Bílé a Malé Karpaty

2.9. -  5.9. 2012

Vandr, čundr či puťák... Dobrodružná výprava, daleká cesta, výlet za horizont a za hranice...

Proč ten úvod? Po dlouhé době jsem totiž vyrazila na delší pěší putování s přespáním v přírodě, jedinečné také složením výpravy - tři ženy, kamarádky. A tak se mi nedivte, že s tím teď nadělám mnohem větší slávu, než byste dělali vy, nebo než dělám s jinými výlety, které trvají jeden den nebo jen půlden.

Výprava byla dobře naplánována a až na jeden malý zádrhel vše vyšlo podle plánu. Tam nahoře vyřiďte poděkování za dopřání slušného počasí, důležité hlavně bylo, že nám v noci nebyla zima a že ani jednou, ani malinkato nezapršelo. Vyrazit někdy do Bílých Karpat byl můj nápad, vše ostatní naplánovala kamarádka M. Důležité bylo, abychom neutratily moc peněz (celkové výdaje na dopravu z Brna byly asi 250 kč a pak něco málo za jídlo), snaha byla i o to, abychom neměly těžké batohy (to moc nevyšlo, asi vždycky jsou těžké, když se chce někde přespat a když nejste trénovaní v nošení krosen), no a hlavně abychom bezpečně a legálně přespávaly a taky abychom u toho nezmrzly. To se podařilo :-), přestože bylo už září.

Den první

Vyjely jsme docela pozdě, a tak měla být dnešní trasa jen asi 10km, ale nějak se to nakonec protáhlo na 14km. První kilometry z Velké nad Veličkou jsme si moc neužily, chtěly jsme dojít co nejdřív do Kuželova a stihnout prohlídku větrného mlýna. Cesta vedla do mírného kopce a taky jsme se na chvíli ztratily. Potkávaly jsme spoustu turistů (byla totiž neděle a moc hezké počasí), přemluvila jsem holky, ať zdraví, když někoho potkají. Někteří lidé to považují za samozřejmost, hlavně ti starší a ti slušně vychovaní nebo lidé z venkova, ale lidé z měst jsou zvyklí denně potkávat stovky lidí a všechny je přece nemůžou zdravit... Ale mezi turisty je to tak zvykem. Někteří nám dokonce tykají, i to je zvykem, ale častější je "dobrý den".

Větrný mlýn v Kuželově bohužel nestihnem. Otvírací doba je sice do pěti, ale je to komentovaná prohlídka a tak je nutné koupit lístky už ve čtyři, asi prohlídka trvá hodinu.

Pokračujeme dál k obci Javorník, několik kilometrů šlapeme po silnici, je hodně teplo a máme žízeň. Pití nám sice ještě nějaké zbývá, ale nevíme, jestli bude možnost ho ve vesnici doplnit, takže trochu šetříme. I když jsme už dost unavené, nenecháme si ujít rozhlednu Drahy. To ještě netušíme, že je to poslední pořádný výhled na Bílé Karpaty, takže si toho pořádně nevážíme... další den bude totiž taková mlha, že uvidíme jen pod nohy, v odpoledních hodinách pouze na nejbližší kopec.

V Javorníku zajásáme, když uvidíme hospodu, nadšeně shodíme batohy, pořádně se napijeme, doplníme zásoby do lahví a tak nějak se západem sluníčka vyrazíme hledat nocleh. Docela se to protáhne, žádné místo se nám nezdá vhodné, takže nakonec šlapeme asi kilometr cesty potmě a ležení si připravujeme za světla baterek, nemůžu si vynachválit svou čelovku.

Cestou jsme potkaly nějakého kluka, vypadalo to, že na nás čeká a pak se k nám připojil, byl zvědavý, kam jdeme, schválně jsme mu řekly něco neurčitého, nejspíš nějaké vzdálené místo, trochu jsme z něj měly strach, ale postupem času z nás opadl, když jsme se s ním zapovídaly víc a poznaly ještě jeho kamaráda. Kluci mají jasno v tom, kde chtějí přespat, my se k nim přidáme, stavíme se stan, zatímco oni rozdělávají oheň, pak s nimi vypijeme meruňkovici a kecáme asi do půlnoci. Zaujme mě, že oba pracují pro Správu národního parku, jeden z nich v Krkonoších, druhý v Česko-Saském Švýcarsku a také se mi líbí jejich nápad obejít celou ČR, každé léto jedny hory, před pár lety vyrazili z Krkonoš a letos jsou tady na jihovýchodě republiky.

Kluci spali pod širákem, my holky ve stanu, nevím jestli nám záviděli střechu nad hlavou, každopádně já trochu záviděla jim, když vyprávěli, že za svítání kolem nich šmejdila liška. Já jsem ještě nikdy lišku neviděla.

Den druhý

Za Liščí boudou vede zelená značka po silničce a když z ní odbočí jakoby na dvorek hájovny, nevšimneme se toho a pokračujeme po silnici ještě asi dva kilometry. Pak mi začne být divné, že jsme už dlouho neviděly značku, a tak využijeme moderní techniky, zapneme GPS a zjistíme, kde jsme a že se musíme vrátit. Mrzí nás to hlavně proto, že jsme vyšlápli docela pěkný kopec.

Ještě před obědem zdoláme největší převýšení, pěknou loukou stoupáme na Kubíkův vrch a na Šibenický vrch, odkud by podle mapy měl být výhled do všech stran, jenomže je kolem nás hustá mlha, takže jediné příjemné překvapení jsou tu volně se pasoucí ovečky.

Den třetí

Krásnou přírodou ujdeme po ránu asi šest kilometrů do Staré Turé, tam se chceme naobědvat a pak máme popojet vlakem do Višňového. Jenže je teprve 10 h, takže sedíme na náměstí na lavičce, M. vyrazí okouknout, jaké jsou tu hospody, J. a já zatím hlídáme batohy, postupně se vystřídáme a vyrazíme na průzkumnou výpravu i my, ale není tady moc co zkoumat, je to malé, klidné městečko, takže si udělám asi tři fotky a vracím se na lavičku. Po výborném obědě jdeme na vlak, popojedem asi 10 km a dozvíme se od průvodčího, že Čachtický hrad, na který se z celého výletu nejvíc těšíme, je zavřený. Co se dá dělat, pokusíme se k němu dostat co nejblíž a prohlédnout si ho, jak to jen půjde. Ve Višňovém jsem nadšená, jaký je na něj krásný pohled i zdola, ze strmého výstupu na vrcholek kopce už tak nadšené nejsme, ale výhled stojí za to. Bohužel to, co vidíte na fotce níže, je opravdu všechno, co jsme viděly i my, slíbily jsme si ovšem, že se sem musíme opět vypravit, až bude hrad zase otevřený, tj. nejdřív za dva roky.

S prohlídkou jsme tedy hotovy dřív, než jsme plánovaly, zbylý čas využijeme k odpočinku mezi skalami a borovicemi, povídáme si, lenošíme a dojídáme zásoby asi do šesti hodin a pak sejdeme ten kopec a po neúspěšném hledání otevřené hospody si sedneme na zastávku a přemýšlíme, co dál. Necháme ujet vlak do Čech a rozhodneme se přenocovat tady, nejdřív uvažujeme o noclehu přímo na zastávce, protože nám jede vlak hodně brzo ráno, ale pak se rozhodneme pro romantičtější variantu a jdeme spát na louku za vsí. Díváme se na hvězdy, posloucháme strašidelné houkání a myslíme na to, že nad námi se tyčí zřícenina slavného hradu, ale hraběnka Báthoryová nás naštěstí nestraší, a to ani ve snech.

Den čtvrtý - už jen závěr

Vstáváme chvíli po čtvrté ranní hodině, ještě je úplná tma, rychle tedy pomocí baterek pobalíme ležení a vrátíme se zase k zastávce. Ve Vrbovci přestoupíme na český vlak a dospáváme v něm. Doma usuším mokré věci a hned se podívám na pořízené fotky a říkám si: "tak na tohle budeme dlouho vzpomínat".