Všech 14 tisícovkových vrcholů

Pak už je to jen kousek na první tisícovku - Ptačí kupy (1013 m n. m.). Vzpomínám, jak jsem tady byla v zimě, skála je trochu mokrá a klouže, ale to se s tím zimním výstupem nedá srovnat. Svačíme a chytáme bronz a když Lukáš zahlédne nějaké postavy na nedalekém Holubníku, využiji také svůj minidalekohled, abych ty lidi také viděla, mám radost, že se mi to podaří, to bylo dobře investovaných 45 korun! Z legrace říkám, že při přitažení lidí foťákem bych poznala, jakou barvu má jejich kšiltovka, takže to zkoušíme a po zvětšení výsledné fotky jsem překvapená, že jsem skoro měla pravdu, barvu sice nepoznám, ale je vidět, že jeden z nich má takový klobouk kovbojského střihu...

Lukáš vytahuje vlajku pro první vrcholovou fotku a já poprvé použiju nový stativ typu chobotnice - jeho nohy se dají omotat třeba kolem zábradlí, většinou ho stavím na krosnu, a tak jsme foceni z celkem rozumné výšky asi jednoho metru. Na fotce vždy ukazujeme číslo, které udává, kolikátý tisícovkový vrchol jsme právě zdolali.

Cestou z Holubníku potkáme dalšího turistu (předtím tu dvojici, z nichž jeden měl ten kovbojský klobouk), popovídáme si, odkud a kam jdeme a společně si libujeme, jak je tu málo lidí, prý jsme také teprve druzí, koho potkal na cestě od Janova dolu. Pobaví nás, že neví, kam jde a je mu to jedno, prostě večer někde sejde dolů...

Zanedlouho jsme na Černé hoře (1085 m n. m.), třetím vrcholku, na rozdíl od předchozích tam není žádná skalní vyhlídka, obyčejné místo v lese si pro fotku zpestříme aspoň neobyčejnou pózou, při které trnu strachem... zlaté lezení po skalách...

Už je po poledni a my se těšíme na oběd, který si chceme dát v boudě Na Knejpě. Původně jsme zamýšleli spíše stravovat se z vlastních zásob, ale zapomněla jsem část jídla doma v lednici, takže se rozhodneme více si přilepšit z místních zdrojů. Ještě předtím si uděláme krátkou odbočku k rozhledně Na Čihadle, je to spíš taková malá vyhlídková věž (4 m). Chci se na ni podívat, protože jsem na ní už dlouho nebyla a možná ještě nikdy v létě. Když je krajina zasněžená, není z rozhledny vidět nic zajímavého, co by nebylo k vidění jinde, teď jsou tu ke spatření malebná rašelinová jezírka.

Na Knejpě si objednáme spousty dobrot - jako předkrm chleba se sádlem a pórkem, hlavní jídlo tvoří párky (neobvyklá párková klobása) a jako zákusek máme domácí štrúdl a k tomu půl litru malinovky. Trochu se obáváme, že nemáme dostatek vody na zítra, proto raději pijeme hodně už tady. Z domova jsem brala na den a půl 2,5 l, je však hodně teplo a vypila bych možná i 3,5 l.

Na Kneipě je také zároveň název pátého tisícovkového vrcholu. Odtud opět nejsou žádné zajímavé výhledy, moc se tedy nezdržujeme, vidíme, že nám to jde docela pomalu, ještě bychom potřebovali ujít docela dost kilometrů, pokud se dneska chceme dostat do poloviny plánované trasy.

Jsme už velmi blízko Jizeře, která bude dnešním posledním vrcholem, ale ještě musíme odbočit k severu a zvládnout Polední kameny a obejít Smědavskou horu, na kterou se nesmí chodit, je to chráněná ptačí oblast (aspoň si to v té době myslíme, nikde jsem ale nenašla oficiální informaci o zákazu vstupu).

Procházíme oblastí rašelinišť a vrchovišť - U posedu, Vlčí louka, nedaleké Klečové louky, pramení tu Bílý potok (teče k SZ), Bílá Smědá (k SV), Jedlová (k J) a Bílá Desná (k JV).

Polední kameny (1007 m n. m.) patří k mým nejoblíbenějším skalám Jizerek, je to velká skupina fotogenických skal, které se táhnou až k Frýdlantskému cimbuří. Teď to máme dokonce s měkkým světlem téměř už zapadajícího slunce. Je odtud pěkný výhled na Jizeru, Smědavskou horu, Holubník... a také je tady zajímavý dvojitý viklan.

Smědavskou horu obcházíme ze severu, protože chceme najít kešku. Fotku si uděláme na místě, kde je aspoň trochu vidět k vrcholu. Opět dokazuji, že jsem ochotná udělat cokoli pro nějakou netradiční fotku, minule to bylo koupání ve vodopádu, příště se nechám vyfotit s krajtou v rukách, tentokrát beru Lukáše na záda, tedy nějakých 85 kg, a musím vydržet deset sekund, než se dokončí samospoušť. Ještě dlouho potom se nahlas směju při vzpomínce na Lukášovo povzbuzování foťáku "blikej, blikej" (foťák začne v poslední vteřině blikat rychleji než předtím) a na náš první pokus, kdy mi Lukáš ze zad spadl dřív, než jsme se stihli vyfotit... To pak takhle jdeme po nudné cestě, každý si přemýšlí o něčem jiném a já se najednou začnu chichotat a když se mě ptá, čemu se směju, stačí říct: "Ále, to jsem si jen zas vzpomněla na to tvoje zoufalé "blikej, blikej.""

Scházíme od Smědavské hory k Štolpišské silnici, která vede na Smědavu, původně jsem si myslela, že tam bychom se opět mohli nadlábnout a doplnit zásoby vody, ale je už dost pozdě (19 h), takže pokračujeme rovnou na Jizeru. Asi kilometrové stoupání je sice trochu unavující, ale představovala jsem si to horší...

Po modré značce se dostaneme pod Bukovec, konečně, hurááá! V hospodě Na Jizerce si dáme pití a z kohoutků dobereme novou velkou zásobu vody na další cestu. Nebe se zatáhlo bouřkovými mraky, čekáme, kdy začne pršet, beru si na sebe dlouhé kalhoty a bundu. Ale déšť nepřijde a za chůze pak můžu bundu opět sundat.

Bukovec přejdeme z jihovýchodu na severozápad, cestou se pochlubím dvěma znalostmi - 1) Bukovec je nejvyšší česká hora sopečného původu, 2) ukazuju upolíny pod Bukovcem, kde se to dokonce jmenuje Upolínová louka. Potkáváme malého kluka, který se s námi dává do řeči, sděluje nám, že můžeme jít dolů tou druhou stranou a že odtamtud budeme mít hezké výhledy.

Počítáme, kolik času potřebujeme, abychom stihli poslední spoj - buď v 19:40 z Bílého Potoka nebo 20:30 z Nového Města pod Smrkem. Rozhodnout se musíme na Předělu, odkud je to do Bílého potoka asi 6,5 km, zatímco přes Smrk by to bylo 11 km a do Nového Města také tak. Jako rozhodující se nám zdá šestá hodina - když na Předěl přijdeme v šest, můžeme se pokusit zdolat poslední vrchol - Smrk, na který musíme vystoupat co nejrychleji (do sedmi) a pak co nejrychleji zase dolů, trochu krkolomnou 7 km dlouhou cestou, na kterou nám bude zbývat hodina a půl. A tak docela pospícháme, i když i u toho zvládneme ulovit posledních pár vrcholových kešek a udělat zase nějaké ty fotky. Bolí nás už pořádně nohy, zvláště když pak na chvíli zastavíme na Předělu, abychom snědli skromnou večeři.