čtvrtek 31.8.2017
Dnes mám první celý volný den a v plánu mám hodně dlouhou túru s velkým převýšením, takže vstávám už v 5:40, abych stihla vlak v 6:30 (půl hodiny mi bude trvat cesta na nádraží), v 7:40 jsem v nyní už známém Lenggries, stejně jako včera, kdy jsem šla na hory tyčící se na východě městečka, dnes mířím na západ: https://mapy.cz/s/20IIv
První vrchol, na který musím vystoupat, se jmenuje Brauneck (1555 m), jede na něj i lanovka, kterou ale nevyužiju, raději stoupám pěkně po svých. Jde to celkem rychle, za hodinu jsem u chaty Reiseralm a za další hodinu na Braunecku. Potkávám několik skupinek turistů, z Braunecku se dá jít pohodlně téměř po rovině na Schrödelstein (1548 m), na Stangeneck (1646 m), Vorderer Kirchstein (1670 m) a Latschenkopf (1712 m).
Obr. 1 Pohled od Lenggries k Braunecku
Obr. 2 Chata Reiseralm
Obr. 3 Pohled směrem zpátky k Lenggries a na lanovku, pod kterou jdu
Trochu z hlavní hřebenovky uhnu k jihu, protože chci jít kolem skal a shora bych je moc neviděla. Když už jsem pod Latschenkopfem a rozhoduji se, zda se vyškrábu nahoru tady nebo až za tímto vrcholkem, vidím, jak přichází mraky, rychle udělám posledních pár snímků, na dalších několik hodin nebude vidět skoro nic.
Obr. 4 Výhled z Braunecku na to, co mě čeká, vrchol v pravé části fotky je nejspíš Latschenkopf, mezi dvěma řadami skal je cesta, po které půjdu
Obr. 5 Výhled na chatu Tölzer Hütte, v pozadí krásné panorama Alp, vpravo se mlžně rýsuje Zugspitze
Obr. 6 Cestička pod skalami
Obr. 7 Dvě chaty - Stie-Alm (momentálně zavřená) a Idealhanghütte, na delší dobu poslední možnost občerstvení, což zatím nepotřebuji
Obr. 8 Kaplička nedaleko Idealhanghütte
Obr. 9 Už se sem hrnou mraky a zahalují vršky hor
Od vrcholu Latschenkopf pokračuji po hřebenu krásnou pěšinkou mezi úžasnými bílými skalami a klečí, pěšina se mírně klikatí, klesá i stoupá a ačkoli nevidím nic do dálky, docela se mi ta chůze líbí. Jen mám starost, aby skály nebyly moc mokré, protože by pak klouzaly. Přemýšlím, jestli z těchto mraků začne i pršet, nebo jestli bude jen mlha. Další vrchol se jmenuje Achselköpfe (1709 m) a za ním následuje sedlo Rotöhrsattel, odkud si udělám jeden menší okruh přes horu Benediktenwand (můj hlavní dnešní cíl), pak se do sedla vrátím a budu pokračovat zpět, ovšem jinou cestou, takže to bude druhý okruh. Původně jsem plánovala na Benediktenwand jen odbočku, ale protože vidím, že mám spoustu času, říkám si, že můžu udělat ten okruh. Třeba budu mít štěstí a mezitím se i zlepší počasí, plánuju si. Jenže ono se ve skutečnosti spíše zhorší – když jsem na vrcholu Benediktenwand, už prší. Protože jsou tu ukazatele k chatě Tutzinger Hütte, těším se, že si tam sednu a dám si čaj. Těším se na chatu asi hodinu a pak ji málem přejdu, protože je trošku mimo moji trasu, ale zároveň tak blízko, že je za hezkého počasí na dohled, a tak není potřeba ji uvádět na rozcestníku, ale teď je mlha a jen tak tak, že si chaty všimnu. Řeknu si v ní o čaj, servírka se mě zeptá, jestli chci velký a pak dá nějaké čaje na výběr, ze kterého rozumím jen "Pfefferminze" – mátový, takže si objednám ten. Celá konverzace probíhá samozřejmě v němčině, stejně tak, když požádám o placení a o jeden pohled. Také pak ukazuji, kam mám dále namířeno. Jediné čemu jsem neporozuměla, byla otázka, odkud jsem, slečna se mě zeptala asi třikrát, když jsem to vzdala a zeptala se, jestli mluví i anglicky, na to mi položila stejnou otázku v angličtině, řekla jsem, že jsem z Čech a zjistila, že ona také, další konverzace tedy probíhala v češtině. Zatímco jsem byla v této chatě, přestalo pršet a mraky odpluly někam dál, takže jsem si mohla i vyfotit krásnou severní stěnu hory Benediktenwand a také později několik dalších záběrů se skalami.
Obr. 10 Hřebenovka a skály v mlze
Obr. 11 Místy je cesta zajištěná ocelovými lany
Obr. 12 Chata Tutzinger Hütte a severní strana Benediktenwand
Mám radost, že se zlepšilo počasí a jak si tak zvesela vykračuji, čeká mě přímo na cestě ještě jedno překvapení – kozorožec s mohutnými rohy. Moc se mě nebojí, nechá se několikrát vyfotit, teprve pak pomalu odkráčí trochu bokem, kde čeká až přejdu, aby se pak nejspíš zase vrátil na cestu. Trochu mě vyděsí, když se pohnu, abych pokračovala v cestě a on si zařehtá nebo odfrkne. Zarazím se a nevím, jestli můžu pokračovat, aby mě nenabral na rohy. Dodám si odvahy a pokračuji v cestě, přičemž předstírám, že si ho vůbec nevšímám, abych ho nevystrašila. Poklidně stojí, dokud nepřejdu, teprve pak se rozhodne pohnout z místa, naštěstí ne mým směrem.
Obr. 13 Kozorožec na cestě
Obr. 14 Kozorožec a stěna Benediktenwand
Jsem zpět v sedle Rotöhrsattel, dávám se doleva a procházím pod skalami hory Achselköpfe, přes kterou jsem předtím šla, a přede mnou se rýsují vzdálenější skály hory Hinterer Kirchstein, přes ni ale nepůjdu, uhnu ještě víc doleva a pokračuji kolem malých vodopádů potoka Arzbach.
Obr. 15 Skály Achselköpfe (vpravo) a Hinterer Kirchstein (uprostřed obrázku)
Obr. 16 Procházím údolím potoka Arzbach – mezi Probstwand a Hinterer Kirchstein
Bohužel začíná zase pršet. Když míjím chatu Probstalmhütte, mám za to, že je to "útulna" (podle mapy je to "Selbstversorgerhütte", což jsem pochopila jako samoobslužná nebo samozásobitelská chata) a zkouším vzít za kliku, jestli se dá jít dovnitř. Nedá. Potom míjím další chatu – Edelweiß-Hütte – kde je jasně napsané, že je soukromá a ještě jednu chatu, kde nic napsané není. Podle mapy by tu měla být restaurace Hintere Längentalalm. Venku stojí několik stolů s lavicemi a dva slunečníky, takže uznám, že to asi bude chata, kdy bych si mohla dát další čaj a vezmu za kliku. Je odemčeno, ale když se podívám dovnitř, zase chci vycouvat, připadá mi totiž, že jsem vlezla k někomu do kuchyně. Stojí tam stařičký sporák, dřevěné skříně a jeden velký stůl, kolem kterého sedí devět babiček ustrojených jako do kostela, vypadá to, že se sešly na nějakou oslavu. Desátá babička stojí u sporáku a ptá se mě, co jsem chtěla. Říkám "čaj". Tak mi ukáže na desáté místo u stolu a jde mi postavit vodu na čaj. Devět babiček kolem stolu si mě chvíli zvědavě prohlíží a jedna z nich řekne nějakou větu, na jejímž konci poznám slova "es regnet" (prší), takže přikývnu a odpovím "ja, es regnet". Jiná paní řekne jinou větu, na jejímž konci poznám slovo "Jackett" (bunda), z čehož pochopím, že říká, že bych měla mít bundu, takže ukazuju za sebe, že sebou mám bundu. Pak už si mě nevšímají a vykládají si něco mezi sebou, z čehož nepochopím ani jedno slovo. Vypiju si svůj čaj, zaplatím za něj stejnou cenu jako v předchozí chatě (nemyslím si, že by tady měli nějaký ceník nebo pokladnu), tzn. tři eura, z čehož mi paní jedno vrátí a jdu zase dál. Jestli jsem doufala, že pršet přestalo, tak jsem se spletla.
Obr. 17 Chata Hintere Längentalalm
Mám to ještě asi hodinu k chatě Reiseralm a pak půl hodiny do Lenggries a celou dobu prší, jdu po celkem nezajímavých lesních cestách se spoustou rozcestí, kde na telefonu kontroluji, zda jdu správně (ani bych nemusela, skoro na každém je ukazatel na Lenggries, ale jistota je jistota, nechci sejít třeba do jiné části téže vesnice) a nestane se už nic zajímavého. Do Lenggries dorazím asi o půl sedmé, na vlak čekat nemusím, už tady stojí, takže můžu nastoupit a počat pár minut uvnitř než se rozjede, po osmé hodině už jsem doma ve Westerhamu.
Celkově to však byl docela hezký výlet, užila jsem si lezení po skalách, měla jsem pár nevšedních zážitků a pár fajn výhledů do daleka (aspoň dopoledne). Ušla jsem přibližně 30 km s velkým převýšením (více než 1500 m, pravděpodobně i více než 2000 m) a podle ukazatelů to vychází na asi 10 h túru. Další den stále prší, odpracuji si svých pět hodin a pak si užívám zasloužený odpočinek.