ,,Zastavte, zastavte, pane Thorpe," zvolala dychtivě, ,,to je slečna Tilneyová, namouduši je to ona. - Jak jste mi mohl vykládat, že kamsi odjeli? - Zastavte, zastavte, já rovnou vystoupím a dohoním je." Jako by však hrách na stěnu házela. Thorpe švihal koně, až pádil v rychlém cvalu, Tilneyovi, kteří se za ní brzy přestali otáčet, zmizeli za okamžik z dohledu za rohem Lauřina náměstí, zatímco byla unášena přes Tržiště. Neustávala však a ještě celou další ulici na něho naléhala, aby zastavil. ,,Prosím vás, prosím vás, zastavte, pane Thorpe. - Nemohu jet dál. - Nepojedu dál. - Musím se vrátit za slečnou Tileyovou." Ale milý Thorpe se jenom smál, práskal bičem, hnal koně, něco si pro sebe bručel a jel pořád dál a Catherine, jak byla rozzlobená a mrzutá, neměla možnost sestoupit, a tak toho nakonec musela nechat a podrobit se. Nešetřila však výčitkami. ,,Jak jste mne mohl tak ošálit, pane Thorpe? - Proč jste mi namluvil, že jste je viděl odjíždět po lansdownské silnici? - Tohle bych nedopustila ani za živý svět. Jistě jim to připadá ode mne divné, tak neomalené! [...] (str. 66-67)