2. Přechod hor od Portely do Fanalu

sobota - 28.8.2021

(pokračování)

Od Portely jdeme po Levada do Furado (levády jsou kanály přivádějící vodu z jedné strany ostrova, kde víc prší, na tu sušší stranu ostrova, nebo jen z hor do měst), asi kilometr cesta příkře stoupá, voda se řítí podél cesty, pak je rovnější, ale na třetím kilometru jsou ještě další prudké schody. Dalších asi deset kilometrů je vrstevnicovka. Je příjemně chladno, pohybujeme se ve výšce asi 600-750 m n. m., líbí se nám hortenzie podél cesty, jsou tu vavřínové lesy (vavřín vznešený – jeho listy známe jako bobkový list) a celkově jsme spokojení, i když jsme v mraku a nemáme tedy žádné výhledy.

Obbočíme od levády k nádrži Lagoa da Portela a musíme se od ní prodírat zarůstající stezkou k Lamaceiros, což nás poučí, že není radno od hlavních cest moc odbočovat. Míjíme několik vodopádů, ani jeden není fotogenický, voda jen stéká po mechu v malých čůrcích nebo po kapkách. 

Přicházíme k chatě u Balcões, jdeme se na tu vyhlídku podívat, je mlha, takže žádné výhledy, ale je to od silnice jen kousek po rovině, takže nám ani nevadí, že jsme se tam prošli celkem zbytečně. Podařilo se mi aspoň vyfotit pár pěnkav, než mi je vyplašil kocour, který u vyhlídky bydlí, spatřím ho tam totiž znovu o dva týdny později.

Skoro za tmy přicházíme ke kempu nad pstruží farmou. Už tam stojí jeden stan, seznámíme se se Slovenkou Ivanou.

Neděle – 29.8.2021

Tohle byla dost chladná noc, moc jsem se nevyspala, jsme v 950 m n. m. Vstáváme kolem osmé a o hodinu později jsme již připraveni u silnice s palcem nahoru na projíždějící auta, vezme nás hned jedno z prvních, jsou to dvě Madeiřanky jedoucí na výlet z Funchalu, jinak nás obvykle berou spíš turisté. Předtím jsme potkali český autobusový zájezd, ti nás sebou vzít nemohou, ale máme pak alespoň radost z dalšího setkání na vrcholu Pico Ruivo. Madeiřanky nás dovezly k Poiso, odtamtud stopujeme podruhé a sveze nás sympaťák s autem s korbou, kam kromě našich věcí a Honzy během cesty naskáčou ještě tři další stopaři. Doveze nás až k Pico do Arieiro. Svítí slunce, takže se namažeme opalovacími krémy a vyrazíme. Udělám spoustu fotek.

S Ivčou jsme se před stopováním rozdělili, aby byla větší šance nějaké auto zastavit, cestou na Pico Ruivo se s ní znovu potkáme. Cesta tam nám trvá asi 3,5 h, vede totiž hodně dolů a nahoru (asi troje kovové schody a pak mírný táhlý výstup). Jsou tu také dva delší tunely. Kolem poledne se objevují první mraky, odpoledne jsme kvůli nim ochuzeni o výhledy.

Pokračujeme hřebenovkou k Encumeada, je to cesta na 4-6 h, jdeme skoro až do setmění, z častého stoupání po schodech jsme unavení, proto začneme zvažovat přespání dřív u jedné jeskyně, nakonec ještě popojdeme o dva kilometry, naštěstí je to už z kopce dolů, na místo, kde je v mapě značka pitné vody. Je to jen slabý pramínek, ale udělal nám neskutečnou radost. O pár set metrů dál za zatáčkou je převis, kde přespíme. Stany nestavíme, vešel by se tam jen jeden.

Užívám si výhled na hory vystupující z mraků, které se večer rozpouští, později na hvězdy a osvětlená města. Ivča nám dvěma daruje dvě instantní polévky a půjčí vařič, přidáme mrkev, cibuli a klobásu, je to moje první teplé jídlo, docela se to dnes hodí, je tu dost chladno.

Pondělí – 30.8.2021

Scházíme do Encumeady, kousek za naší jeskyní je další krásné místo na spaní, dokonce i stany by se tam daly postavit, ale na jeskyni budeme všichni asi víc vzpomínat. Potkáváme dvojici turistů s miminkem na zádech, varujeme je, že je trasa dost obtížná.

V Encumeadě se pokoušíme stopovat, ale jezdí málo aut a když to trvá už dlouho (asi hodinu?), stopneme taxi a za 12 eur se necháme svést dolů (mělo to stát 17 eur, ale on na začátku odhadoval cenu na 12 eur, tak nám pak tu cenu takhle nechal). Dojeli jsme do Sao Vicente, projdeme se centrem u kostela, já tam hledám poštu, abych poslala pohlednici, pak přejdeme k pobřeží, kde je několik obchodů a občerstvení, nakoupíme potraviny na dnešek (zmrzlina, ovoce) a štípák na nehty, který nám schází, a jdeme k hotelu vpravo za mostem, kde jsou bazény i pro veřejnost (možná jen ten dolní, ten horní vykachlíkovaný patří možná pouze k hotelu). Dáme obsluze restaurace mobily, aby nám je nechali dobíjet, s příslibem, že se později zastavíme na oběd. Vykoupeme se a asi za dvě hodiny posedíme a nacpeme se obrovskými hamburgery a hranolky. Mobily vyzvedneme plně nabité, rovnou tam použiji wifi a napíšu pozdravy z dovolené. Trochu fotím u skal, je tu hodně krabů a parádní vlnobití.

Mezi 17 a 18 h odcházíme, nakoupíme zásoby potravin na další dva dny a jdeme na stanoviště taxislužby, ale žádný tu už není. Zkoušíme si nějaký přivolat přes aplikaci, na kterou jsem našla reklamu na místním infocentru, ale nefunguje to, asi proto, že je už pozdě večer. Potkává nás nějaká místní babča, tak se jí ptáme na radu – jak zavolat taxi a ona nám asi vůbec nerozumí a něco nám říká portugalsky. Pak přijde mladá holčina, zkusíme se zeptat jí, sice moc nemluví, ale pochopila, co chceme a taxík nám sama zavolá, je to prý její známý. Do kempu u Encumeady do stojí 15 eur. Je tam už docela dost stanů. Postavíme si své stanové městečko a uděláme uprostřed piknik, hrajeme karty a pijeme silné madeirské víno. Dvakrát nás přijde pozvat na jejich párty někdo z cizích, ale nelíbila se nám jejich techno hudba ani jejich chování, takže odmítáme.

Úterý – 31.8.2021

Vstávám později než obvykle, ostatní už snídají a balí stany. Jdeme podél Levada do Norte (nebo také trasa PR 17, Levada do Plaino Velho), první čtyři kilometry jsou po rovině podél levády, jsou tam dva dlouhé tunely, kde se jen tak tak vejdeme s batohy, musíme si je spustit níž na záda, aby horní stranou nedřely o stěny a strop. Líbí se nám křivé stromy, dlouhé vodopády, i když jsou skoro bez vody, a hlavně oranžové vysoké květiny (snad montbrécie?).

Odbočíme od levády, sestoupáme o 100 m níž a začneme prudce stoupat po schodech z 900 m n.m. na 1130 m n.m., nad tím je úžasná vyhlídka na prales, vodopád a údolí, na druhé straně je vidět domy Sao Vicenta. Náhodou jsem tam našla kešku, měla jsem z ní velkou radost – zrovna na tak pěkném místě!

Potom cesta stoupá už jen mírně do nadmořské výšky 1300 m. Tam je značený camp Caramujo, je tam rozpadající se budova, stan by se dal postavit, ale nelíbí se nám tam, navíc je ještě brzy a není tam žádný zdroj vody, jdeme tedy dál. 

Přicházíme k piknikovému místu Bica da Cana, kde by se asi také dalo stanovat, ale moc se nám tam nelíbí, opět slyšíme nějaké techno, takže jdeme k silnici a zkusíme stopovat, zastaví nám hned první auto. Prší, takže vypadáme politováníhodně. Svezeme se nad kemp v Rabacalu. Za deště docházíme asi 1,5 km k restauraci a těšíme se na posezení uvnitř u něčeho teplého, třeba u polévky, ale pak jsme zklamáni, protože restaurace už zavírá, nabízí nám jen "take away" a nepustí nás ani na wc... Stavíme stany za jemného mrholení, trvalo mi to 7 minut + chvilka nepovinného kolíkování. Večer si opět zahrajeme žolíky, kvůli mokru se nacpeme všichni do jednoho stanu.

Středa – 1.9.2021

Podle předpovědi by dnes mělo být hezky, ale ráno to tak nevypadá, chvílemi drobně mží, balíme stan tedy až před desátou, ještě pořád je docela zamračeno. Později toho lituji, kdybychom vypadli za svítání, mohli jsme být na těch pěkných místech zcela sami, takhle se vyhýbáme se spoustou dalších lidí.

Dobereme vodu z kašny, ze které včera jen kapalo, dnes voda proudí dost silně. Jdeme asi 1,5 km k docela pěknému vodopádu Risco, pak na křižovatce s Ivčou počkáme na Honzu, který se zpozdil a bohužel nás přitom předejde spousta dalších lidí, pak u 25 Fontes (česky 25 pramenů) je narváno. Pod vodopádem je jezírko, někdo se v něm i koupe, taky by nás to trochu lákalo, ale to by tady muselo být méně turistů.

Pak velmi prudce a dlouho stoupáme po schodech až na vrcholové partie těchto kopců (z 1000 m do 1340 m n. m.) a příjemnou cestoupokračujeme asi 8 km do kempu Fanal. Přicházíme tam kolem 18 h, tedy o dost dříve, než obvykle stavíme stan, stihneme tedy na sluníčku usušit stany, umýt se a vyprat propocené věci. Kohoutek s tekoucí vodou jsme hledali dost dlouho, už jsme byli rozhodnuti dojít pro vodu o nějaký ten kilometr zpátky, pak Ivča naštěstí objevila fungující kohoutek přímo na boční straně budovy vedle kempu. Před západem slunce vyrazíme na krátkou procházku s focením "kouzelného vavřínového lesa" a západu slunce. Dochází nám jídlo, Honza vyžebrá tortillu od Čechů, kteří přišli chvíli po nás.

Po tak vydařeném večeru se dohodneme, že si ráno přivstaneme ještě na východ slunce. A to je krásný závěr našeho putování přes hory Madeiry.