S běháním jsem ve svém dosavadním životě začínala asi třikrát, většinou kvůli někomu, abychom běhali spolu, nebo prostě jen proto, abych vyzkoumala, jestli mě to nezačne bavit. Co na tom všichni běžci vidí, že se jim to může stát až závislostí?
Letos byl podnět k běhání s jasným cílem - pokusit se na podzim uběhnout půlmaraton. Rozhodla jsem se začít trénovat a na závod se přihlásit díky výzvě kolegů, kteří do toho půjdou také. Toto rozhodnutí padlo v červnu a hned ten den jsem si šla zaběhat poprvé. Cítila jsem se jaksi nešťastná a doufala jsem, že běhání mi zlepší náladu, nebo mě aspoň přinutí myslet na něco jiného. Potom jsem běhala nějakou dobu spíš tak z povinnosti. To se změnilo s koupí sluchátek a s tím, jak jsem začala při běhu poslouchat oblíbený podcast Neplecha ukončena.
Do půlky července jsem si zaběhala šestkrát, většinou asi 5 km. Trasa k botanické zahradě a Lesnímu koupališti je celkem rovinatá a částečně po měkkém povrchu. Kvůli dovoleným a nastydnutí jsem pak už netrénovala tak často, spíš tak jednou týdně, ale povedlo se mi několikrát si najít čas na delší trasy kolem 10 km. Docela fajn varianta je běžet od Lesního koupaliště po modré do Kateřinek a pak po pěšinkách podél Černé Nisy a do Ruprechtic. Měla jsem v plánu zkusit aspoň jednou i trasu 20 km, ale kvůli nemoci mi to nevyšlo.
Nejlepší tréningy byly ty v Chorvatsku, vstávala jsem kvůli tomu v šest hodin ráno a i tak jsem měla čas maximálně na 9 km. Země tam úplně jinak voněla, skoro pořád byly úžasné výhledy a těšila jsem se na koupačku v moři na závěr (kromě toho dne, kdy jsem promokla deštěm).
17.9. za silného deště jsme vyrazili do České Lípy na závod. Naštěstí se do jeho startu počasí umoudřilo a pršet opět začalo, až když jsme všichni byli v cíli. Líbilo se mi vyběhnout spolu s ostatními, ale hned mě všichni předběhli, držela jsem se za posledními aspoň na dohled, ale cítila jsem, že běžím trochu moc rychle - nedokážu dýchat jen nosem, jak jsem si zvykla při tréninzích. Pomocí hlubokých nádechů a výdechů už umím odstranit píchání v boku. Na pátém kilometru mě ale začalo bolet koleno, naštěstí to pak na nějakou dobu přešlo, od desátého kilometru už bolelo neustále. Předběhla jsem postupně tři lidi. Těšilo mě povzbuzování dobrovolníků a jejich natažené ruce k plácnutí a také občasné pozdravy běžců, které jsem potkávala, jeden z nich mi řekl, že jsem první, která se usmívá. Byla jsem ale trochu zklamaná z toho, že tu není víc lidí jako já, kteří si půjdou zaběhat jen tak, aby si to vyzkoušeli, čekala jsem možná i lidi, kteří část poběží a část půjdou (s limitem 3,5 h by se to v pohodě dalo stihnout, i kdybych běžela jen půl trasy). Jako to tak chodí třeba na akci Běh Terryho Foxe.
S časem lehce přes 2 h 20 minut jsem velmi spokojená. Je to moje nejrychlejší tempo, jaké jsem kdy zvládla, při krátkých tréninzích, nebo na úplné rovině liberecké cyklostezky byla moje průměrná rychlost 8,1 km/h, jinak obvykle spíš mezi 7 a 7,5 km/h, na závodě to bylo pro mě dost neuvěřitelných 9 km/h. A ještě k tomu jsem neskončila poslední!