10. - 11.7.2021
Naše výprava do Krkonoš začíná v Horní Malé Úpě – zastávka autobusu Pomezní boudy. Myslím, že tady jsem ještě nikdy nebyla, je mi tedy jedno, jestli se vydáme NS Jelení, nebo hřebenovkou, první varianta by nám ušetřila trochu stoupání, druhá nabízí výhledy, nakonec se rozhodneme pro hřebenovku a já si tak mohu zaznačit do mapy dva nové zdolané vrcholy – Čelo (1269 m n.m.) a Skalní stůl (1284 m n. m.).
První výhledy
Pokračujeme přes Soví sedlo a kolem chaty Jelenka, za níž nás čeká další rozhodování, kterou cestu zvolit, tady se rozhodneme naopak pro traverz místo hřebenovky, jednak kvůli tomu, abychom potkávali méně lidí a jednak kvůli pozvolnějšímu stoupání. Vyhneme se tak Svorové hoře a dalším zdolaným vrcholem je už Sněžka. Stoupání mi připadá pohodové, čekala jsem to náročnější.
Sutě a kleč na svahu Obřího hřebene
Na Sněžce si uděláme docela dlouhou pauzu, užíváme si výhledy. Na chvíli si myslím, že už půjdu dolů celou dobu v bundě, ale níže, kde nefouká vítr, ještě není tak chladno. Cesta po hranicích a nad jezery Maly a Vielki Staw je celkem fajn, ale přijde mi zdlouhavá, pořád stejná, nejčastěji kamenitá, jen tu a tam zajásáme nad štěrkovou cestou nebo dřevěným chodníčkem.
Obejdeme Stříbrný hřbet a Malý Šišák a konečně se charakter cesty mění. Ve Slezském sedle u Špindlerovy boudy večeříme (z vlastních zásob). Zapadlo slunce a mám po focení. Ještě asi hodinu je celkem dobře vidět, potom budeme pokračovat za svitu čelovek. Nevadí nám to, takhle jsme to plánovali, velmi se těším na pozorování hvězd.
Polední kámen (Slonecznik)
Kamenitá cesta
Špindlerova bouda
Potom se rozhodneme nepokračovat už po hranicích a ušetřit si tak trochu stoupání. Od Labské boudy dál už cestu znám a asi i proto mi příjemně utíká, čekala jsem, že to je ještě daleko na Dvoračky, pak mi ale připadá, že jsme tam za chvíli, na hodinky raději nekoukám. Zato podívanou na hvězdy si velmi užívám vždy, když na chvíli zastavíme a zhasneme čelovky. Nejenže už spolehlivě poznám souhvězdí Velké medvědice (s Velkým vozem), Polárku (snad poprvé skutečně vidím a poznám i Malý vůz) a Kasiopeju, ale snadno najdu i Labuť, s trochou snahy Orla, Střelce (s mou oblíbenou skupinou hvězd ve tvaru čajové konvičky) a Štíra. A správně odhadnu, kde by měl být Perseus, i když ho nepoznám. Viděli jsme i několikrát zasvítit meteor. Zasměju se mnemotechnické pomůcce, že hvězda Altair je „jako Orel“, Deneb „jako Labuť“ - vždyť to tak vůbec nezní! A že třetí z hvězd „Letního trojúhelníku“ Vega leží v souhvězdí Lyry, to už jsem věděla. Tak snad si to opravdu budu od teď pamatovat.
Těší mě, že od teď už cesta povede jenom z kopce. Druhý den mě pak trochu bolí kolena, takže další klesání už moc neoceňuji. Celkově jsme nastoupali asi 1200 m a klesali 1600 m a ušli asi 36 km (až k autobusu druhý den). Přespíme za hranicí národního parku kousek od Rokytnice. Spíme jen několik hodin a musíme vstávat, abychom stihli autobus do Jablonce.