Zajímavosti v údolí řeky Soča

12.-13.9. 2019

Tyto dva dny se budeme pohybovat v údolí řeky Soči, místa, která jsme navštívili, jsem zaznačila do mapy:

Dopolední program je takový poznávací zájezd - několik krátkých zastávek jen na focení, to nemám moc ráda, ale zastávky za to stojí - Velika Korita Soče, Mala Korita Soče, Korita Mlinarice, trochu delší přestávka a procházka k pramenu (Izvir Soče), asi 200-300 m, z toho posledních cca 50 m je zajištěno ocelovým lanem, některé kameny jsou chůzí oleštěné a kloužou, takže to není snadné, pár kroků v závěru je dost nepříjemných a lidé trpící závratí by si to raději měli odpustit, navíc samotný pramen není nic zas tak úchvatného, předchozí zastávky u soutěsek se mi možná líbily víc.

Obr. 1 Velika Korita Soče, krásně tyrkysová barva vody se způsobená přítomností minerálů, jsme ve vápencových horách

Obr. 2 Velika Korita Soče

Obr. 3 Velika Korita Soče, je tu spousta nádherných zákoutí, člověk by se v té vodě nejradši vymáchal, ale nejen, že je děsně studená, je také nebezpečná

V poledne přijíždíme do Bovce, kde budeme mít ubytování, to je ale možné až od dvou hodin, takže nejdřív si zajdeme na oběd a v 13:30 vyrážíme na první delší procházku. Míříme v vodopádu Virje, celý okruh měří asi 8 km, původní předpoklad, že za dvě hodiny budeme zpět a připraveni na další vycházku, nesplníme - vrátíme se asi o tři a půl hodiny později a tak unavení (velkou měrou i kvůli nekvalitnímu spánku v autobuse), že na další chůzi už nikdo nemá chuť.

Z Bovce jdeme kolem kostela a pak po hezké silničce s minimálním provozem aut a s pěkným výhledem na horu Kanin, ke které se zítra podíváme lanovkou, za námi se tyčí další krásná hora - Svinjak. Podejdeme lanovku a přijdeme do vesnice Plužna, odkud už je to jen kousek k vodopádu Virje.

Obr. 4 Kostel v Bovci a hora Svinjak (1 653 m n. m.)

Obr. 5 Hora Kanin (2 587 m n. m.)

Vodopád je parádní, i když podle fotky z naučné tabule poznáme, že bývá i mnohem mohutnější. Líbí se mi zeleň mechu pokrývajícího skalní stěnu a všimnu si i barev skály - část červená, část do zelena, nejlépe je to vidět na dně jezírka pod vodopádem. Jezírko láká ke koupání, ale protože nám cesta sem trvala tak dlouho, dopřejeme si jen krátkou pauzu, někteří si aspoň sundají boty a máchají nohy. Kdyby bylo vedro a měli jsme víc času, určitě bych si ráda nejen zaplavala, ale dopřála si i sprchu pod vodopádem.

Obr. 7 Kozí průvodci

Procházíme kolem přehrady Plužensko jezero a kolem golfového hřiště, v mapě jsou dvě stezky, vyberu tu severnější, ale ta skončí v lese, jsou tam popadané stromy, a tak se stezka asi už nepoužívá, mělo mi to dojít ve chvíli, kdy jsme stáli u rozcestníku a ten ukazoval směr Bovec po té jižnější cestě. Pak už rozcestníky důsledně sledujeme, za dolní stanicí lanovky odbočíme trochu doleva, abychom nešli do centra Bovce po slinici, ale po značené trase mimo město. K hotelu přijdeme asi v 17 h.

Hlavní průvodce byl od 13 h asi do 16 h s několika klienty na raftingu a canyoningu a o půl páté nás chtěl všechny vzít ještě k pevnostem Ravelnik, Kluže a Hermann, ale "moji" klienti jsou tak utahaní, že už nejde nikdo, z těch "jeho" čtyři nebo pět lidí. Počkali na nás (vlastně jen na mě) a vyrážíme v pět. Jsem už pořádně utahaná, moc se mi jít nechce, ale nakonec si říkám, že to za trochu námahy stálo. Cesta je nepříjemná hlavně v tom, že je z velké části po silnici, jít po značené cestě o něco severněji by nás hodně zdrželo (převýšení by tam bylo víc než 400 m).

Ravelnik mě zaujme spoustou chodeb z 1. sv. v., u pevnosti Kluže se projdeme tunelem z 2. sv. v., na prohlídku pevnosti už je pozdě, prohlédneme si ji jen zvenčí a jdeme zase zpět. K pevnosti Hermann už ani nejdeme.

Obr. 8 Ravelnik - domek, jaké si stavěli vojáci v 1. sv. v.

Obr. 9 Pevnost Kluže

Obr. 10 Chodba u pevnosti Kluže

Další den je nádherné slunečné počasí a čeká nás pohodový výlet se spoustou hezkých výhledů, zážitků a příjemných chvil. Nejdříve jedeme z Bovce pod horu Kanin. Lanovka je dlouhá asi 5,5 km a jede se 40 minut.

Obr. 11 Lanovka pod vrchol Kanin

Na horní stanici lanovky si dáme hodinu a půl rozchod, většina nás jde ke skalnímu oknu - Prestreljeniško okno, je to k němu jen 600 m s převýšením 135 m. Pak se vracíme lehkou ferratou a kdyby bylo trochu víc času, dalo by se vystoupat ještě o kousek výš na vrchol Prestreljenik (2498 m n. m.), nebo na Kanin (2687 m n. m., další 3 km tam a ještě zpět).

Obr. 12 Výhled ze skalního okna

Obr. 13  Prestreljeniško okno focené z ferraty

Obr. 14 Ferrata a výhled na Alpy

Potom si uděláme krátkou zastávku u vodopádu Boka (vysoký 106 m) a na oběd v restauraci v městečku Kobarid. Využiju téhe pauzy nejen na jídlo, ale také na keškování a zajdu si pro pohlednicovou kešuli na okraji městečka (škoda, že v ní teď žádné pohlednice na výměnu nejsou, ten nápad se mi docela líbí).

Obr. 15 Vodopád Boka

Obr. 16 Ve městě Kobarid

Odpoledne strávíme v nádherné soutěsce Tolminska Korita (rozchod máme asi hodinu a půl a je to okruh o 2,5 km včetně odboček). Platí se tam vstupné, sice ne velké, ale stejně mi to vždycky připadá smutné, že se musí zaplatit, když se jde člověk podívat na nějaké přírodní krásy. A že tam musí v době, kdy je otevřeno (na celou zimu je například zavřeno).

Od kasy sejdeme k říčce Tolminka, přejdeme přes lávku a podíváme se doleva do nejužších míst soutěsky, pak se vrátíme na rozcestí a jdeme kousek podél potoku Zadlaščica a nakonec se podíváme do Danteho jeskyně, překvapuje mě, že někteří klienti cestovky ani nestojí o to tam vlézt a už pospíchají k autobusu, to já musím prozkoumat všechno, co jde. Přes Hudičev most se vracím na parkoviště k autobusu. Hudičev most znamená Ďáblův most a byl tak pojmenován vzhledem ke své poloze – takhle vysoko přece nikdo jiný nemohl postavit most, než sám ďábel.

Obr. 17 Tolminska Korita

Obr. 19 Vodopády