Přechod s bivakováním

29.3. - 31.3. 2019

Pátek 29.3.2019 - Bad Schandau a Schrammstein a okolí

Pro první letošní vícedenní putování se spaním venku padla volba na Česko-Saské Švýcarsko. Výlet jsme uspořádali především jako trénink podmínek, které nás nejspíš čekají v květnu na túrách po Íránu. Takže nesmí vadit noční teploty okolo 1-5°C, ani těžká krosna, kam přibalím i zbytečnosti - jen kvůli zátěži. Nakonec se mikina a kalhoty navíc ukážou být užitečnými a ne zbytečnými, jablka také přijdou vhod.

Příjemně mě překvapilo, že lístek na vlak se dá koupit až do Bad Schandau, méně příjemné překvapení bylo zjištění, že v Benešově nad Ploučnicí budeme přestupovat na autobus kvůli výluce. Cesta trvala asi tři hodiny a už v Bad Schandau dostáváme hlad, ale vydržíme až do chvíle, kdy se dostaneme pryč z civilizace na první vyhlídkové místo s lavičkou. Do centra jsme šli podle intuice, po několika křižovatkách vytahujeme papírovou mapu, ale na dalších neoznačených křižovatkách v lese už nejistotu nevydržím a zapnu i mapy v telefonu. Což v Íránu asi nepůjde. :-(

Z hlavní silnice ve východní části Bad Schandau se člověk může dostat na skály i výtahem, je odtud pěkný výhled. Jdu tam fotit a postarší pán (asi obsluha výtahu, takový "liftboy") mi něco říká německy a ukazuje, odpovídám, že nerozumím, tak zopakuje jen jednu slovo a já poznám, že říká "Lilienstein" a ukazuje mi jednu z dalekých skal (stolových hor). Kývu a opakuji "Lilienstein" po něm, aby bylo jasné, že jsem porozuměla. Pak mi ukazuje Grosser Winterberg. Nakonec ukáže ke stezce a říká "Luchs" a když nerozumím, tak zkusí "Tieren", to chápu, tak zase kývám a opakuju, že ano, jsou tam zvířata a pak si zamáváme a jdu se podívat na zvířata, která tam ale teď nejsou. Na cedulích zjistím, že tam mají být rysi (rys se německy řekne "Luchs"). To bylo takové hezké setkání.

Obr. 1 Výhled na Bad Schandau a Lilienstein od výtahu

Procházíme nedaleko vsi Ostrau a pak se dlouho držíme modré značky a Malerweg, které projdeme značnou část, prošli bychom ji i celou, kdybychom nepotřebovali končit naši cestu v Čechách.

Nemůžeme vynechat odbočku na vyhlídku Schrammstein, je tu krásně, docela daleký výhled a slunečné počasí vytáhlo do skal spoustu lidí, na to, že je březen a ještě ani není víkend.

Obr. 2 Vyhlídka Schrammstein

Také další svačinovou přestávku děláme na pěkné vyhlídce, tentokrát dojde na jablka - ať máme lehčí batohy. Házíme ohryzky ze skály tak, aby nás nikdo neviděl. No, snad jsme to nehodili někomu na hlavu... 

Obr. 3 Další vyhlídka, jablko-pauza

Potom už scházíme níž mezi skály a jdeme se podívat na jedno bivakovací místo, jak to tam vypadá a jestli to snadno najdeme. Značka stolku s lavicemi v mapě neodpovídá skutečnosti, je to jen označení bodu, kde se dá (a hlavně smí) nocovat.. Převis jsme našli, ale protože je ještě brzy, jdeme dál. Potkáváme tři Němky, které se tady chystají přespat, ptají se nás, jestli to snadno najdou a jak vypadal.

Cesta rychle ubíhá, jde se hlavně po rovině a pořád je na co koukat. Míjíme například tuhle krásnou skalní bránu:

Obr. 4 Skalní brána, lze ji najít pod názvem Malá Pravčická (Kleines Prebischtor), i když známější Malá Pravčická brána je na české straně skal

Další bivakovací místo musíme také trochu hledat v lese (cca 50 m od cesty), je to docela velký otevřený převis, kdyby pršelo a foukal vítr, nejspíš by moc dobrou ochranu neposkytl. Vaříme si tam večeři složenou z těstovin (3 minuty vaření), polévky, která se stává omáčkou, sýra a kostiček lovečáku. Když je večeře připravena, zjišťuji, že nemám čím jíst. O zásobování a vařič se staral Radek, takže jsem nemyslela ani na to, vzít si lžíci. A jeho zase nenapadlo, že bych si ji mohla nevzít.

Je docela chladno, takže hned po večeři zalezeme do spacáků, a tak nespíš v půl osmé už spím. Protože mi výhled od spacáku připomíná výhled z jeskyně Pekárna, vzpomínám na své první putování s noclehem pod širákem, myslím si, že přesně před deseti lety (doma zjišťuji z deníku, že jen přibližně - bylo to nocování z 2. na 3.4.2009). Poslední, čeho si před usnutím všimnu, je skoro až děsivé ticho, žádní ptáci, žádné skřípání větví ve větru...

Sobota 30.3.2019 - Kuhstall, Kleiner Winterberg a Winterstein

Vstáváme mezi šestou a sedmou hodinou, vaříme čaj, i když pytlík čaje nemáme, říkám tomu tedy polévka, i když na to je to málo slané, škoda, že jsme si trochu polévky včera nenechali na ráno. Jinak si připadám skoro rozmazlovaně, k snídani celou roládu Tiramisu? Tak to si nechám líbit. Nacházíme vidličku, no vida, už budu mít čím jíst večeři.

Obr. 5 Ráno v bivaku

Když tak koukám na mapu - tam v těch skalách by bylo ještě co objevovat! Spousty vyhlídek na neznačených cestách všude kolem... Ale my jsme se ráno vydali po Malerweg do civilizace k řece Kirnitzsch, podél které vede silnice a koleje. Naší hlavní motivací, proč jít právě sem, je řeka, potřebujeme dobrat vodu. Já odmítám pít z řeky, tím spíš, když vede podél silnice, ale každá řeka má přítoky a ty by mohly být o něco lepší. Dobereme tedy vodu nad vodopádem (Lichterhainer Wasserfall) a pak rychle mizíme od rušné silnice zase do lesů a skal, a to k jeskyni Kuhstall. Je otevřená ze dvou stran, takže je to vlastně obrovská skalní brána.

Obr. 6 Lichterhainer Wasserfall

V levé stěně je průchod, vypadá jako jeskyně, ve které mizí lidé - viděli jsme je vcházet, ale ne vyjít, žere je nějaká nestvůra? Jdeme to prozkoumat a hned po prvních krocích vidíme, že tamtudy vede cesta, i když podle mapy se mi zdá, že je slepá, a tak by se ti lidé měli vracet... možná jsme si jich pak nevšimli, nebo jsme odešli dřív, než se oni stihli vrátit.

Obr. 8 Průchod, kde mizí lidi

Opouštíme Malerweg a uděláme si krátkou odbočku na Kleiner Winterberg a potom směřujeme na Winterstein - svědecký vrch s pozůstatky skalního hradu. Leze se tam po strmých žebříkách a potkáváme tam spoustu lidí, takže je potřeba si dobře naplánovat výstup a sestup, abychom se v dobrém místě vyhnuli. S krosnami nemáme šanci se tam vejít, necháváme je tedy dole, i když z toho nemám moc dobrý pocit (nechat tam všechny věci).

Obr. 9 Winterstein - úzký průchod

Obr. 10 Winterstein - na vrchole

Na červené značce dál směrem z severozápadu je zákaz vstupu, nejspíš kvůli těžbě popadaných stromů. Koukáme do mapy, jestli by se to dalo obejít a když vidíme, že by to znamenalo velkou zacházku a nevíme, kde všude zákaz platí, rozhodneme se ho ignorovat a za chvíli zjišťujeme, že jsme dobře udělali, chodí tu spousta lidí a jde jen o pár desítek či stovek metrů. Dál jdeme na Zeughaus, asi stokrát opakovaný kvůli zapamatování výslovnosti a pak po klikaté zeleně značené stezce pod skalami, před tímto úsekem už cítím, že potřebuju pořádnou pauzu, je hezky, takže se válíme na sluníčku a baštíme rozinky na posilněnou. Cesta teď není tak zajímavá, takže si čas krátíme povídáním o všem a o ničem, např. se snažíme vzpomenout si na co nejvíce druhů stromů. Na konci zelené značky je příkré stoupání, kde se mi zdá, že už opravdu nemůžu, hekám a ptám se, jestli by tam někde nebyl výtah :-). Dostávám další rozinky na vzpamatování.

Díváme se po převisech - tenhle by byl docela pěkný... tady je další ještě hezčí... tady je taky jeden, na ten budeme ještě vzpomínat, počkej... a tady je naprosto luxusní... ale víš, že se to tady nesmí a o tomhle ochránci určitě vědí a mohli by ho zkontrolovat... Jdeme tedy dál až do Čech (kde se samozřejmě pod převisy také spát nesmí, ale spoléháme na to, že něco nenápadného najdeme).

Přecházíme říčku Křinici a také německo-českou hranici a jdeme po zelené značce Hlubokým dolem k jihu. Spletli jsme se, chtěli jsme jít po zelené k východu na rozcestí Panenská jedle a pak po modré na jih. Ale to zjistíme až zítra. Na hranici je moc pěkný přístřešek a potkáváme tam další Čechy, překvapuje nás to, protože je docela pozdě večer. Nechceme přiznat, že tu asi někde přenocujeme, a tak na otázku, kam míříme, odpovídáme, že do Jetřichovic, co na tom, že dneska už tam nedojdeme.

Obr. 11 Říčka Křinice na hranicích

Už se stmívá, hledáme vhodné místo na nocleh, najdeme krásně nenápadnou odbočku a stranou převis, který je sice malý, ale je vidět, že už ho někdo před námi použil, větve jsou očividně odhrnuté stranou. Radek opět udělá pořádnou porci těstovin k večeři a jdeme brzo spát. Myslím si o sobě, že jsem docela odvážná, ale ztemnělý les, siluety skal a slabé světlo čelovky mě přesvědčí, že na sobě mohu v tomto směru ještě pracovat.

Neděle 31.3.2019 - Vyhlídky nad Jetřichovicemi

V noci mi bylo celou dobu docela příjemně teplo, hlavu ze spacáku vystrčím až v 6:30, v noci se měnil čas na letní, takže na telefonu už je tou dobou 7:30, ale to ještě netušíme. Tentokrát ani nesnídáme, je dost chladno, tak se chceme nejdřív zahřát chůzí a snídani si dát třeba někde ve vyšších polohách na sluníčku. Vylézt ze spacáku a naráz shodit bundu i další tři vrstvy oblečení a převléct se ze spacího trika do turistického je tentokrát snazší, přece jen je asi o pár stupňů tepleji než včera. Nejdřív zaháníme hlad sušenkami pojídanými přímo za chůze, pak u Rysí stezky nedaleko Mezní louky zastavíme a dáme si pořádnou svačinu. Zjistili jsme, že jdeme po jiné značce, než jsme chtěli, a tak jsme si dnešní trasu docela hodně prodloužiil, ale to nevadí, máme spoustu času.

Odbočíme na červenou značku a první rozcestník, který na ní uvidíme, nám sdělí, že do Jetřichovic to máme 12,5 km. Potom mezi Malou Pravčickou bránou a Šauštějnem to vypadá, že naše tempo je 1 km za hodinu, od rozcestníku s údajem Jetřichovice: 9,5 km k dalšímu s údajem Jetřichovice: 9 km nám to trvalo půl hodiny, samozřejmě nevynecháme žádnou zajímavost, já chci všude fotit, na Rudolfově kameni obědváme a pořád jsme v klidu a víme, že autobus v 15 h bez problémů stíháme. Jenže pořád ještě netušíme, že se v noci měnil čas...

Obr. 12 Malá Pravčická brána

Obr. 13 Šaunštejn

Obr. 14 Rudolfův kámen

Poslední vyhlídka je Mariina skála, domeček na jejím vrcholu je uzavřen, nesmí se do něj, kolem něj se mačká spousta lidí, takže dneska jsem si víc užila Rudolfův kámen, de jsme sice taky nebyli sami, ale byl tam větší klid a taky závětří v boudě.

Myslíme si, že je 13:30, začínáme přece jen trochu spěchat, aspoň tak, abychom šli rychleji než 2 km/h... za tři čtvrtě hodiny jsme v Jetřichovicích, v 14:20 se dívám na internet (na zastávce autobusu je wifi) a ve zprávě píšu, že stihneme autobus v 15:03, podle odpovědi "ten už asi ujel" poznám, že je něco špatně. Nemohu uvěřit svým očím - telefon ukazuje na hodinách 15:23, kouknu na hodinky na Radkově ruce - 14:23, jak to? A v tu chvíli mi to dojde. Nevadí, jedou ještě další spoje. Jsme to ale cestovatelé - splést si značky a ještě nezjistit správný čas... Každopádně, všechno skončilo dobře, domů jsme se dostali rozumně brzy, využila jsem nabídky svezení se autem už z České Kamenice.

Obr. 15 Mariina skála

Obr. 16 Cesta z Mariiny skály

Obr. 17 Jetřichovice