Velebit - Tulove grede

8.9.2023

Ze všeho nejdřív dojedeme autobusem k řece Zrmanja, abychom se podívali k místu, kde byla natáčena jedna scéna z Vinnetoua - Old Shatterhand v děravé kanoi pádluje po Riu Pecos pronásledován Inčučunou, aby zachránil život sobě i svým přátelům. Autobus zastaví kousek za vesnicí Jasenice, jdeme směrem k ostrohu s vrcholem pojmenovaným Pariževačka glavica. Od parkoviště je to asi deset minut na vyhlídku na nádherné skalnaté údolí, škoda jen, že se nedá dostat dolů k vodě. Pokocháme se výhledy, uděláme si společnou fotku a jdeme zpět k autobusu.

Popojedeme už jen kousek, zaparkujeme u křižovatky pod vrcholem Tulove Grede – ve Vinnetouovi jde o vrch zvaný Nugget-tsil, naleziště zlata, kde zemřela Nšo-či a její otec Inčučuna. Jsme zkásnuti každá o 4,65 Eur nějakým místním maníkem, prý by hrozila pokuta, kdybychom nezaplatili vstup na NP, ale zajímalo by mě, jestli to je pravda a jak to chodí v případě návštěvníků bez cestovky. No nic, nenecháme si tím kazit náladu a stoupáme po široké kamenité Majstorské cestě. Začínáme v nějakých 550 m n. m. a budeme stoupat až do 1 120 m. Šest kilometrů nás povede tato klikatící se cesta, a to do sedla Vrhprag (856 m n. m.), zbývající kilometr a půl je po pěšině. A to samé zpět. Kdo půjde jen do sedla, má spoustu času, stihnou to i ti nejpomalejší, dala jsem sraz až v 16 h odpoledne.

Po prudším stoupání na začátku přichází rovnější část cesty, v druhé zatáčce stojí pomník a kostelík sv. Frane a nějaké ruiny domu. Zůstávám na konci skupiny, chce se mi spíš jít pomalu a sama.

Asi za hodinu a půl jsme v sedle, potká se nás tam asi polovina, a to ta, která nepospíchá a chce jít už odtud dolů. Přesvědčuji je trochu, že je to škoda, že dál to bude pěkné – mezi skalami a po pěšině a že máme ještě spoustu času, tak aby dlouho nečekali u autobusu. Prý to nevadí, tam je pivo… Takže tak. Svačíme, prohlížíme si fotky z natáčení a čteme informace z naučných tabulí. Nedaleko jsou tu i mohyly naznačující filmové hroby zastřelených indiánů, ale nevím, kde přesně, a tak jsem je neviděla. Prý to bylo kousek vlevo od svahu, kterým jsme pak stoupali na Tulove grede. Připadá mi, že bychom měli pospíšit, pokud chceme stihnout i lezeckou část ke kříži na skále. Cesta od sedla je skutečně to nejhezčí z celého dne – výhledy na domečky Jurkovića vrti, na blízké bělostné skály i do dálky…

Asi za půl hodiny překonáme tisícovou vrstevnici, jsme nad dálnicí, která je pod námi v tunelu (jedna klientka se mi pak svěřila s tím, jak se divila, že tam ve skalách podle mapy vede silnice a že jí bylo divné, že jsme ji vůbec neslyšeli a nic neviděli) a zároveň přicházíme ke křižovatce cest. Je tu zbytek nějakého přístřešku a pěkný výhled na druhou stranu hřebene.

A začíná ta nejdobrodružnější část. Z našich tam zatím byli asi tři nebo čtyři lidi, už zbývá jen jeden z klientů a já, půjdeme společně a budeme si pomáhat a trochu se navzájem jistit. A na vrcholku fotit samozřejmě. Vzpomínám si na čtyři lezecké kousky – první asi dvoumetrový šup dolů, docela pohoda, pak kolem balvanu, kde to šlo buď vlevo a být trochu „na vzduchu“ (zkusil můj parťák) nebo „dírou“ (zkusila jsem já), což bylo bezpečnější, ale vhodné jen pro menší a hubené. Cestou zpět to zkouší i parťák tou dírou a trochu se tam zasekne, musí couvnout, sundat batoh a prolézt to bokem, batoh mu pak poponesu a podám. Pak se ještě jednou leze kus dolů, je tam spousta pěkných chytů, ale i tak jsem se trošku bála (zpět nahoru je to úplně v pohodě) a nakonec hladká skála těsně pod křížem, kde se není čeho chytat a moc se mi tam nelíbí, ale boty na skále dobře drží a není moc kam padat (jen pár metrů, pak je plošina a křoví). Potkali jsme tam ženskou v sandálech a dlouhých šatech a taky to zvládla, ale sukně jí překážela.

Je to tady oblý vršek skály a trochu se bojím slézt. Když jsem to vylezla, tak to zase i slezu, ale dobrý pocit z toho nemám, asi si moc nevidím pod nohy. Když pak slézá dolů parťák, trnu strachy a zakrývám si oči, ale dobrý, teď ještě nějak po zadku a po botách sjet tu hladkou část jako ta sandálová královna a budu úplně spokojená. Všechno se podaří bez jediného škrábnutí a spěcháme zpět. Jsme poslední, tak ať na nás ostatní dlouho nečekají. Je asi půl druhé, ráda bych kolem druhé byla v sedle a ve tři u autobusu, i když je sraz až ve čtyři. Celkem se nám to tak podaří, dorazíme jen chvíli po třetí hodině (protože ten strmý kus těsně nad autobusem se nedal jít rychle), ale nikdo nám nemá za zlé, že na nás čekali, mají pivo a stín, tak jsou spokojení. Odjíždíme a stihneme ještě pořádnou dlouhou koupačku u kempu, kde jsme v 16:30.