Tomáš Hejzlar
Praha, Horizont 1989
Bohuslav Martinů rozšířil hranice úzkého horizontu české hudby, aniž ztratil spojení s rodnou půdou. Je skladatelem českým svým založením i tím, co vytvořil.
Narodil se 8.12.1890 v Poličce. Je pokřtěn Bohuslav Jan. Jeho otec byl pověžným, proto bydleli ve věži svatojakubského kostela. Celé dětství tedy Martinů shlížel na lidi z velké výšky, viděl je jen jako přeskupující se tečky. Ovšem vřelý vztah k lidem tím neutrpěl.
Bohuslav měl tři sourozence: Karla, Františka (akademický malíř) a Marii, která jediná s ním udržovala celý život styk, když žil v zahraničí. Jejich život ve věži byl klidný, všichni se po včerech věnovali četbě knih z knihovny, maminka celý den zpívala. Bohuslav byl jako dítě poměrně slabý, tak ho tatínek do věže nosil na zádech. 1902 byl otec jmenován sluhou ve spořitelně, tak se rodina přestěhovala do budovy spořitelny na náměstí.
Hudební svět Bohuslavu otevřel jeho první učitel Josef Černovský, který mu poskytl solidní základy ve hře na housle. Bohuslav byl velmi talentovaný, a tak byl 1906 přijat na pražskou konzervatoř. Nedařilo se mu zde ale dobře, tak přešel do kompozičního oddělení. Nebyl však typem žáčka, který by byl ochoten respektovat přežilé zákony – jeho snahy vedly mnohem dál, směřovaly k modernímu, nezvyklému způsobu vyjadřování. Byl nakonec z konzervatoře propuštěn „pro nenapravitelnou nedbalost“.
Složil tedy státní zkoušku z houslové hry a hudební pedagogiky, aby mohl učit hudbě. Jako učitel působil v rodné Poličce. Jeho žáci si ho vážili, protože k nim měl přátelský vztah a přesto si udržel nebývalou kázeň. 1920 se stal sekundistou v České filharmonii, kterou tehdy vedl Václav Talich. Tehdy už byl poměrně známým skladatelem. Měl již za sebou Písně beze slov (1912), dodnes hraný klavírní cyklus Loutky, Česká rapsodie (1918, věnována Aloisu Jiráskovi).
Od ukončení první světové války se už Martinů věnuje kompozici intenzivně. Od 1922 studuje kompozici u Josefa Suka na pražské konzervatoři. Tentokrát se mu daří – se Sukem si rozuměli, doplňovali se. Suk ho inspiroval. Klavírní cykly Jaro v zahradě, Motýli a rajky, Improvizace na jaře, balet Istar (1921, námět Julia Zeyera a starobabylonské básně o Ištařině cestě do pekel, libreto si upravil sám), orchestrální Sen o minulosti, balet Kdo je na světě nejmocnější (pohádkové postavy Myší). Martinů se zde začal orientovat na světové literární náměty. Intenzivně se věnoval četbě cizích autorů. Sám se začal literárně projevovat, měl velmi vytříbený sloh, myšlenkově břitký a obsahově hutný.
V roce 1923 měl odjet na 3 měsíce do Paříže, ale zůstal zde následujících 17 let. „V Paříži, kde se zájem nekoncentruje na jedinou osobu, na jedinou skupinu, mohou vedle sebe žít sdružení s programem velmi rozdílným, aniž by se navzájem hádala a bojovala o pozici, jako je tomu jinde.“
Martinů byl v Paříži silně ovlivněn mnoha hudebními osobnostmi (např. Honegger, Milhaud, Poulenc, Georges Auric, Stravinskij a další). Pod těmito vlivy si zřetelně uvědomoval bezbřehost hudebních trendů této rušné doby, ale i jejich logické zákonitosti. U Stravinského obdivoval jeho smysl pro výstavbu, řád a logiku. Pro skvělou hudební potenci vysoce uznával Honeggera. Ale nejsilnější vliv na něj měl Albert Roussel, u něhož se zprvu chtěl učit, ale vzniklo mezi nimi silné přátelství. Ten jej vedle Suka ovlivnil v jeho tvorbě nejvíce.
Ze začátku pobytu ve Francii: klavírní cyklus Bajky, průkopnické orchestrální dílo Half-time. To bylo přijato s výhradami – kritika tvrdila, že je to kopie Stravinského Petrušky. Martinů určitý vliv tohoto skladatele přiznává. 1925 byla skladba zařazena na festival Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu a tím si Martinů získal přízeň mladých moderně smýšlející hudbymilovné společnosti.
Baletní skeč o jednom dějství Vzpoura (1925). Jedná se o vzpouru tónů, jejich stávku. Svět je najednou bez tónů, bez hudby. Nakonec situaci zachrání bílá postava Inspirace.
Cyklus šesti klavírních skladbiček Film en miniature; Divertimento pro klavír levou rukou a orchestr.
1926 Martinů potkal svou budoucí ženu, švadlenku Charlotte Quennehenovou. Tou dobou byl skladatel ovlivněn vlnou jazzu. Balet Kuchyňská revue je produktem těchto vlivů. Jde o manželství hrnce s pokličkou, které narušuje kvedlačka a utěrák. Postavy průběžně tančí tango, foxtrot, shimmy. Martinů jazzové prvky naštěstí vždy dokázal ukrotit. Bylo tehdy už jasné, že se ubírá cestou šokující moderny, která zavládla po WW1. Přesto mu pravidelné návraty do vlasti nedovolily se odvrátit od domácích tradic. 1928 – orchestrální Jazzová suita.
Martinů se znal v Paříži také s pianistou Rudolfem Firkušným. Opera Tři přání aneb Vrtkavosti života – propojení opery a kinematografie (používala pozdější Laterna magica). Martinů propojil frivolní námět s realitou filmového natáčení a s irealitou snů. Jde o další dílo, jež bylo projevem šokujícího novátorství. Premiéra se konala až 42 let od dokončení. Ohlasy byly různorodé. Martinů tedy komponoval na domácích základech propojených se světovými výboji. Vazby na českou a moravskou lidovou tvorbu se projevují i později (ženské sbory Česká říkadla a klavírní cyklus Borová – obojí 1930, zpívaný balet Špalíček – využívá české lidové hry, říkadla, příběhy, součástí je sbor Vynášení smrti. Ve Špalíčku se autor omezil na lidovou lyriku prostou jakýchkoliv novot). 1931 se oženil s chudou švadlenou Charlottou. Současně ve 30. letech se o jeho dílo začínala zajímat světová vydavatelství a bylo zveřejněno tiskem. Hudba Martinů se dostávala do povědomí kulturní veřejnosti. Komorní serenády (1932).
Opera Hry o Marii – libreto Vítězslav Nezval, částečně Vilém Závada, dílo již zcela reprezentativní. Námět převzat ze středověké hry vycházející z Matoušova evangelia →první díl opery nadepsán Panny moudré a panny pošetilé.
Druhá část Mariken z Nimégue je dramatičtější, vlámskou legendu přeložil Vilém Závada. (Krásná Mariken zabloudí, volá o pomoc boha i satanáše→ stává se ďáblovou obětí, je hříšná. Shlédne však hru o ďábelském advokátu Maškaronovi a počestné Panně Marii a dává se na cestu pokání. Ďábel ji ze vzteku zahubí, ale její duše je spasena.). Třetí část – pastorela Narození Páně.
V této opeře se Martinů snažil o návrat ke středověkému divadlu, oproštěnému od všech novot. Mysticismus, komornost projevu. Hry o Marii jsou dílem nadčasovým.
Hudba k Vančurově filmu Marijka Nevěrnice. Jednoaktová opera Veselohra na mostě – úsměvné ibreto ze hry V. K. Klicpery. Opera si vysloužila od newyorské kritiky cenu za nejlepší operu roku 1951.
Martinů byl velice skromný a nenáročný, ale zároveň si byl vědom vlastní hodnoty a hodnoty svých děl a úspěch ho těšil.
Commedie dell’arte Divadlo za branou – balet v úvodu a komická opera na vlastní libreto. Námětem folkloristické sbírky Erbena, Sušila a Bartoše ve spojení s Moliérovou hrou Létající doktor. Další důkaz propojení kultury světové a domácí – pro Martinů typické.
Kantáta Kytice (1937) – cyklus skladeb na lidové texty pro smíšený a dětský sbor, sóla a malý orchestr. Skládá se z osmi dílů, hrávaných i samostatně (např. orchestr. Selanka). Věnováno malíři Janu Zrzavému. Texty mj. i od K. J. Erbena. Prosté popvěky i bohatě vytvarované celky, veselý i hluboký obsah.
Opera Julietta aneb Snář (1937) – jedna z jeho nejosobitějších oper. Celá se odehrává ve snové poloze. Inspirováno Freudovou hlubinnou psychologií, v té době relativně novou a aktuální. Hlavní postava Michel si není jist, zda prožívá realitu či sen (ale je to sen). Nakonec propadá věčnému snění – šílenství, protože odmítl opustit sen, když skončil, pro vidinu dívky Julietty. Toto zpracování hloubky lidského snu nemá obdoby. Za tímto tematem se skrývá silný humanismus. Dílo je přirovnáváno k Franzi Kafkovi díky svému matoucímu realisticko-nereálnému námětu.
Premiéra se konala 1938 v Praze a byla velmi úspěšná. Krátce na to se v Paříži Martinů seznámil s Vítězslavou Kaprálovou, s níž měl velmi úzký a intimní vztah založený na inspiraci, skladatelskému porozumění, vlastenecké spřízněnosti a milostném citu.
Concerto grosso (1937) – inspirace starými formami, konfrontace mistrovství starých epoch s moderním tvůrčím pohledem. Pro Martinů má forma concerta grossa hlubší význam: vyžaduje striktní pořádek, emocionální vyrovnanost, přísnou strukturu.
Po návratu do Francie po premiéře Julietty se Martinů do Čech již nedostal. Byly obsazeny Hitlerem. Uchýlil se se ženou k přátelům do Švýcarska. Napsal tehdy klavírní cyklus Okno do zahrady (1938, hráčsky oblíbený) a protinacisticky laděný Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány. Dále vokální cyklus České madrigaly a Polní mše, která měla podpořit vojáky bojující proti fašismu. Všechna tato díla pocházejí z r. 1939. V roce 1940 začaly nálety na Paříž a manželé Martinů se proto uchýlili do Spojených států. Martinů stále komponoval (klavírní Fantazie a Toccata, Sinfonietta giocosa, Sonata da camera pro violoncello a orchestr.
Již v New Yorku vznikla Koncertantní suita, cyklus pro zpěv a klavír Nový špalíček a také jeho první symfonie, která byla napsána jako uctění památky zesnulé manželky dirigenta Sergeje Kusevického. Martinů začal působit jako profesor kompozice v Berkshiru. Složil také Písničky na jednu stránku.
1943 po atentátu na Heydricha napsal dílo Památník Lidicím, kde je patrný koncentrovaný vnitřní vzdor, silný soucit, ale i meditativnost. Objevuje se zde motiv z úvodu Beethovenovy Osudové symfonie, symbolizující vítězství nad tragickými událostmi. Dílo je výmluvné i dlouho po těchto událostech.
1944 – Fantazie pro teremin, hoboj, smyčcový kvartet a klavír.
V USA si Martinů rychle vydobyl věhlas. Kritika oceňovala především jeho umění propojit slovanský naturel se světovými trendy. Jeho nálada však byla sklesklá – z Čech přicházely nepříznivé zprávy o válce. Martinů byl velmi přemýšlivý a o hudbě uvažoval z různých hledisek, jak o tom svědčí jeho spisy a studie (význam pauzy, funkce hudby, dynamismus v hudbě, funkce emoce, hudba z hlediska celospolečenských potřeb atd.).
Po válce napsal svou už čtvrtou symfonii, která je výrazem radosti, optimismu a patří ke klenotům symfonické hudby vůbec. Dále Etudy a polky, České rapsodie pro housle a klavír, v roce 1946 pátá symfonie, věnovaná České filharmonii, je filozoficky hutnější než čtvrtá.
1950 – balet Škrtič, Koncertantní symfonie, Sinfonietta La Jolla, Koncert pro dvoje housle a orchestr.
Učil v té době na univerzitě v Princetonu a na hudební škole v New Yorku.
1951 – Čím lidé žijí – jednoaktová pastorální opera o chudém a dobrosrdečném ševci Martinovi.
1952 – televizní opera Ženitba podle Gogolova námětu. Lehkost, spád i komičnost. Starý mládenec Podkolesin je přesvědčen k svatbě, ale nakonec se této vize zalekne, uteče a žije dál svůj starý život.
1953 – Symfonické fantazie – jedno z nejzávažnějších děl, velmi moderní
1954 – komická opera Mirandolina na vlastní libreto podle komedie Carla Goldoniho. Jediná opera, kterou Martinů komponoval na italský text. Námět milostných pletek. Martinů ho nikdy neslyšel.
Petrklíč – pět duet pro ženský sbor, housle a klavír. Kantáta Hora tří světel
1955 – oratorium Gilgameš, kantáta Otvírání studánek na text Miloslava Bureše, poličského rodáka a přítele Martinů. Jasná, srozumitelná hudební řeč, o čištění studánek na jaře v jeho rodném kraji. Prostá hudební faktura, inspirace lidovou tvorbou, přesto geniální kompozice.
Poslední léta života Martinů strávil v Evropě (Itálie a Švýcarsko, kde zemřel).
1957 – Zbojnické písně (mužské sbory), Adagio pro klavír, věnované Vítězslavě Kaprálové, orchestrální Paraboly – mistrovské dílo.
1958 – Rytiny, poslední symfonické dílo. Ariadna – lyrická jednoaktová opera. Obsah je zde pouze naznačen.
Řecké pašije – jeden z vrcholů jeho tvorby, celovečerní opera. Je to nejzávažnější kompozice jeho sklonku života a jeden z největších mravních odkazů tohoto skladatele.
1959 - Písničky pro dětský čtyřhlasý sbor na slova Františka Halase, komorní kantáta Mikeš z hor, Madrigaly. Posledním dílem je jednořádkový pozdrav domů s názvem Zdravice.
Martinů byl tvrdošíjným optimistou, životem i tvorbou ho vedlo jeho přesvědčení o dobru a jeho filozofie víry. Zemřel 1959, byl pochován na pozemku přítele Sachera ve Švýcarsku, 1979 převezen do Čech.
Bohuslavem Martinů se zabývali: Václav Holzknecht, Jaroslav Mihule a další.