Údolí Oslavy a tři zříceniny

27.11.2011

Vyrážím brzy ráno po červené značce z Náměště nad Oslavou. Když přijdu k řece Oslavě, dočtu se na rozcestníku zajímavou informaci, že cesta je jen pro zdatné turisty a je průchozí, jen když není sníh, námraza nebo vysoký stav vody. Řeknu si, že jsem zdatný turista a docela se začnu těšit, co mi asi cesta chystá za překvapení. Už kousek od rozcestníku mizí vyšlapaná pěšina, jde se tady po kamenech a zatím to není nic náročného, baví mě vyhledávat nejpohodlnější možnost, kudy by se dalo projít a protože je ráno, nevadí ani, že se zde zdržím déle, než jsem počítala, zpoždění pak snadno doženu... V jednom místě přijde avizované nebezpečné místo, musí se přelézt kus skály (obr. 1 a 2), ale díky řetězům, které jsou na ní připevněny, to nebyl žádný problém. Upozornění je však na místě, hlavně kvůli dětem nebo méně zdatným starším lidem.

 V těchto místech je Oslava plná velkých balvanů, pořídila jsem tu hodně fotek (prohlédnout si je můžete zde). Asi po osmi kilometrech stoupám do svahu a červená značka mě zavede na odbočku ke zřícenině Lamberk. Z tohoto hradu zbylo jen pár kusů zdí, ale stojí na úžasném místě, takže ho vřele doporučuji k návštěvě. Dostanete se tak do středu zakleslého meandru a z výšky takových padesát metrů se můžete podívat na řeku pod vámi, jak pění a skáče přes balvany a stáčí se kolem hřbítku, na němž stojíte.

 Po návštěvě této zříceniny jsem se dostala na vyhlídku, kde jsem poobědvala, ale výhled jsem si bohužel neužila, celý den mě totiž provázela hustá mlha. Následujících asi šest kilometrů bylo trochu nudných, cesta se vrátí zpět k řece a vede pořád podle ní a dostává se více do civilizace - nejdřív se objeví dřevěné chaty, cesta se rozšíří, pak dojdu ke Skřipskému mlýnu a brzy za ním znovu začínám stoupat do svahu. U hájovny Sedlečka je pěkný dřevěný rozcestník, ale kousek za ním se značka ztrácí na rozcestí čtyř cest, zaváhám, zda to není nějaký podfuk s tím rozcestníkem, když nevypadá jako všechny ostatní turistické rozcestníky... A hledám značku. Nejprve se vydám po cestě přímo naproti té, po které jsem přišla, ale značku tam nenajdu. Vrátím se poté, co narazím na další rozcestí. Podobně to dopadne i s druhou cestou, po které se vydám, a až na třetí mám štěstí, najdu tam značku už po pár metrech :-).

K mé velké radosti brzy po těchto popsaných nesnázích uvidím pěknou zříceninu se jménem Kraví hora, tvoří ji dvě okrouhlé zdi, asi pozůstatky dvou věží.

A už se blížím k závěru své cesty, ještě se musím znovu vrátit na levý břeh řeky, vystoupat svahem k rozcestí Levnov, asi kilometr odbočit ke zřícenině, která mě trochu zklame, nic moc z ní nezbylo a pokud ano, tak jsem to neviděla :-(. Za pěkného počasí by odtud mohl být zajímavý výhled. Velkým zážitkem pro mě je, že jsem zahlédla utíkající kunu, která se mě lekla a zalezla do otvoru z kamenů (snad bývalé sklepy hradu) a také jsem zkusila lézt z vyhlídky dolů po skalách a hledat kešku, nutno říct, že jsem sice nic nenašla, ale byl to také zajímavý (trochu adrenalinový) zážitek. Pořídila jsem tam aspoň obrázek na památku.

A pak už hurá do cíle, do Ketkovic, které působí v mlze velice přízračně, ani lampy jim tu nesvítí, alespoň že tady mají hospodu, kde můžu počkat na autobus nad horkým čajem a zhodnotit dnešní náročný, ale zajímavý výlet.

Pozn.: Další část řeky jsem obešla po obou březích po dvou letech - viz výlet Oslavany-Levnov.