Román z roku 1995. Prostřednictvím hlavní postavy - Jateka - líčí prozaičnost a neutěšenost života v pražském prostředí za totality. Postavami jsou feťáci, dealeři, podivní nebo nešťastní lidé hledající naději, útěchu nebo kousek štěstí v jinak drsném světě nejistoty.
Román působí smutným, zádumčivým a chladným dojmem, lidé, včetně těch, kteří spolu mají intimní poměr, jsou si navzájem odcizení a mají emocionální odstup. Kniha působí dojmem, jako by ani autor neměl s drsnými osudy svých postav soucit.
Jazyk románu je to, co upoutá na první pohled. Topol neotřele kombinuje jazykovou strohost a úsečnost s vyloženě poetickým vyjadřováním a hned zase s mluvou společenské spodiny.
Jatek žije mizerný život v Praze v pronájmu. Má rád knihy, ale pracuje jako skladník. V životě se mu nikdy nic moc nedařilo. Jede v drogách a má soustavnou halucinaci, že z nebe teče krev. Vidí ji neustále. Jatek byl několikrát v Bohnicích v blázinci. Už tamní život zná. Po propuštění z blázince si slibuje, že kvůli Ljubě - své přítelkyni, se dá do pořádku a povede řádnější život.
Dávali mu jinou chemii. Budila se s výkřikama, budil ostatní, rušil. Až injekce bodly. A on se konečně mohl nořit do snů. Hrůzných. Převalovaly se v nich barvy a zrůdy a vítězil purpur. Jednoznačnej purpur krvavejch mraků planety chaos.
[...]
Lidé čpící dnem už žádná předsevzetí neměli anebo je tajili hluboko v sobě v jámě bolesti, v oceánu sebou naslzené soli, tu a tam zčeřeném vlnkami či zmítaném hurikánu hysterie. Lidé žijící v zoufalství tlumeném léky.
[...] skončil svý vyprávění o Jatekovi, který věděl, že ten, co bere drogu, se sám stává drogou...a pak je mrtvej.
O blázinci:
Slézali se tu vynalézavci, kutilové podjazykáři, kteří prášky nepolykali, ale sbírali a čile s nimi obchodovali, většinou podle velikostí a barev, lháři a prášilové, kteří se potřebovali vypovídat třeba jen stěnám, a snad čím byly ty stěny rozrytější a počmáranější, zhnědlé cákanci sedlé krve, jak se tu kdosi loučil, tím byly hlasy nekonečně trpících i magorská kázání podfukářů, ať už spletená dohromady nebo znějící sólo, naléhavější...slézali se tu v hejnu nadržení homosexuálové i mlíčňáci - ustrašenci, které děsila společná ložnice.
Ložnice, to byl sklad...ve dne na klíč zavřená bílá místnost, čistá jak skalpel, páchla tam dezinfekce a v noci vybuchovaly ty nejtemnější šelmí puchy a smrady, mokvavý pach strachu a pach tlení
[...]
Občas houfek u záchodu rozehnala některá ze sester, ale tady se slézali většinou jen veteráni blázinců a obvyklé tresty, od zaražení vycházek až po karatelské řeči čpící přepálenou elektrodou, když do tebe sám pan primář sere elektřinu, a tak mezi zubama drž gumu, drž ji synu, abys nepřišel náhodou i o ten jazyk...
[...]
Od počátku si přísahal, že nejenže je nebude poslouchat, nechtěl si je ani pamatovat. Ani slovo. Ani ksicht. Snažil se putovat sám v sobě, nějak uchopit tu první rudou nitku, vtáhnout sám sebe do té rudé sedliny, co mu zahlcovala mozek, chtěl stopovat svoje vidění k jeho počátku, rozmagořit ho, dobrat se, chtěl vědět, co to je, chtěl vědět proč, toužil nezešílet.
[...]
pak sedí u oběda a služba před něj, jakož i před většinu ostatních staví buchtičky se šodó, vyměň, šeptá Jatekovi jakejsi zuřivej hlas z vnějšího světa, vyměň, pičo!, talíř je Jatekovi odebrán, majitel hlasu mu strká svůj talíř a Jatek zírá na hrachovou kaši, zírá, protože sedí pod oknem a nechce zdvihnout hlavu...aby neviděl krev, možná slzy, napadne ho, možná skrz slzy by tolik vidět nebyla.
[...] Jatek se uzavírá do sebe, je to s ním špatné, ale jednou potká v blázinci Horu, kterého zná z minulých pobytů. Je to tlustý šikanatér. Díky němu se Jatekovi podaří trochu se sebrat a vzpamatovat.
A má to zpátky, je rázem ve vnějším světě, veme sečtělého Horu hadrem po ksichtě a mluví, prostě si vzpomněl, jak byl v Bohnicích poprvé, a to ho vrátilo odtamtud, kam se pomalu, ale jistě dostával, do netečna.
Jatek s rodiči příliš nevycházel. Jejich vztah vybledl, a určitou dobu spočíval jen na finančních příspěvcích, o které si Jatek volal.
Věděl, že přebíráním apanáže, ostatně nicotné, alespoň rodičům poskytuje důkaz, že je naživu. V okamžiku, kdy bylo po prachách, logicky usoudil, že těm dvěma na jeho životě a smrti nezáleží.
Topol sice pečlivě volí slova, ale nikdy jich není nadbytek. Skoupá stručnost je průvodním jevem této knihy. Vidíme to i v úryvku prvního pracovního dne Jateka - v kotelně. Líčení zhnusení i sebepřekonání je komprimováno takřka do holých vět.
První den, prý na jeho počest, hodili do kotle kočku. Ani nevřískla, v tu chvíli už živější maso plamenů zhltlo její vychrtlý tělo se sotva patrným zasyknutím. Šel ven. Napadlo ho, že odejde. Vrátil se. Smáli se mu. Nešlo si jich nevšímat, tak něco prohodil.
[...]
Pracovní stereotyp: zajímavá práce se záznamem přímé řeči: nejsou graficky odlišeny různé postavy, Topol neužívá uvozovky, neodsazuje řádky, přímou a nepřímou řeč míchá, nevětná stavba je také příznačná.
20 koleček sem, cigáro, 20 koleček tam, cigáro, 15 koleček tam a dost, protože hoří, idiote. Zapni poplašňák, nefunguje...vyčkej, dobrý. Teď oddech. Lehni si na hadry, cihlu chytře obalenou novinama vlož pod jedama zblblou hlavu. V tý chvíli se ti svalí kokos.
Krátká zmínka o politickém kontextu:
V té ulici stejně jako v jiných byly tu a tam rozvěšeny rudé prapory a hesla. "Lenin teď více než kdy jindy žije a bude žít, jsa naším vědomím, silou a zbraní!" Tenhle plakát visel hned u domovních dveří. Asi týden poté, co se Jatek nastěhoval, namaloval někdo Leninovi do očí hákové kříže a na hlavu rohy. Když Jatek zďáblený portrét uviděl poprve, lekl se. Aby to nebylo na něj. Když se přistěhoval. Ale druhý den někdo plakát strhl. Zůstaly po něm rezavé připínáčky. Těmi tam za čas přibodli něco jiného. Sotva si toho všiml. Nikde jinde tu omšelou propagandu nevnímal netečněji. Nikde taky neviděl tak zvířecky tlouct děti. Malá holčička od sousedů dostávala bití téměř pravidelně. Někdy večer slyšel její křik.
Mocní ztráceli sebedůvěru; přibývalo brutality. Ve fabrice se povídalo, že jednoho z úředníků chytli na demonstraci, odvezli ho za Prahu do lesa a tam ho zbili. Jatek tomu věřil, v hospodě potkal Čápa, toho policajti zkopali do hlavy. Mitlina bratrance zabili. Vojáci ho střelili na hranicích, odvlekli uprchlíka ze země nikoho a nechali ho vykrvácet v českém lese. Mezi lidmi se šuškalo, že zas začnou procesy.
Ty jejich jednopokojový díry vznikly rozdělením jednoho bytu. Rudý gardy vystěhovaly buržoazii a prostorný měšťanský byty byly přehrazený příčkama. Prostě se zazdily dveře a nastěhovala chudina. Kdysi. Tehdá.
Topolovo umění popisu:
Občas byl dvůr zastavěn bednami, na kterých se rozvalovalo pět šest statných chlápků. Jejich křiklavé, rádoby elegantní oblečení tu bylo nápadné. Ale vypité ksichty, svalnaté paže a bachory deroucí se z bílých umělohmotných košil je usvědčovaly z příslušnosti k místnímu podsvětí. S policajty na ulici si tykali. Ženské z pavlače, utahané neforemné báby, které trávily život ve fabrikách a ve frontách, na ně vesele pokřikovaly a zvaly je na pivo.
Jatek přemýšlí o chování potkanů. Že by nějaké paralely se životem lidským?
Nechápal, že se potkani nechaj vždy napadnout. Možná jim to je jedno, říkal si. Možná věděj, že to vždycky někdo z nich odnese. Ostatní se ale zatím nažerou...
Tehdy se snažil chodit po chodbách domu jako stín. Z narážek trafikanta poznal, že sousedé vědí, že nepracuje. Měl paranoidní strach z toho, že ho mají za fízla. Zároveň se bál udání a děsil se tajných. Málokdy chodil ven. Prodavačka v obchodě se ho vyptávala, kde bydlí. Začala mu nadbíhat, dávala mu do sáčků s rohlíky drahé sýry, které měla pod pultem. Musel je platit. Machata, u které kupoval cigarety, s nimi třískal o stůl a nevracel drobné. Nedokázal ho upomínat. Baby v domě neodpovídaly na pozdrav a dívaly se po něm úkosem.
Po propuštění z blázince se Jatek setkává s dávným kamarádem Pernicou, se kterým vařili a zřejmě i prodávali drogy (a hlavně taky sami brali). Jatek říká, že už chce tuto dráhu opustit a zůstat čistý. To mu bohužel dlouho nevydrží...
Věru měl po Pernicovi. Od něj. Vlastně nevěděl. Seznámil je. V baru. Bezmezně mu voněla. Celá. Voněla šíleně, silně a okamžitě. Potil se jak ve výhni. Kdykoli po něm ten večer koukla. Když spadnul z baru, málem si zlomil ruku. Vytahoval se. Kupoval od Činči haš, kousky velký jak nehet svýho palce. Pálil to, protože potřeboval vstupenku. Nutně potřeboval rozběsnit noc ve všech koutech, hodinách. Věděl, co bude; před očima mu pochodovaly hroby, v nich lidi. Minulost poztrácel, přítomnost ho zraňovala, o budoucnosti věděl houby.
[...]
Věděl dobře, že kdo bere drogu, sám se drogou stává. A buď to zastaví, nebo je mrtvej. Věděl dobře, že droga zabíjela už mezi prvními lidmi. Věděl, že drogu má přes řetěz těl od prvních lidí. Droga koluje těly, je živá z těl mrtvých narkomanů. Věděl to, ale nechával na později. Teď se sápal po vstupence.
Jatek s Věrou odjel do Paříže. Tady nejprve žili, pak živořili. Přežívali.
Hodiny bloumala sama po ulicích, nevěděl kde a jestli s kym. Čas od času se napevno rozhodli, že se vrátěj, ale koupit někde nějaký lístky a zjistit, kdy něco jede, jim přišlo nemožný, natož čelit tomu, co za sebou nechali, každej to svý... koukli na sebe a oboum jim bylo jasný, že nervózní hádce předejde jen další a další...další jízda, fet, další postel, další vztek, další přísaha, lahve, další den, další...něco mezi.
[...] Podsvětí, slang...
Měl tu známý z ostrovů, většinou degeneráty, kteří měli bez ohledu na věk už přinejmenším půlku života za sebou, zdravil se s atomovejma inženýrama Tajný flotily, co se tu v pasážích rozkoukávali z klaustrofobie, znal i krtky z majáků a drsany z kotců pro mužstvo. Tykal si s těma nejdražšíma vodníma buzíkama, vyděračema důstojnických prýmků.
Jatek s Věrou nevědomky, náhodou a v hádce vyrobili novou drogu - blaho. Drogu, po které se všichni mohli utlouct a Věře s Jatekem teď v Paříži nastávají zlaté časy.
Jatek a Věra šli ruku v ruce po ostří nože, po sopce, prováděli cviky soužití přímo v mentální bráně zasvěta a nevěděli o tom. Pověst o úžasným preparátu se nesla podzemními pasážemi i domy starobylé čtvrti Nurreill jak požár stepí. Milenci se topili v prachách, topili se v sobě.
Jak se to stalo? dumal Jatek.
Jak sme se porvali, řekla Věra. Mám tě ráda.
A proč vůbec? V kuchyni?
Nevim, je mi, jako bych tě znala dýl. Jak se tě vrazila na stěnu.
Jak ty věci popadaly. Který?
Nemohli si vzpomenout. Ale muselo to tak být. Když zápolili, do roztoku padlo něco z toho koření, z čajů, z těch drog, kterejma je na oplátku obdarovávali, ňáká mandragora, kerej kořen, jaká špetka?
Dobré období však netrvá věčně. Zázračná várka dochází, oni nevědí, jak ji vyrobit znovu a jejich byt - doupě, obklíčila policie. Věra s Jatekem se ocitají na ulici bez prostředků. (básnický jazyk)
Byli sami, kyvadlem nemilosrdně hozený do druhý strany zasvěta. V kanále pod nimi plavala nafouklá mrtvola narkomana. Z oken kynuly loutky. Manekýn ve výkladní skříni Věře jednoznačným posunkem nabídl svoje hnusné odulé pohlaví; zatím ho měli v práci červi. Sledoval i Jateka, přejel si prstem po krku. Vladimir ho neviděl, stál strnule, mluvila na něj krysa. Řekla, že ho zabije. Vzduch nesnesitelně páchnul. Asi jako by se ve vedlejším baráku úzkost právě převlíkla, mrkla na hodinky hnisu a vyrazila na rande se smrtí.
Věra s Jatekem se vracejí do Prahy. Tam se Jatekův příběh prolíná ještě s dalšími postavami s různě pohnutými a nešťastnými osudy. Klíčovým vývojem je vydírání, kterého se na něm dopouští Pernica a Věra, která se ke svému ex příteli vrátila. Chtějí, aby jim pomohl najít chybějící ingredienci do "blaha". Potřebují ho. Ale on už s tím nechce mít nic společného. Nakonec zjistí, že skutečně potřebují jen a jen jeho - tou záhadnou složkou je totiž jeho krev. Nikoho jiného.