16.4.2020
Ještě než jsme zaparkovali v Sázavě, kde začíná náš hlavní výlet, podívali jsme se k nedalekému malému zatopenému lomu, zavedla nás tam samozřejmě slibně vypadající keška. Její nalezení bylo mnohem těžší, než jsme předpokládali, protože momentálně je tam spousta spadaných stromů. Ale bylo to o to zajímavější, připadala jsem si jako děcko na prolézačce, když jsem se potýkala se škrábajícími větvemi padlých smrků. Lom se mi docela líbil, takové tiché kouzelné místo, ani mi nevadil ten žabinec na hladině, neměla jsem přece v plánu se tam koupat.
Po nalezení kešky jsme tedy autem přejeli do Sázavy (co tady dělá další obec Sázava, když stejnojmenná řeka je odtud tak daleko?) a pěšky vyrazili po žluté značce vzhůru na úbočí Křemešníku. Nejdřív jsme ho obcházeli po naučné stezce a až nakonec vylezli na jeho vrchol:
Trasa výletu
Máme to dnes trochu jako putování po studánkách, nejdřív se podíváme ke studánce U Buku, kde už žádný velký buk ale nestojí, zbyly jen pařezy a spousty mladých buků za studánkou, dále k Zázračné studánce a později odpoledne ke studánce U Ivanin a ke Stříbrné studánce.
U Zázračné studánky je kaplička a poustevna. O tomhle pramenu existuje první písemná zmínka už z roku 1763. Pramen je zvláštní tím, že se objevuje obvykle kolem Vánoc a přetává téci v létě. Pověst o léčivých účincích vody zesílila za třicetileté války. Jeho léčivá moc byla příčinou poutí na Kremešník. V dobách epidemie cholery v 19. století přišly pro „zázračnou" vodu desetitisíce lidí. Literatura uvádí, že „zázračná“ voda se vozila na povozech do Hradce Králové, Kutné Hory i mnohem vzdálenějších míst. Chemickou analýzou bylo zjištěno, že voda je velice čistá a obsahuje nepatrné množství stříbra, což vysvětluje, že se uchována v lahvích po dlouhou dobu nekazí.
Kaplička nad pramenem byla postavena asi roku 1689.
Poustevna se nachází za kaplí, po její levé strane, byla znovuobjevena v průběhu rekonstrukce studánky v roce 2000. Poustevníci tu přebývali ještě v 18. století. Když si čtu o tom, že "byli povinni žít v chudobě, poslušnosti, rozjímání, pokání a samotě", přemýšlím o paralele se současným stavem, kdy kvůli nouzovému stavu a přicházející krizi už zažíváme víc samoty i chudoby a s tím souvisí spousta rozjímání... Aspoň, že bičovat se nemusíme. Co je proti tomu neustálé nandavání roušky, když někoho cestou potkáme.
Neznačenou cestou se dostaneme na skalnatý hřeben, kameny jsou tady celé obalené mechem, les je světlý, převážně bukový a přeřvávají se tu ptáci, takže se mi tady moc líbí. Zachytit tu atmosféru fotoaparátem se mi ale nedaří tak, jak bych chtěla.
Potom si obejdeme všechny zajímavosti na vrcholku - kostel Nejsvětější Trojice, Větrný zámek, restauraci (prodej z otevřeného okénka a venkovní posezení) a rozhlednu (ta je zavřená). Zaujal mě Větrný zámek a informace, které jsem o něm vyčetla z map - Sochař a tvůrce medailí Josef Šejnost si zámeček nechal postavit v letech 1930-1934. Zamýšlel zde zřídit muzeum medailí. Zajímavostí je, že na věži objektu sedí sedm skleněných havranů, které připomínají pohádku O sedmi bratrech. Proto je někdy tato stavba nazývána také jako Havraní zámek. V současnosti je objekt v soukromém vlastnictví a je veřejnosti nepřístupný.
Za kostelem je kámen/skalka s křížem, vzpomínáme na to, jak jsme tu byli před osmnácti lety, tenkrát na kámen snadno vylezla moje mamka a radila mi, jak na něj mám vylézt já a máme z toho mého pokusu fotku v rodinném albu, dneska je to naopak, já se tam vyšvihnu snadno a mamka s tím má větší problém.
Odtud sejdeme křížovou cestou k Zázračné studánce a jdeme po zelené značce k rybníkům Dolní, Prostřední a Horní Ivaniny a ke zbývajícím studánkám. Rybníky mají hezky čistou vodu.
Okruh dokončíme po zelené značce přes hájovnu Korce, s malou odbočkou na nezajímavý vrchol Čihadla a po silnici do Sázavy.