Po hřebeni na Králický Sněžník

21.9.2023

Když jsem na konci června nakoukla do vrcholových partií Rychlebských hor, zalíbilo se mi tam a zatoužila jsem vidět toho víc. Bylo mi jasné, že kopečky s nadmořskou výškou kolem 700-800 m budou jiné než tisícovkové vrcholy a že tu není moc kopců s výhledem, ale stejně mě to lákalo. O Rychlebských horách jsem věděla vlastně jen to, že tu nepotkám moc lidí.

Zjistila jsem, že se dá docela snadno dostat na severní konec pohoří – do města Złoty Stok jezdí přímý autobus z Hradce Králové. Dohodla jsem se s kamarádkou, že půjdeme stále po česko-polské hranici a podle toho, jak daleko se dostaneme ve čtvrtek a pátek, se následně rozhodneme, kde sejít dolů do civilizace. Trochu jsem si dělala starosti, kde dobírat vodu, přímo na hřebeni samozřejmě nejsou studánky a také tu nejsou chaty s občerstvením, ale při podrobném průzkumu mapy jsme zjistily, že když sejdeme o kousek níž ze hřebene, studánku aspoň jednou denně určitě najdeme.

Přijely jsme autobusem asi ve dvanáct hodin a pustily jsme se po zelené značce kolem lanového parku vzhůru k hřebeni, po kterém vede hranice. Stoupání bylo spíše mírné, ale protože bylo dost teplo, dalo nám stejně docela zabrat. První vrcholek Paseka jsme obešly držíce se značené cesty, vylezly jsme až na Špici (a zároveň polský Kikoł s výškou 670 m n. m.). Sotva z něj sejdeme o něco níž, hned zase začneme stoupat. Ztratíme značku, ale včas si uvědomíme, že nevidíme ani hraniční kameny a rychle najdeme správný směr.

V blízkosti rozhledny je několik přístřešků, jeden z nich využijeme na svačinu, ale pak pokračujeme ještě dál, i když při plánování jsem počítala, že se dostaneme maximálně k rozhledně. Nedaleko jsou i dvě studánky, ale zatím nemáme o vodu nouzi. Také jsme tu potkaly první lidi, jinak jsme byly doteď samy. Můj tip zněl, že za celý den potkáme tak dva lidi, nakonec jich bylo trochu víc.

Opět docela výrazně klesáme (Achjo, to zas budeme muset nastoupat! Moje představa o pohodlné hřebenovce se pomalu bortí.), opouštíme hranici a užíváme si další výhledy, tentokrát z louky kolem vrchu Maselnica. Přicházíme do sedla Przełęcz Lądecka (hraniční přechod Travná), kde mě překvapí přítomnost výletního „vláčku“.

Dobraly jsme tedy trochu vody do lahve, pořádně se napily a stoupáme na vrch Koníček. Ušly jsme asi 17 km a je už dost pozdě, začínáme se tedy porozhlížet po nějakém pěkném místě k přenocování. Jakmile sejdeme na rozcestí Černý kout, je rozhodnuto, tady se nám líbí.

22.9.2023

Noc nebyla moc příjemná, protože byl silný vítr a budil nás. Vstáváme kolem sedmé a asi v osm vyrážíme na túru. Zpočátku je to stále nahoru dolů, až do brzkého oběda mám pocit, že mi při každém stoupání dochází síly, po posilnění obědem už je to lepší. A to jsme aspoň tři vrcholky vynechaly (buď tam nevedla značka, nebo jsme chtěly zajít pro vodu mimo cestu). Nechám kamarádku nasvačit se na rozcestí pod Špičákem a aspoň na ten si vylezu, vede tam žlutě značená odbočka. Není tam žádný výhled, jen zajímavý kámen (starý hraničník?).

Následují vrcholy Pomezný, Břidličný, Kovadlina (se skalkami), Karkulka a Klonowiec (všechny s nadmořskou výškou 900-1000 m) a sem tam nějaký výhled, než nastoupáme do 1000 m n. m. a zahalí nás mlha. Přicházíme na rozcestí mezi polským a českým Smrkem, kde to už znám z minula a další část cesty se mi líbí a připadá mi pohodlnější, bez velkého stoupání a klesání.

23.9.2023

Ráno na rozcestí Nad Aloisiným pramenem zhodnotíme, kolik máme vody, ke studánce bychom musely po červené značce o pěkných pár vrstevnic dolů, shodneme se, že přibližně litr na osobu je za tohoto mlžného chladného počasí tak akorát a že s tím vydržíme až na Králický Sněžník, kde je kousek pod vrcholem pramen Moravy. Stejně jako v druhé polovině včerejší túry i dnes přejdeme bez povšimnutí několik vrcholků, líbí se mi jejich názvy, ať už v polštině nebo češtině - Brusinki/Chlupenkovec, Sierstkowa/Mlžný vrch, Ploszczynka. Přicházíme k silnici v Kladském sedle, ze zdejší chaty právě vychází několik lidí, ptají se nás, kam jdeme a jedna milá babička nám říká, že nám závidí (ne ten Králičák jako cíl, ale tu cestu, upřesňuje). Někde za kopcem Rykowisko poprvé vidíme Králický Sněžník a dobře rozeznáváme rozhlednu na vrcholu. Zdá se, že bychom mohly mít hezké výhledy, mraky se válejí jenom dole.

V sedle poobědváme, abychom měly sílu na velký výstup - z 950 m n. m. se na 1,5 km vydrápeme do výšky 1200 m do sedla pod Stříbrnickou. Pohodlně po vrstevnici směřujeme ke kopci Sadzonki, už jsem si myslela, že jsme na vrcholu, než mě pohled do mapy vyvedl z omylu. Přímo vrcholek Sadzonki jsme minuly, protože jsme si nevšimly, kde odbočila zelená značka od červené. Mrzelo mě to, protože jsou tam nějaká rašelinná jezírka a šly jsme zbytečně stejnou cestou nahoru i dolů. Po pár stech metrech jsme si všimly, že nejsme na té cestě, kde jsme chtěly být, protože z lesa vyskákalo několik lidí, kteří šli dolů nejdřív po zelené a tady přešli na červenou, na které jsme stály my (ale na stromě byla i zelená značka, takže ve skutečnosti je to jinak, než v mapě a možná, až tohle budete číst, ani v mapách nebude značka na vrcholku Sadzonki a tím se stane nepřístupným, neboť nyní se už nacházíme v NPR). Bylo hezké na chvíli zase zmizet z davu jiných turistů a na stezce osamět. Udělaly jsme si navzájem fotky s rozhlednou a bez lidí, protože přímo u ní už to takhle nepůjde.