07. Na obzoru ledovec

pátek 27.9.2019

Pršet přestalo přesně podle předpovědí už ve čtvrtek večer a ráno vypadá celkem nadějně, sice je ještě zataženo, ale mraky se zvedly a je vidět do daleka. Vyjíždíme z kempu ještě za tmy, abychom byli včas na Diamantové pláži a fotografovali východ slunce. Protože je ještě hodně tma a asi tak půl hodiny ještě bude, nechám Jirku nainstalovat si stativ a najít nejlepší místo a vyrazím hledat kešku. Když se vracím, vidím, že mi už jede naproti, zjistil totiž, že na pláži nejsou vůbec žádné "diamanty". Nesmutníme, zkusíme štěstí na vedlejší pláži, je tam dost lidí, což by mohlo znamenat, že tam něco najdeme. A je tomu tak. Jediná potíž je v tom, že moře neustále ustupuje a kusy ledu, které byly ještě před chvilkou omývané mořem (což je potřeba pro tu vysněnou fotku), leží nyní na písku na suchu. Zkusím tedy vtáhnout jednu velikou kru blíž do moře, které se mi pomstí tím, že mě jednou pořádnou vlnou opláchne až nad boty, můj led je chvíli ve správné vzdálenosti, ale jen asi na půl hodiny, pak už je zase na suchu. Připomíná mi tvarem lachtana, takže když ho táhnu podruhé, dělám si legraci, že táhnu mořem vyvrženého lachtana zpět do vody, abych ho zachránila. Pak zkoušíme přenášet také menší kousky ledu, ale když jsou moc malé, vlny s nimi hýbou a na fotkách jsou rozmazané. Není to tedy vůbec lehké udělat takovou fotku, jaké bývají v průvodcích a na pohlednicích. Možná proto je to pro fotografy tak zajímavé a lákavé. Sešla se jich tu možná stovka, od turistů fotících na mobil po "stativáky".

Obr. 1 Diamatová pláž s kusem ledu

Obr. 2 Diamantová pláž za východu slunce

Po východu slunce se přesuneme za silnici k jezeru Jökullsárlón, za ním je dnes krásně vidět i ledovec Vatnajökull, ze kterého se do jezera lámou icebergy. Jednou jsme to lámání asi i slyšeli - taková dost silná ale vzdálená rána.

Doteď jsem docela šetřila baterky ve foťáku, ale jak se blíží konec zájezdu, už tolik šetřit nemusím, mám plně nabito z kempu a jednu rezervní baterku ještě v záloze. Navíc mě to tady hodně baví, je to něco, co jsem ještě nikdy nikde neviděla a hned tak ani neuvidím, takže udělám spoustu fotek, které mě pak ale nebaví moc prohlížet, jak jsou si všechny podobné.

Obr. 3 Dneska jsou vidět i hory za jezerem a icebergy jsou krásně osvětlené ranním sluncem

Obr. 4 Fascinuje mě, jak je každá ledová hora jiná - některé se třpytí a vypadají skoro průhledně, jiné jsou namodralé, některé jsou šedé, jiné bílé...

Když už máme pocit, že jsme si ledové hory a jezero prohlédli dostatečně, nasedneme zase do auta a pokračujeme po dálnici č. 1 na západ. Ještě asi dvakrát zastavíme, abychom fotili ledovec. Hodně nás to baví, máme skvělou náladu, a tak děláme legrační pózy, vyskakujeme do vzduchu, Jirku přesvědčím i k tomu, aby zkusil udělat stojku a podobně.

Obr. 5 Ledovcové splazy a zářivě zelený mech

Další zastávku uděláme na obrovském placeném parkovišti Skaftafell (750 ISK) a jdeme na procházku k vodopádům. Nejdřív se podíváme shora na nádherný Hundafoss, pak sejdeme dolů až k řece a zblízka se podíváme nejznámějšímu Svartifossu, který je zajímavý čedičovými sloupky. Strávíme tam docela hodně času, moc se nám tam líbí. Také shora vypadal docela hezky, taková velká díra v okolní zarostlé krajině. Zpět se vracíme po druhém břehu a při hledání kešky sejdeme zase až k řece a koupeme se (já jen brodím) pod vodopádem Magnúsarfoss.

Obr. 6 Hundafoss

Obr. 7 Svartifoss

Obr. 8 Magnúsarfoss

Obr. 9 Ještě jednou Hundafoss, tentokrát z druhého břehu

Když se vrátíme na parkoviště, rozhodneme se ještě udělat jednu asi dvoukilometrovou procházku, která nebyla v plánu, a to k ledové jeskyni (je zakreslená v mapě, ale s poznámkou, že jeskně tam byla v lednu 2019, což neznamená, že tam je stále a že se do ní bude dát vlézt). Přicházíme až k ledu, je celý černý, jak je zasypaný kamínky a postupně taje, kamínky na něm zůstávají a zcela ho pokrývají. K ledové jesykni se nedostaneme, pravděpodobně už tam nebude. Také mě mrzí, že se nedostaneme ani blíž k ledovci po značené cestě, je tam teď řeka. Trochu mě děsí představa, že bychom se tam vypravili ráno na svítání, pořídili si hezké fotky a při návratu zjistili, že nemůžeme zpět, protože je možné, že řeka tam je jen ve dne, když led víc taje, v noci jsou teploty kolem nuly a řeka tam třeba ani není...

Obr. 10 Takhle blízko jsme ledovci, chvíli po něm asi i chodíme

Obr. 11 Pohled na rozpraskaný ledovec asi 300 m od nás

Z autentické deníkové nahrávky: "Bylo to zajímavé. A pak jsme jeli... já nevím, kam jsme potom jeli... Pak jsme jeli dál."

Odpoledne se mraky ještě víc protrhají a nedá nám to, abychom neudělali ještě pár fotek. Zastavili jsme a chtěla jsem vylézt z auta, ale co to? Nejdou mi otevřít dveře! Ne že by se zasekly, jenom je takový vítr, že mi brání je otevřít. Nakonec se ven dostanu, ale nechci je otevřít moc, aby se nějak vlivem silného větru nepoškodily.

Obr. 12 Fotogenická stolová hora Lómagnúpur bývá docela často na fotkách z Islandu

Obr. 13 Nádherné místo, soukromý pozemek, tak romantický pohled na bydlení pod takovým vodopádem, podle mého názoru jedna z nejmalebnějších fotografií, jakou jsem na Islandu pořídila, moje oblíbené jsou zejména ty nečekané, neplánované pohledy

Za jízdy přemýšlíme a diskutujeme o tom, co chceme vidět v následujících dnech a co vynecháme. Buď můžeme jet do vnitrozemí a to znamená dnešek trochu zkrátit, nebo naopak dneska si to tady můžeme víc užívat beze spěchu, zastavit všude, kde se nám bude líbit, stejně tak zítra a až pozítří ráno se dostat k vodopádu Seljalandfoss. Nakonec jsme zjistili, že tam vůbec nemusíme být ráno, protože východ slunce od něj stejně nebude možné pozorovat, je totiž obrácený na západ. Ale v tu chvíli už to bylo jedno, program se už dál měnit moc nedal, něco jsme vynechali, ale vidět vnitrozemské Duhové hory mě velmi lákalo, takže jsme jim dali přednost.

Docela se už připozdívá, když krátce zastavíme u vodopádu Stjórnarfoss (ten nás moc nezaujal) a u čedičové "Kostelní dlažby" Kirkjugólf a pak pospícháme na útesy Dyrhólaey, kde chceme pozorovat a fotit papuchalky. Přitom vynecháme plánovanou zastávku v soutěsce Fjaðrárgljúfur a u útesů Reynisdrangar, které jsou naproti Dyrhólaey. Trochu mě to mrzí, protože na pohlednicích vypadají fantasticky. Dyrhólaey vypadá na obrázcích taky docela dobře, ale když tam jsem, cítím zklamání, za prvé tam nevidíme ani jednoho papuchalka a za druhé ani útesy nás nijak neohromí. Je tam veliká skalní brána, ale nijak moc nás nenadchne.

Obr. 14 Stjórnarfoss 

Obr. 15 Kirkjugólf

Obr. 16 Reynisdrangar z dálky z Dyrhólaey

Obr. 17 Dyrhólaey

Obr. 18 Dyrhólaey - pozorujeme vlnobití na útesech

Pak skoro za tmy koukneme k vodopádu Skógafoss, který je docela dost vysoký a zároveň široký, většina ostatních vodopádů je jedno nebo druhé... lákalo by mě jít podél řeky dál na sever, kdybychom tu mohli strávit celý zítřek, je tam asi 16 vodopádů zakreslených v mapě na malém chráněném území v délce 8 km... jenže jsme se rozhodli pro Landmannalaugar - Duhové hory.

Na Dyrhólaey jsme potkali dalšího Čecha (dalšího píšu, protože už je ani nepočítám) a ten nám prozradil, že dnes a zítra v noci by měla být vidět polární záře. Počasí je pro to ideální - zcela jasno - a tak jsme rozhodnuti v noci vstát a podívat se. Spím v autě, abych se ven mohla podívat, kdykoli se vzbudím. Docela pěknou auroru jsme viděli při stavění stanu, pak o půlnoci mi zvoní budík, ale záři nevidím, zato ji docela dlouho pozoruji asi ve čtyři ráno, kdy se vzbudím jen tak sama od sebe. Je mi trochu zima na hlavu a ruku, když ji vystrčím ze spacáku, a tak ani nebudím Jirku, protože si neumím představit, že by se mu chtělo vylézt ze stanu a fotit. Nyní je polární záře slabší než večer a to mu také připadala málo intenzivní. O ten zážitek ale nepřijde, uvidí a vyfotografuje je v následujících dvou nocích, já se na ni budu zase jen dívat ze spacáku.