5. Grosser Priel

4.9. - 5.9. 2020

Chystám se na závěrečnou etapu přechodu Totes Gebirge, jedná se o asi nejnáročnější úsek cesty, skoro celou dobu se jde po kamení a po skalách, za jeden den ujdu téměř 16 km s převýšením přes 1200 m nahoru a 1300 m dolů.

Nocovala jsem v sedle Abblasbühel (1850 m), užila jsem si hezký výhled na hory přímo ze stanu, ale během noci mi byla zase zima, i když jsem na sobě měla spoustu oblečení a péřový spacák. Vstávám kolem šesté a těsně před sedmou vycházím. Když u Elmgrube vidím salaše s otevřenou verandou, lituji, že jsem nedošla večer až sem a nepřespala tady, nemusela bych ani stavět stan.

Cestou k Pühringer Hütte vařím ovesnou kaši. Je to tu krásné, ale je mi nějak úzko z toho, co mě dneska ještě čeká za výstupy, kameny, pustiny... Na chatě jsem asi ve tři čtvrtě na deset, objednám si džus, řeknu si o razítko, pak ještě lovím nedaleké kešky.

Následuje asi kilometr po vrstevnici a pak prudké stoupání o více než 200 m, dá mi docela zabrat, ale je to poslední velké stoupání s krosnou. Pak se těším, až bude rozcestí s keškou, před ním nastoupám ještě asi 100 m, podle mapy jsem odhadovala, že je to asi jen kilometr vzdušnou čarou, ale trvá mi to asi hodinu, jsem tam v 13 h.

Toužebně vyhlížím další rozcestí a hlavně ještě to třetí, kde budu moct nechat krosnu a jít nalehko na Grosser Priel, tam jsem ve 14:15. Je to krása, na vrchol je to podle rozcestníku jen hodinu a stejně tak dál k Welser Hütte, tak jsem šťastná, že mám dost času.

Cesta na vrchol byla pohodová, vůbec nevím, proč je v mapě kreslená tečkovanou čárou, nebyla nijak zajištěná ani nebezpečná. Na vrchole jsem asi v 16 h, výhledy jsou parádní, vyšlo mi dobré počasí. Potkávám Čechy, seznámíme se a beru si kontakt na parťačku do hor. Najdu i kešku, i když docela dlouho odolávala. Je tu trochu čerstvého sněhu. 

Vrátím se k batohu a zahájím velké klesání k chatě Welser Hütte. Cesta dolů je příšerná, je tu několik žebříků, ocelová lana, suť, místy hladká skála, kde je potřeba udělat dlouhý krok, krosna mi hrozně překáží. Ale jsem ráda, že aspoň už nemusím nikam nahoru. Těším se, až zas budu v kosodřevině nebo v lese, na pohodlných cestičkách...

K chatě přicházím asi v 19 h, slunce ještě příjemně hřeje, objednávám si pořádné jídlo a ptám se na možnost přespání. Naštěstí se pro mě našlo volné místo, i když je dost plno. Postavit stan by se tady nikde nedalo, leda spát venku přímo před chatou, pokud by mi to dovolili. Za nocleh platím 20 eur, za jídlo 11.

Následující den (to už je poslední den mé dovolené) sestupuji velmi prudce po Wanderweg 215 do údolí k chatě Almtalerhaus. Zpočátku je sestup dost příkrý, ale už ne tak náročný jako včera, cesta se klikatí sem tam, ale už mě nečeká žádné lezení. Asi dvě hodiny mi trvá ta příkřejší část a pak asi hodinu pohodově. Je nádherně slunečno. Kousek za Almtalerhaus se mi povede stopnout auto, které mě doveze až do Linzu na nádraží.