25.9.2018
Poslední volné zářijové dny využívám k návštěvám hradů, které budou mít od října otevřeno už jen o víkendech (já mám dost volna ve všední dny a na víkendy vždycky spousty dalších plánů a akcí). Vydávám se tedy tentokrát trochu dál než obvykle, po minulých zkušenostech s autobusy volím raději cestu vlakem, a to z Liberce rychlíkem do Staré Paky a pak přestupuji na osobák do Nové Paky. Ještě ve vlaku luštím mystery cache a protože se mi to povede, moje první kroky z Nové Paky vedou na kraj Štikova pro kešku. Pak se kousek vrátím a jdu po žluté značce, kde nad tunelem chvíli čekám, jestli pojede vlak, abych si udělala pěknou fotku, bohužel nemám dost trpělivosti, odejdu a po minutě slyším vlak projíždět...
Dál už nikde nezastavuji ani na kešky, ani za jiným účelem, jdu co nejrychleji na Pecku, je to asi 7 km. Je zataženo a dost chladno, krajina je mírně zvlněná, nabízí celkem hezké pohledy, ale nic nezapomenutelného.
Asi ve 14 hodin přicházím k hradu Pecka, prohlídka trvá asi tři čtvrtě hodiny. Ve srovnání s hradem Kost, kde jsem byla před necelým týdnem, jsem trochu zklamaná, ale k vidění je tu také dost pěkných věcí, jen to chtělo jet možná nejdřív sem a až pak na Kost. Nejvíc se mi líbilo, když nám průvodkyně pustila hudbu z orchesrionu, který snad stával v některé hospodě pod hradem. K dalším zajímavostem na hradě patří třeba obrazy s plastickými prvky, malovaný vesnický nábytek a také suvenýry, které si přivezl Kryštof Harant ze svých cest, ty se nacházejí v rozsáhlých sklepeních, kde je také mučírna (ačkoli na hradě nikdy nebyla) a hrající soudek vína a hodovní síň.
Harantovský palác je opraven a zastřešen, další části hradu, včetně dvou obranných věží, jsou v ruinách, zříceniny si procházíme bez průvodce. Je odtud hezký výhled do kraje.
Po návštěvě hradu jdu po zelené značce zpět do Nové Paky, nejprve trochu pospíchám na vlak, pak se rozhodnu, že pojedu až pozdějším a raději si užiju pohodovější chůzi a udělám si ještě odbočku k další zajímavosti - Novopackému vodopádu. Kromě něj se mi také líbí kostel sv. Máří Magdalény, kolem kterého procházím.
Najít vodopády není úplně snadné, na stromech sice jsou dřevěné ukazatele, ale stezka se místy ztrácí, a tak nevím, jestli bych je bez GPS nebo mapách v telefonu našla. Potkávám tam dvojici turistů, kteří tam dobloudili z opačné strany a také si stěžují, že to nebylo lehké. Odměnou nám jsou dva vodopády, kde však voda spíše kape než teče, i tak jsem ale se zážitkem spokojená.
Když se blížím k Nové Pace, zjistím, že mi zbývá něco přes kilometr a jen patnáct minut do odjezdu vlaku, takže nejdřív pořádně natáhnu krok, ale metry nějak neubývají, zato čas jako by se splašil, takže pro jistotu utíkám až k nádraží. Zbývá mi přesně pět minut do odjezdu. Tedy, za předpokladu, že bude bez zpoždění, ve skutečnosti tam sedím asi patnáct minut. Přestup na rychlík ve Staré Pace proběhne bez problémů a Liberec mě přivítá s nádherným měsícem v úplňku.