Trasa (31 km)
14.6.2022
Vycházím navečer předchozího dne od nádraží v Nejdku. Zaujme mě tady věž zříceniny a Nejdecká skála. Zřícenina je přístupná pouze po telefonické domluvě a vzhledem k pokročilé hodině to ani nezkouším.
Zřícenina v Nejdku
Výhled z rozhledny Pajndl
Stoupám po zelené značce kolem bývalé restaurace Krásná vyhlídka k přístřešku Tisová, kde jsem chtěla přespat, kdyby pršelo, nebo to vypadalo na déšť, ale teď jsem rozhodnutá pokračovat až k rozhledně, protože chci mít zítra víc času na asi 30 km túru. Když bude pršet, dá se dobře schovat i u rozhledny, ale to jsem zjistila až ráno. Přicházím k ní kolem desáté hodiny, rozložím karimatku a spacák a skoro okamžitě usnu, tentokrát mě ani neobtěžují komáři.
Rozhledna Pajndl
Ráno vstávám celkem brzo, ale trvá mi to docela dlouho, než vyrazím, suším totiž spacák, karimatku a pončo, které jsem měla na zemi, sice nepršelo, ale padla rosa.
Odbočím na vrchol Tisovského vrchu a hledám tam kešku, je moc pěkná, její majitel si dal práci s výrobou hezké schránky. Jdu po žluté a po zelené značce na Perninský vrch a přes Pernink do městečka Abertamy. Kdybych měla víc dní volna, vzala bych to asi spíš přes Bílou skálu a po červené na Dračí a Ježčí skálu, takhle volím spíš nejkratší možnou cestu na Plešivec.
Cestou se podívám na Perninské rašeliniště, kde pozoruji vážky (podle naučné cedule je to vážka čárkovaná) a motýly (třeba žluťáska borůvkového). Dívám se, jestli někde nenajdu také masožravou rosnatku, ale to mi nevyjde. Všude jsou spousty suchopýru.
Perninské rašeliniště
Mám odtud také hezký výhled na Plešivec. V Abertamech si udělám radost kopečkovou zmrzlinou z vietnamského obchůdku za neuvěřitelných 13 Kč za kopeček, takže si nechám nandat hned čtyři a do velkého kornoutu (pro srovnání - v Liberci tou dobou stojí kopeček zmrzky 30 Kč, ve Stráži p. R. 25 Kč). Navíc mi fakt chutná a příchutě mandarinková a pistáciová příjemně překvapí, borůvková a jahodová je sázka na jistotu.
Po zelené značce pak vystoupám na Plešivec. Tam je mi to také sympatické, jen vkročím do restaurace, servírka hned pozná, že jim nejdu udělat tržbu a ptá se mně, jestli jdu na rozhlednu. Platí se vstupné do kasičky – 10 Kč nebo případně dobrovolně víc. Můžu si tam dole nechat krosnu, což je příjemné. Výhledy jsou hezké, moc toho nepoznám, jistá si jsem jenom Klínovcem, kam dojdu zítra a Pajndlem, kde jsem byla dnes. Vidím i další rozhlednu, ale při pátrání v mapách neodhalím, která by to mohla být. Škoda, že tu nejsou cedulky s popisky.
Výhled z Plešivce na Klínovec
Potom jdu na vyhlídku nedaleko Švýcarské boudy, cestou si prohlížím dřevěné sochy strašidel. Následuje dlouhá nezáživná cesta po zelené značce, občas je zpestřená výhledem v lesním průseku nebo hezkým potůčkem. Tím, že dlouho nikde nezastavuji, začínám být čím dál víc přesvědčená, že dneska stihnu vše, co jsem si naplánovala. Další zajímavostí jsou skály na Vlčím hřbetě, plním tam úkoly jedné kešky, takže se tam trošku zdržím, ale pořád mám velmi dobrý čas, je asi 16 h, takže si dovolím ještě odbočku na další keš k další skále (Nevěstino lože).
Cestou z Plešivce na Vlčí hřbet
Skála na Vlčím hřbetě
Vesnice Mariánská je také zajímavá, v padesátých letech zde byl vybudován pracovní tábor pro politické vězně, kteří těžili uranovou rudu. Domy dnes slouží pro rekreační účely, nejsou sice všechny stejné, ale stejně je na nich znát, že to nejsou normální domy a horské hotely.
Mariánská
Blíží se večer a já začínám přemýšlet, kde přespat. Myslím, že stihnu do tmy dojít až za Jáchymov. Na jeho okraji se zastavím u zříceniny hradu Freuenstein, v Jáchymově posedím na náměstí a sním si večeři z vlastních zásob a pak po žluté značce stoupám na Hadí horu, což bude můj dnešní cíl.
Freuenstein
Jáchymov
V závěrečné části stoupání slyším divné zvuky a když zastavím, utichnou. Za chvíli znova, ale při zastavení zase nic neslyším. Na chvíli mi hlavou bleskne myšlenka na něco nadpřirozeného, ale pak si řeknu, že to byla jen náhoda a že to pištění nebylo žádné strašidlo, ale spíš dítě. Za chvíli uvidím mezi stromy rychlý pohyb, jako by tam někdo třeba jel na kole a slyším nyní už zcela jasně dětské hlásky, které teď už neutichají. Je jich tam asi pětadvacet a dvě tři učitelky. Divím se, že jsou venku i takhle docela pozdě večer (kolem 20 h a přitom děti tak ve věku 9 let). Nějak mě to předtím vystrašilo a na chvíli jsem si i říkala, že by bylo prima, kdybych tam nebyla sama, ale třeba s nějakou milou rodinkou. Na vyhlídce skutečně nejsem sama, sedí tam nějaký pán a dá se se mnou do řeči o cestování. Se setměním odchází a já jdu spát.
Výhled z Hadí hory