Ze Semil podél Jizery a Kamenice

10.6.2019

Už od zimy jsem si slibovala podívat se do Semil a okolí, zvláště údolí Jizery na sever od města mě lákalo, jak červená značka blíž u vody, tak žlutá s několika vyhlídkami. Protože dnes byl obzvláště horký den, rozhodla jsem se ho strávit u vody, kde bylo skutečně příjemně a jakým teplotám jsem vlastně utekla, jsem zjistila až cestou na vlak.

Vyjela jsem ráno co nejdřív, i když s ohledem na nevyspání posledních dní, takže nechci vstávat před šestou, v osm hodin jsem v Semilech a vyrážím k severu. Hned na kraji PR Údolí Jizery začínám řešit docela hezkou jednoduchou earthkeš - všechny odpovědi na otázky se hledají na info-tabulích cestou a podobně je to i s jednoduchou multikeší. Trochu mě čtení informací zdrželo (a k tomu focení), své tempo 3 km za 3 h bych měla raději začít rychle měnit! Za další hodinu, tedy v poledne, už mám v nohách 8 km, to už je přece jen o něco lepší.

Nejzajímavější informace, kterou jsem si zapamatovala, je, že zdejší soutěska byla původně mnohem užší, jen asi něco přes metr, a dala se i přeskočit, jenže se v ní hromadilo dřevo a vznikaly kvůli tomu povodně, a tak byla skála odstřelena.

Pěší stezku s visutou lávkou tady vybudovali turisté už na začátku 20. století, jmenuje se Riegrova, dál podél Kamenice budu pokračovat po Palackého stezce, jen o trochu novější. A nade mnou vede Kamenického stezka.

Údolím také vede železniční trať, na několika místech přerušovaná tunely. A je tu i vodní tunel a jeden kratičký na pěší stezce. Na protějším břehu je vidět via ferrata, docela mě láká zkusit si ji někdy vylézt, i  když vypadá na první pohled dost těžká.

Přicházím do Spálova, kde se do Jizery vlévá Kamenice - její největší pravostranný přítok - a podél ní budu dále pokračovat k severu. Červená značka tady vede kousek po silnici, naštěstí většinu dne se jde po příjemných lesních pěšinách.

Peřeje a tůně Kamenice se mi líbí natolik, že při jednom sestupu níž k řece a při focení mě napadne, že bych se mohla vykoupat. Celý den jsem skoro nikoho nepotkala, takže je malá pravděpodobnost, že zrovna teď někdo půjde kolem a navíc je břeh trošku kryt stromy. Chvíli váhám a rozmýšlím se, jestli mi nebude vadit zdržení a jestli mi nebude ve stínu stromů zima, až vylezu z vody a budu osychat, pak se rozhodnu, vysvleču se a rychle do vody hupsnu, chce to moc nepřemýšlet, je totiž dost studená. Udělám dvě tempa do proudu, který mě hned chytne a unáší, takže se otočím a asi pět rychlých temp mě dostane zpět. Voda je nádherně čistá a když vylezu, je mi docela teplo. Setřu ze sebe pečlivě kapky a hned se obléknu, mám od minulého koupání ve vodopádu Štolpichu vyzkoušené, že setřít kapky rukama stačí, nemusím se utírat ručníkem a oblečení si nepromáchám, bude maximálně tolik vlhké jako při zpocení.

K řece pak sestoupím ještě asi třikrát, abych pořídila nějakou pěknou fotku, ulovím ještě nějakou tu kešku a docela brzy jsem u zříceniny Navarov. Jsem trochu zklamaná, že se tam nesmí, zrovna se opravuje. Na brance visí fotky z letošního roku lidí, kteří tam vlezli i přes zákaz a způsobili vydrolení kamenů z již opravených částí zříceniny... Když jsou někteří lidi taková hovada, že musí lézt po zdivu a hmatat na něj rukama (na jedné fotce jsou čtyři slečny a všechny musí držet kus kamene oblouku nad hlavou - hezká póza, ale na zřícenině celkem nevhodná), není divu, že to pak musí být oplocené. Náladu mi to však nezkazí, i tak mám hezký výlet. Nedalekou kešku nemůžu najít, v mapě to vypadá, že je na zelené značce, signál mě tahá asi o padesát metrů dál od ní a podle hintu je pod skalkou a tu tam nikde nevidím... Podle starších logů někdo našel keš dost daleko od místa signálu, to mě znechutí, nemám náladu běhat tady po lese a hledat pod všemi skalkami v okruhu padesáti metrů a tak jdu dál a s geocachingem pro dnešek končím.

U řeky je krásně, když se od ní ale stezka vzdálí a vede po mýtině, poznám, jaký je dnes hodně horký den... A to jsem chvíli i litovala, že nejdu víc mimo lesy, abych se trochu opálila, najednou jsem hodně ráda, že jsem pořád ve stínu a navíc v chladném mikroklimatu sevřeného údolí. Ale opaluju se i tam, udělám si další zastávku u řeky, sednu si na jeden kámen v řece, kam dopadají sluneční paprsky a máchám si nohy. Pak vytáhnu i knížku a asi hodinu si čtu.

A ještě mám jeden zážitek od řeky - všimla jsem si, že na naplaveném dřevě se zachytila stočená a převázaná karimatka a protože vypadá pěkně, nově, rozhodnu se, že ji zachráním a nechám si ji. Slézt k řece v tom místě není problém, na karimatku nedosáhnu ani náhodou a přejít po naplavených kládách si netroufám, ale když si vezmu pořádný dlouhý a pevný kus větve, dá se na karimatku dosáhnout a přitáhnout ji blíž.

Potom vede modrá značka několik kilometrů po asfaltu, kdo mě vidí, kouká na mě jako na blázna, jak můžu chodit na výlety v takovém vedru a proč nejsem radši někde u vody. Je pravda, že tady už mě to nebaví, rozhodnu se tedy trasu zkrátit a místo v Tanvaldě (po 6 km po asfaltu) skončím už ve Velkých Hamrech (po 3 km) a zbytek dojedu vlakem. Na návsi projdu kolem cukrárny a nechám si tam nandat do velkého kornoutu tři kopečky zmrzliny, jaký by to byl výlet bez cukrárny?