2. Rozafa, Kruje, Vlora

pondělí 2.9.2013

První zastávku máme u města Skadar (Skhodër, Škodra). Nad městem se tyčí pevnost Rozafa, kterou si prohlédneme, i když ne úplně důkladně, máme totiž na prohlídku jen asi hodinu. Ještě že jsme si vzali dobré boty, trochu to tady po ochozených kamenech klouže. Hodně lidí chodí v pantoflích nebo nepříliš pevných sandálech, takže jsou pomalejší, což je pro nás dobře, dává nám to více času na fotografování.

Strategické místo 130 m nad hladinou moře u soutoku řek Drina, Kira a Buna bylo podle vykopávek osídleno už v době bronzové. Později si zde Illyrové postavili pevnost, kterou pak osídlili Benátčané a Turci. Všechny tyto národy se podepsaly na architektonickém vzhledu pevnosti, ze které se dodnes bohužel dochovaly jen rozvaliny. Pevnost je celkově je rozlehlá 9 ha, okouzluje nás skvělý výhled na soutok tří řek a na okolní kopce a město Skadar.

Po poledni zastavíme ve městě Kruje, kde nás čeká další prohlídka pevnosti, ale také obchůdky se suvenýry. Část vymezeného času bohužel strávíme také ve směnárně. Albánská měna se jmenuje "Lek", jeden Lek je asi 0,2 Kč, takže běžně tu vstupné stojí 100 nebo 200 Leků (20-40 Kč). Při prodeji suvenýrů berou i eura.

Hrad nad městem Kruje není tak pěkný jako Rozafa, ale mají tam muzeum, kde můžete poznat životní styl (bydlení) Albánců. Prohlížíme si kroje, malované zdi a stropy, koberce a kožešiny rozložené kolem kulatého stolu, u kterého se sedí na zemi. Je tu také krb a vedle něj i před ním na zemi matrace. Všechno nádobí a nářadí jen tak na koukání, žádné popisky k tomu. Je to trochu jako byste vešli k někomu do bytu. A nesmí se tam fotit. A co hůř, platí se až u východu, trochu jsme rozpačití, o kolik si řeknou. Nakonec to není tak moc (300 Leků = 60 Kč na osobu), ale stejně z toho máme nepříjemný pocit. Kasa by snad měla být u vstupu, aby si člověk rozmyslel, jestli tam chce nebo ne.

Další vstupné by se vybíralo u "rozhledny" a do Skanderbergova muzea, to už se nám nechce platit (vzhledem k tomu, že platilo i za samotný vstup na nádvoří pevnosti) a navíc už nemáme moc času a chceme se ještě podívat na ty obchůdky. Je mi trošku líto, že jsme se nepodívali do té věže (rozhledny), protože jinak nikdy nesmím žádnou minout... ale je to to samé jako s tím muzeem - předem se ani nedozvíme cenu a anglicko-albánská komunikace nám moc nejde. Výhled na město asi nebude o nic moc lepší než odtud.

Kolem osmé večer projíždíme Vlorou a brzy jsme v Radhime u hotelu Regina. Necháme si vynést nebo vyvozit výtahy zavazadla (ne že bychom to nezvládli, ale je to tu prý zvykem) a pak si pochutnáme na večeři a po náročném dni jdeme brzy do postelí...

úterý 3.9.2013

Celé úterní dopoledne se koupeme v moři a teprve v 15 h odjíždíme do Vlory (= Valony), projdeme se tam po Náměstí Vlajky, jehož dominantou je socha Vlajkonoše, podíváme se na další sochu - Ismail Qemal. Nakonec navštívíme mešitu, prohlédneme muzeum nezávislosti a projdeme se po hlavní promenádě, která večer ožívá množstvím stánků se suvenýry a množstvím návštěvníků.

Nejvíce času jsme strávili v tom muzeu - jsou tam fotografie hlavních politiků, kteří se podíleli na vyhlášení nezávislosti v r. 1912, fotografie bojovníků za nezávislost a originální věci z té doby (nábytek), protože v tomto domečku bylo sídlo prozatimní albánské vlády.

Nakonec, když už jsme si všechno prohlédli a máme krátký rozchod, stavíme se koupit tradiční koňak Skanderbeg (pojmenován po národním hrdinovi z bojů proti Osmanské říši).

Město Vlora je hlavním mořským přístavem a obchodním centrem, s významným podílem rybolovu a průmyslových odvětví. Kraj produkuje ropu, zemní plyn, asfalt a sůl. Význam má v kraji Vlory zemědělství - pěstování oliv a ovocných stromů - a produkce skotu a ovcí. V posledních letech se tal významným také cestovní ruch, staví se nové hotely a rekreační střediska, upravují se rozlehlé pláže.

Tady ve Vlore se poprvé během zájezdu dozvídáme více o historii Albánie. Hlavně tedy o historii 20. století (vyhlášení nezávislosti), ale já to vezmu trochu od začátku (podle webu http://www.mundo.cz/albanie/historie, kráceno):

Ilyrové a Římané

Dnešní Albánci jsou pravděpodobně potomky kmene Ilyrů, kteří žili na zdejším hornatém území už v době bronzové. Ve starověku žili Ilyrové v těsném kontaktu s vyspělými Řeky, což jim přineslo hospodářský i kulturní rozvoj. Projevilo se to především na pobřeží, kde Řekové dokonce založili několik kolonií, např. Butrint, Dyrrachium (dnešní Durrës – Drač) nebo Apollonii. Ve vnitrozemí se zase dodnes zachovala některá města Ilyrů, např. Shkodër nebo Lezhë.

Ve 2. století se území Ilyrů dostalo pod nadvládu Římanů a stalo se součástí provincie Macedonia. Římané odtud dováželi otroky a obilí a někteří se tu usazovali. Postavili také silnici zvanou Via Egnatia, která spojovala přístavy v Jaderském moři s pozdější Byzancí.

Středověk

Po rozpadu Římské říše se oblast stala součástí Východořímské, tedy Byzantské říše. Jejich vláda však měla přestávky, v 10. století tu vládli Bulhaři, pak zase chvíli Byzantinci a od roku 1081 Normani, kteří měli základnu na Sicílii. Časem získávala na vlivu i mocná obchodní republika Benátky. Ve 12. století byl nakrátko ustanoven první nezávislý státní útvar Albánců, tzv. Arberešské království s hlavním městem v Krujë.

Ve 13. století se region stal součástí Epirského despotátu, který se odštěpil od Byzance, a jehož centrum leželo v severozápadním Řecku. V polovině 14. století přišli Srbové, jejichž král Štěpán Dušan vytvořil tehdy velkou říši. Po jeho smrti v roce 1355 nastal trochu chaos a Albánie se rozpadla na malá knížectví, která spolu často bojovala. Severní města Skhodër, Lezhë a Durrës ovládli Benátčané. Důležité je, že v těchto stoletích přijala většina Albánců od Řeků a Slovanů pravoslavnou větev křesťanství.

Příchod Turků a národní hrdina Skanderbeg

Během 14. století vtrhli na Balkán osmanští Turci a rychle dobývali jedno území za druhým. V roce 1389 porazili v bitvě na Kosově poli širokou koalici Srbů, Maďarů, Bosňanů, Bulharů a Albánců. Pro obyvatele Balkánu to znamenalo katastrofu, jedním z důsledků byl například i úplný zánik srbského státu. Turci postupně pronikali i do hornaté Albánie. Pak ale vstoupil na scénu dějin nejslavnější Albánec a národní hrdina, Gjergj Kastrioti Skanderbeg.

V roce 1443 se Turkům postavil uherský král János Hunyady a na hlavu je porazil v bitvě u Niše. Skanderbeg měl v této bitvě bojovat na straně Turků (byl tam jako rukojmí), nezapomněl ale na svůj albánský původ a zběhl od vojska na svůj rodný hrad v Krujë, sezval všechny znepřátelené vůdce albánských klanů a přesvědčil je, aby zapomněli na nesváry a sjednotili se proti Osmanům.

Více než 20 let Skanderbeg osmanským Turkům úspěšně vzdoroval a hájil albánskou nezávislost v době, kdy už Turci ovládli téměř celý Balkán i byzantskou Konstantinopol. Pro Albánce se stal legendou a symbolem. Po jeho smrti už Albánci ani Benátčané nedokázali zastavit turecký příval, i když poslední pevnost (Rozafat) padla až v roce 1479.

Vláda Turků

450 let vlády osmanských Turků samozřejmě zanechalo v zemi nesmazatelné stopy. Osmani nechali většinou vládnout i nadále místní klanové vůdce, vybírali ale daně a pravidelně odváděli syny křesťanských rodin do Konstantinopole, kde se z nich stávali úředníci nebo vojáci (příslušníci sboru janičárů) vychovaní v muslimské víře.

Albánci nebyli nuceni přijmout islám, ale činili tak daleko častěji než Srbové, Bulhaři nebo Řekové, aby se vyhnuli těmto nepříjemným povinnostem a aby měli šanci udělat kariéru. Na konci turecké vlády vyznávalo 70% obyvatelstva islám. Albánci také rozšiřovali svůj sídelní prostor, např. v 17. století začali osídlovat Kosovo.

Vyhlášení nezávislosti

Osmanská říše postupem času slábla a v 19. století získávaly balkánské státy jeden po druhém nezávislost. Albánské národní hnutí se ale probouzelo pomaleji a v Evropě byli často zdejší obyvatelé považováni za Turky. V roce 1912 vypukla 1. balkánská válka, v níž si chtěly Srbsko, Černá Hora, Bulharsko a Řecko s podporou Ruska rozdělit zbylá evropská území Turků, jakými byla Albánie a Makedonie.

Albánci často utíkali od turecké armády a 28. listopadu 1912 se ve Vlorë sešlo národní shromáždění, které vyhlásilo nezávislost země. Velmoci po skončení války vznik nového státu formálně uznaly. Třetina albánského etnika ale zůstala za jeho hranicemi.

První a druhá světová válka

V době první světové války nastal znovu zmatek, země se rozdělila na malé státečky, do nichž zasahovaly nebo je obsazovaly válčící strany a okolní státy. Ve 20. letech se k moci dostal jeden z vůdců místních klanů, Ahmed Zogu, který se nejdříve prosadil do vlády, potom vládl jako prezident a od roku 1928 jako král Zogu I. Snažil se modernizovat zemi, ale zároveň vládl jako neomezený diktátor.

V meziválečných letech rychle rostl vliv Itálie. Její obchodníci ovládli zdejší obchod, italští architekti zde stavěli silnice a nové přístavy. Nakonec v dubnu 1939 Mussolini Albánii okupoval. Stala se mu základnou i pro útok na Řecko na jaře 1941. Proti Italům a hlavně Němcům se postavili odbojáři, ať už nacionalisti nebo komunisti. Po osvobození byli úspěšnější komunisti pod vedením Envera Hodži, kteří založili lidovou republiku a vytvořili tyranský režim.

Komunistická diktatura Envera Hodži

Albánie se stala součástí východního bloku. Když došlo v roce 1948 k roztržce mezi Sovětským svazem a Jugoslávií, zůstala Albánie na straně Sovětského svazu a se svým sousedem přerušila veškeré styky. Když se potom rozhádal Sovětský svaz s Čínou, postavil se Hodža na čínskou stranu a Albánie totálně přerušila diplomatické styky i se Sovětským svazem.

Po smrti Mao Ce Tunga ztratili Číňané o Albánii zájem, a tak se v roce 1978 ocitla země v totální izolaci, odtržená od okolního světa, na jehož hospodářské pomoci byla jako nejchudší stát Evropy závislá. Byly postaveny desetitisíce bunkrů, které dnes hyzdí krajinu, ale jsou i zajímavostí pro turisty. Enver Hodža sužoval zemi jako generální tajemník strany až do své smrti v roce 1985. Nutno připomenout např. činy z roku 1967, kdy pod vlivem Číny zakázal praktikování náboženství a vyhlásil první ateistický stát na světě. Kněží byli zastřeleni nebo uvězněni, drtivá většina mešit a kostelů zbořena nebo přeměněna na skladiště apod.

Nedávná minulost a současnost

V 90. letech po zhroucení demokratické vlády zavládla anarchie a drancování země. Situace se uklidnila až s pomocí západu, po příchodu mezinárodního vojenského sboru a po nástupu socialistické vlády Fatose Nana. Stabilitě příliš nepomohla válka v Kosovu v roce 1999, kdy země přijala půl milionu albánských uprchlíků z Kosova, ale od té době se Albánie dává dohromady a jejím dlouhodobým cílem je vstup do Evropské unie. V roce 2008 se Albánie stala členem Severoatlantické aliance.

A na závěr ještě přidám fotky od hotelu v Radhime: