Zimní výšlapy

Den první - Výstup k Téryho chatě - 26.1.2019

Vyjela jsem z Liberce nočním autobusem a přijela do Popradu asi před pátou hodinou ranní. Trochu mě překvapilo, že jsem vystupovala v Popradu jediná - to opravdu nikdo jiný nejede do Tater? Příjemné bylo, že řidič řekl, že jsme v Popradu, sice jsem sledovala hodiny, ale mohli bychom mít zpoždění a pak bych vůbec nevěděla, jestli to už Poprad je nebo ne a v autobuse člověk vůbec nepozná, jestli zpoždění má nebo ne. Vlak do Starého Smokovce odjížděl v pět hodin, ale rozhodla jsem se počkat až na další, stejně bude ještě tma, takže není kam spěchat a tady se dá aspoň sedět v teple, kdo ví, jak to bude tam. Takže hodinu jsem si na nádraží četla a jela v šest (druhá varianta byla, najít zatím nějakou kešku, ale byla mi zima a nechtělo se mi). Napadá mě poučení pro příště - vzít si sebou i drobáky eura, vždyť určitě doma nějaké mám, protože první, co platím, jsou záchody - 0,40 eur platím papírovou desetieurovkou :-).

Ve Smokovci jsem byla pořád moc brzo, obloha nejevila žádné známky rozednívání. Vyrazila jsem přesto po zelené značce směrem na Hrebienok, po pár metrech jsem si ale uvědomila, že je mi pořád dost chladno a že bude lepší si přes džíny natáhnout ještě oteplováky hned tady na nádraží, kde si k tomu mohu sednout a kde budu ještě chvíli v teple. Potkala jsem tam partu horolezců, kteří se se mnou dali do řeči - kam jdu a jaké jsou mé další plány. Měli bychom se potkat na Téryho chatě.

Nedočkavě jsem sledovala, kdy se začne rozednívat, zdálo se to nekonečné. Nakonec jsem vyrazila, když obloha byla ještě dost tmavá, ale alespoň trochu s odstínem do modra. Zkusila jsem najít dvě kešky (poprvé na Slovensku, přibyde mi tak nový virtuální odznak s vlajkou), jedna se mi nepovedla a protože mi byla zima, záhy jsem to vzdala, u druhé kešky jsem měla štěstí. Žádnou další už se mi hledat nechtělo, takže jsem vyrazila k severu podél "zubačky" na Hrebienok. Nebyla jsem si jistá, jestli jdu po zelené, ale věděla jsem, že jdu správným směrem. Cesta funguje i jako sáňkařská dráha, sáňky se nejspíše dají zapůjčit na Hrebienku.

Počasí vypadá zpočátku dost nepřívětivě, obávám se, že budu chodit celé dny v mlze a nic pěkného neuvidím, ještě však nedojdu ani na Hrebienok a už se mraky protrhávají, nebo se spíš dostávám nad ně a ocitám se v jakoby v jiném světě.

Obr. 1 Svět mlhy

Obr. 2 Svět hor

Užívám si pěkného počasí, výhledů a opouští mě mé obavy - bude to fajn výlet, určitě nebudu litovat, že jsem se sem vypravila.Už teď to stojí za to. Ranní sluníčko v kombinaci s mlhou mezi stromy o něco níže vytváří romantickou atmosféru, s chutí všechno zaznamenávám fotoaparátem.

Obr. 3 Romantika

Obr. 4 Brzy po východu slunce

Na stezce přibývá lidí, dohání mě tlupy skialpinistů i pěších. Rozhoduji se, jestli z Hrebienku jít spodem kolem Bilíkovy chaty nebo horem, zdá se mi, že hezčí výhledy by mohly být z horní cesty, a tak jdu vrchem po červené značce. Podívám se k Reinerově chatě, která je momentálně zavřená, zavzpomínám si, jak jsme tu byli s rodinou v létě před pár lety a prohlédnu si sněhový betlém s postavami v životní velikosti.

Obr. 5 Cesta na Hrebienok

Obr. 6 Chata Hrebienok

Obr. 7 Reinerova chata

Potom pokračuji okolo Obrovského vodopádu, který není pod ledem a sněhem vidět, jen slyšet, k rozcestí u Zamkovského chaty. Je asi deset hodin dopoledne a na Téryho chatu mi zbývají pouze dvě hodiny chůze. Rozhodnu se tedy trasu si trochu prodloužit a vydat se ještě ke Skalnaté chatě, i když jsem tuto trasu zvažovala jako jednu z variant na zítřek. Nakonec jsem ráda, že jsem další den zůstala u Téryho chaty, protože zas tak zajímavé to tady nebylo, aby to stálo za opětovné zdolávání závěrečného výstupu na Téryho chatu. Jde se celkem monotónně holým svahem s výhledem k východu na Tatranskou Lomnici a také hory v dálce, snad Levočské vrchy. Přicházím ke sjezdovce a protože ji nechci křížit a riskovat srážku s nějakým lyžařem, vracím se stejnou cestou zpět, aniž bych došla až ke Skalnaté chatě.

Obr. 8 Cesta ke Skalnaté chatě, výhled

Uběhly další dvě hodiny, je poledne, chůzí do kopce jsem se předtím dost zahřála, takže pokračuji dál bez oteplováků, jen s tenkými džínami a termo spodní vrstvou. Také dostávám hlad, je poledne, takže ujím trochu svačiny. Později lituji, že jsem si nedala pořádný oběd třeba na Zamkovského chatě, protože mě podivně píchá v boku a je mi divně, nejspíš hladem i nevyspáním. Na Zamkovského chatě však nemám chuť se zdržovat, je tam hodně lidí, skoro až tlačenice, v jednu chvíli mi někdo tahá za batoh, prudce se otočím a vidím malého kluka, který na mě ukřivděně kouká, možná jsem ho praštila turistickými hůlkami, které mi koukají z postranní kapsy batohu... no co, nemá se na mě zezadu tlačit a tahat mě za batoh nebo mi do něj strkat. Tyhle situace mi v horách vždycky vadily, těším se zase do osamění na stezkách, proto rázně vykročím zase kupředu a davy lidí nechávám za sebou. Jediné, co mě tady opravdu potěšilo, byla podívaná na lidi v kostýmech z doby založení chaty - s dřevěnýma lyžema, ve vlněných svetrech...

Obr. 9 U Zamkovského chaty

Cestou Malou Studenou dolinou se opět zkazí počasí a také přibývá lidí, přede mnou to vypadá jako mravenčí cestička, když se dívám na závěrečný výstup k Téryho chatě. V příkrém svahu jsou místy pěkně vyšlapané schůdky, ale někde je sníh tak rozdupaný, že je velmi těžké se v něm na chvíli udržet, sype se a bortí. Proto se trochu zlobím na lidi, kteří svah sjíždějí po zadku a kloužou se, copak si při stoupání nevšimli, jak se pak právě v takových "rozbitých" místech jde nejhůř? Slibuji si, že na to nezapomenu a i cestou dolů budu raději zpevňovat stávající anebo vyšlapávat nové schůdky, než se klouzat a ničit je.

Obr. 10 Při výstupu potkávám několik nosičů, cítím se provinile, že kvůli mě tam někdo nosí zásoby jídla, pití a briket na topení...

Na chatě jsem asi o půl čtvrté, celkem brzy na to, že nemám plán, co s večerem, ale celkem pozdě na to, že cesta měla trvat jen dvě hodiny, mě zabrala tři a půl... Dva noclehy mám zamluvené předem, první nechám bez jídla, na zítra si ale už domluvím večeři a pak snídani na další den, zatím chci dojíst vlastní zásoby, s tím, že si ponechám jen něco málo na svačiny. Protože se ale chci rychle zahřát a taky chvíli pobýt v restauraci, objednám si alespoň polévku. Potom skoro celý večer čtu a na chvíli asi i usnu. Probudilo mě až: "ta postel už není tak docela tvoje..." a "to je dárek od chatára..." koukám trochu zmateně kolem sebe, pozdravím příchozí (doteď byl pokoj prázdný) a vysvětlím, že chatař mi tvrdil, že tahle postel je volná a vypadala ustlaně, ale pokud je to potřeba, tak se klidně přestěhuji, je mi to jedno... Nakonec zůstávám a mladík si ustele na druhé patrovce. To je věc, kterou jsem ještě jinde neviděla - v malém pokojíku 3 x 3 m jsou dvě třípatrové postele! Na seznámení si připijeme z placatek a potom s nimi večer sedím u stolu v restauraci a popovídáme. Jdu však docela brzo spát, cítím se strašně utahaně.

Den druhý - Od Téryho chaty k sedlu mezi Beraními rohy a Ledovým štítem - 27.1.2019

Nemám vlastně žádný velký plán, jen se potulovat kolem chaty, fotit, užívat si sněhu... Den začnu pozorováním východu slunce, který se skutečně vydařil podle mých představ, potom jdu na chvilku ven jen tak, abych zjistila, jaká je tam aktuálně teplota a jak se obléci na výšlap, obejdu celou chatu, podívám se, kam vede okno z mého pokoje, že z něj není skoro nic vidět, jen sníh. Pak si asi ještě hodinu čtu, počkám si, až sluníčko vystoupá výš a začne trochu hřát, ale vyrazím ještě dopoledne, dokud je modré nebe, co když se to odpoledne pokazí.

Obr. 11 Východ slunce

Obr. 12 Téryho chata

Výhodou také je, že nejsem první, kdo z chaty vyrazil, můžu jít ve stopách toho, kdo šel přede mnou. Za chvíli mě předhoní skupinka skialpinistů z mého pokoje, jdu pomalu za nimi, jsem zvědavá, kam jedou. Celý den je mám na dohled, když je prudší stoupání, trochu je doženu, když je rovinka nebo sjezd, jsou mnohem rychlejší než já.

Obr. 13 Tady je radost i bezcílné potulování

Obr. 14 Moji spolubydlící na skialpové túře

Jsem docela překvapená, že mi chůze hlubokým sněhem jde tak dobře, bez sněžnic se dostanu až tam, kde i skialpinisté končí výstup, otáčejí se a sjíždějí dolů zpět k chatě. Lákalo by mě vystoupat až do sedla, ale slíbila jsem, že budu opatrná a když tam nejde ani nikdo z těch, kdo má lavinové vybavení a když tu teď po jejich odjezdu zůstanu sama, netroufám si. Tak tedy zase sestupuji... Výhled na Ledový štít ale stál za to, stejně jako krátký pobyt mezi zasněženými a omrzlými skalami.

Obr. 15 Skialpinisti si užijí sjezd k chatě po náročném stoupání

Stoupání mi zabralo asi dvě a půl hodiny, zpět u chaty jsem za hodinu a patnáct minut, tedy přesně poloviční čas. I když jsem šla nejpomaleji jak to šlo, stejně jsem u chaty zbytečně brzo (krátce po jedné hodině). Vidím osamělou postavičku asi sto metrů přede mnou, na rozdíl od ostatních tenhle jeden člověk nemá skialpové lyže, nejspíš sněžnice ne, chvíli přemýšlím, jestli nejít za ním, buď bych se k němu mohla přidat, pokud bych ho dohonila, nebo aspoň pokračovat v jeho stopách. Mohla bych se podívat do dalšího sedla... Jenomže mi připadá, že jde nebezpečným terénem pod skalami, já jsem se snažila držet spíše uprostřed údolí, kde méně hrozí pád lavin. Navíc do setmění zbývají asi tři hodiny a jsem trochu unavená, jak daleko a vysoko bych asi mohla jít? Rozhodnu se nechat si další dobrodružství na zítra.

Odpoledne se rozloučím se spolubydlícími, kteří dnes odjíždějí a přivítám se s novými spolubydlícími, kteří se sem stěhují z jiného (vlhčího a tmavšího) pokoje. Zjišťuji, že jsou to mí známí z nádraží ve Smokovci, jsou rádi, že mě vidí, prý o mě měli trochu obavu, když mě tu včera nepotkali. S touhle partou si rozumím ještě víc než s tou předchozí, a tak s nimi trávím celý zbytek odpoledne a večer. Jeden z nich, Luboš, dokonce tak trochu plánuje, že by mi mohli dělat doprovod zítra při přechodu na Zbojnickou chatu - že bychom mohli jít cestou přes sedlo. To bych strašně ráda, s nimi bych se nebála, mají lana, lavinové vybavení a horolezecké zkušenosti, když mi řeknou, že něco zvládnu pouze s mačkami, budu jim věřit. Radši se ale ještě netěším... Večer si zahrajeme Scrabble a skvěle se při tom bavíme, protože je ve slovenštině, a tak se snažíme vymýšlet slovenská slova. Jejich existenci si pak čas od času nechápe potvrdit Slovákem, který sedí u stolu za námi. Většinou nám slovo zamítne a my ho tam stejně necháme. Na konci si celé pole se všemi vytvořenýminslovy fotíme, ať se můžeme zasmát i kdykoli doma při vzpomínce.

Den třetí - Lavinový nácvik - 28.1.2019

Ráno je hnusně. Obloha je šedivá, fičí vítr a sněží. Ptám se chataře, jaká je předpověď. Vítr momentálně dosahuje rychlosti 60 km/h, což je sedmý stupeň Beaufortovy stupně síly větru, charakteristika - chůze proti větru je obtížná. Odpoledne se to prý má zlepšit, zítra bude ještě lépe, polojasno. Jít na Zbojnickou přes sedlo je naprostý nesmysl, jít dolů a na Zbojnickou je možné, ale na focení a užívání si výhledů to nebude. Taky bych mohla pouze sejít dolů a ubytovat se třeba na Zamkovského chatě a pokračovat zítra. Jenže bych tam sešla za dvě hodiny a většinu dne se nudila nebo si zase jen četla a tady mám fajn partu... snažím se tedy od ostatních zjistit, co mají dnes v plánu, ještě si nejsou jistí, ale zdá se, že nic velkého podnikat nehodlají, a tak si zaplatím třetí noc tady a doufám, že další den už bude lépe. Ještě štěstí, že není víkend, to by tady taky nemusela být volná postel, za to teď ve všední dny je tu skoro prázdno.

Odpoledne se počasí nijak neumoudřilo, čekáme asi do dvou a pak vyrazíme aspoň na chvíli ven. V plánu je vyzkoušet lavinové vybavení - zacházení s pípákem při vyhledávání a na začátku jeho přepnutí do hledacího módu, zacházení se sondou (dlouhá skládací tyčka, se kterou se píchá do sněhu), samotné kopání... Já sice žádné vybavení nemám, ale ráda bych se něčemu přiučila, takže se k nim přidám a dokonce mě pak také nechají vykopat si jednou zahrabaný batoh. Člověk by řekl, že to nebude těžké, když přece k zakopanému batohu povedou stopy, ale stačí udělat pár stop kolem batohu v okruhu dvou metrů, párkrát narušit sníh lopatou a když se k tomu přidá silný vítr okamžitě zahlazující stopy, začínáme se bát, že batoh třeba taky vůbec nenajdeme... Aspoň tedy napoprvé, kdy ho hledá paní, které batoh patří, docela zoufale to po asi deseti minutách vzdá a jde hledat její muž. Tomu se to podaří během chvilky. Potíž byla asi hlavně v tom, že paní sledovala ručičku pípáku moc poctivě, když se přiblížila nad batoh, točila se ručička všemi směry a přitom ukazovala hned 2 m, hned 6 m... trochu jako to znám z geocachingu, i GPS se takhle chová, když se člověk zastaví a je už dost blízko. Nejlepší je tedy jít zpočátku za šipkou a sledovat, jestli stále ubývají metry, jakmile přestanou ubývat a naopak přibývají, buď změnit trochu směr a nebo začít rovnou sondovat, pokud to má být dva až tři metry. I když... najít batoh v okruhu dvou až tří metrů není úplně snadné, jak jsem si sama vyzkoušela... trvalo mi to asi také tak deset minut, nevím, jestli by zachraňovaná osoba měla šanci na přežití, trénink v tomto případě tedy rozhodně není marný.

Obr. 15 Nácvik záchrany osob zasypaných lavinou

Ten z nás, kdo zrovna nezachraňuje ani nezahrabává batoh, buduje díru, do které se pak můžeme schovat před větrem. Je však potřeba schovat se dost hluboko, když někomu kouká z díry hlava a zrovna foukne vítr silněji, dostane zásah letícím sněhem přímo do obličeje, protože nízko při zemi ho samozřejmě lítá nejvíc. Taky hrabeme tunel, jen tak, pro zahřátí. Na konci, když odcházíme, doufáme, že tam zítra nikdo nezahučí, skialpinisté by si tady mohli ošklivě zlámat lyže i nohy. Díru jsme tedy z větší části zase zaházeli.

Obr. 16 V záhrabu

Po návratu si zase zahrajeme nějaké deskové hry, tentokrát místo Scrabblu vědomostí hru Poznáš Tatry? I když si myslím, že Tatry vcelku znám, tady se moc nechytám. Otázky jsou tam rozdělené podle témat, můžeme poznávat místo podle fotky, nebo se bavit o tom, odkud kam vede která trasa, další otázky se týkají přírody nebo historie. Hra má dospěláckou a dětskou verzi, my si vystačíme s tou dětskou.

Den čtvrtý - Od Téryho chatě ke Zbojnické - 29.1.2019

Ráno je krásně, aspoň tedy zde nahoře, vidím však, že až za chvíli sejdu níž, ocitnu se pod mraky. Jako bych odchod tedy schválně oddalovala, mám celý den času na těch 10 kilometrů, které mě dnes čekají...

Obr. 17 Další nádherné ráno u Téryho chaty

Obr. 18 Mračna pode mnou za chvíli už budou nade mnou

Sestup Malou Studenou dolinou si docela užívám, hodně fotím, počasí mi přeje. Zkouším najít nějaké kešky, většinou jsou pod sněhem, snad jen u Reinierovy chaty by mohla být keš dosažitelná, podle všeho je schovaná v trámech střechy, ale nepodaří se mi ji objevit.

Obr. 19 Sestup Malou Studenou dolinou, dostávám se na hranici mraků, ty ale jako by přede mnou stále ustupovaly

Obr. 20 Břehy Malého Studeného potoka

Kolem poledne přicházím do Velké Studené doliny, neznatelně stoupám nejdříve lesem, potom kosodřevinou k závěru doliny, potom modrá značka odbočí od potoka doleva a příkřejším svahem se dostanu k Dlhému plesu, které je samozřejmě momentálně zcela pod sněhem a odtud už je to jen pár minut na Zbojnickou chatu.

Obr. 21 Cestou na Zbojnickou chatu jsem viděla dva kamzíky, na fotce to vypadá, že je šero, ale je to jen kvůli mrakům

Obr. 22 Kousek od Dlhého plesa se dostávám zase na úroveň mraků a od Zbojnické chaty už se na ně dívám shora

Obr. 23 Zbojnická chata

Obr. 24 Výhled od chaty

Na chatě jsem zase zbytečně brzy - o půl třetí. Ubytuji se v krásném pokoji, kde by se mi i dobře četlo a psalo, na rozdíl od Téryho chaty tady mám k dispozici stůl a židle a také skříňku, kterou ani nevyužiji... jen koupelna chybí, záchod je jen suchý a musí se na něj jít přes dvorek... ale nechci zůstávat po zbytek dne sama v pokoji, ráda bych zase někoho poznala a večer strávila povídáním, případně hraním nějaké hry. To se mi i skutečně povede. Nejdřív sice nějakou dobu sedím v restauraci sama, pak přijde trojice mladých lidí, zjevně zamilovaný pár a dobrá kamarádka, tihle tři nejeví vůbec chuť dát se se mnou do řeči a já se nějak nemůžu přinutit oslovit je, pak ale přijde osamělý mladý fešák, který si koupí pivo a nevypadá, že by se měl brzy k odchodu, ale nevšimla jsem si ani, že by si zařizoval nocleh. Po nějaké době ho oslovím, zeptám se, jestli také cestuje sám a jestli na sněžnicích nebo skialpech (nikdo tu není jako já jen tak na túru) a dozvím se, že má něco jako skialpy, nahoru stoupá jako na lyžích, ale když chce jet dolů, spojí je do snowboardu! Povídáme si celý zbytek večera a také na hry dojde - hra Poznáš Tatry, kterou znám ze včerejška a rovněž vědomostní Slovensko. Skvěle jsme se bavili.

Obr. 25 Pokoj ve Zbojnické chatě

Den pátý - Od Zbojnické chaty do Popradu a domů - 30.1.2019

Poslední den... zmocňuje se mě určitá melancholie, moc se mi domů ještě nechce, ale už bych tu stejně neměla co dělat, i kdybych zůstala déle. Cesta do Starého Smokovce není ničím zajímavá, dokonce ani nefotím. Zdálky jsem opět zahlédla kamzíky a kousek od Hrebienku mě na svém snowboardu předjíždí můj známý z chaty. Domluvíme se tedy, že na mě na Hrebienku počká a že si tam spolu dáme kafe a zákusek (tedy on to kafe a já ten zákusek, poněvadž kafař nejsem). Podobně to pak uděláme ještě jednou - rozdělíme se a znovu se sejdem, tentokrát nad čajem s rumem ve Starém Smokovci. To mám ale štěstí, že ani on nepospíchá na vlak, nevím, co bych tu ty čtyři hodiny čekání do odjezdu dělala.

Obr. 26 Na Hrebienku je výstava ledových soch

Při čekání na vlak z Popradu do Prahy si čas krátím hledáním kešek (4 úspěšně najdu) a focením panorama krásně osvětlených hor podvečerním sluncem.

Obr. 27 Tatry z Popradu