5. Cesta z Poiso do Santany, Faialu a Machica

Středa – 8.9.2021

Docela dlouho a dobře spím, je krásné slunečné ráno a užívám si výhledy na hory, asi po kilometru chůze totiž vyjdu z lesa do travnatého kempu Chão das Feiteiras. Snídám a nabíjím telefon sluneční energií a asi za půl hodiny sestoupím dolů na silnici a jdu se znovu podívat na Balcões, tentokrát jsou trochu lepší výhledy, i když vrcholky hor jsou opět v mracích.

Koupila jsem si tady pohlednici města Faial se skálou Penha de Água, takže se tam určitě chci podívat a mám radost, že mě čeká ještě něco tak krásného a mám se na co těšit.

Jdu docela dlouho po silnici, provoz tu není moc hustý, tak mi to nevadí. Obědvám na pěkné vyhlídce se stolečky, za ní odbočím na ještě méně frekventovanou silničku a jdu několik hodin mezi roztroušenými domky ve svazích – vesnice Cedro Gordo, Fajã Grande a Fajã das Murtas.

Je pořád na co koukat, není horko, takže se mi jde velmi pěkně. Je tu úplný klid, nepotkám jediného turistu. Podívám se na vyhlídku Miradouro do Cruzeiro a pak k muzeu, které je sice zavřené, ale má otevřenou překrásnou zahradu s ozdobnými lavičkami a lampami, s kaplí, travnatými chodníky a zářivě fialovými domečky.

Z vedlejší zahrady na mě štěkají dva psi, jeden z nich pak vyběhne ze vzdálenějšího konce a chvíli běhá kolem mě, dávám před sebe trekové hole, abych ho zastrašila a zabránila mu v kousnutí, ale on ani nemá takové úmysly, za chvíli si mě přestane všímat a kluše přede mnou. Doprovází mě pak asi dvě nebo tři hodiny, až skoro ke kempu. Na hezkém travnatém místě s vyhlídkou shodím na chvíli batoh a odpočívám. Přichází německý pár turistů, dáváme se do řeči, a tak se dozvím o existenci kempu Pico das Pedras, rozhodnu se, že tam tedy budu také kempovat, i když jsem původně chtěla dojít ještě o něco dál. Cesta nám při hovoru hezky ubíhá a v cíli jsme asi za hodinu.

Čtvrtek – 9.9.2021

Vstávám výjimečně ještě za tmy, rychle sbalím stan a vyrazím na levádu do Queimadas, chci tam totiž být dřív než ostatní turisté, abych si co nejvíc užila Caldeirão Verde a Caldeirão do Inferno. Tento plán mi vyjde, skoro celý den chodím sama, až cestou zpět se vyhýbám s několika skupinkami lidí.

Na křižovatce cest, odkud se dá jít nahoru k Pico Ruivo nebo dolů do Ilha, nechám batoh schovaný v křoví a jdu dál nalehko.

Tahle leváda je moc hezká, protože stezku od vody nedělí beton jako jinde. Je tu plno fotogenických míst s křivými větvemi klenoucími se nad stezkou a s výhledy na vysoké stěny tohoto údolí.

Na protější svah údolí několik hodin svítí sluníčko, kolem poledne se obloha zatáhne, jako obvykle. Vodopád Caldeirão Verde není teď tak vodný jako na některých fotkách, víc se mi líbí tři vodopády cestou k Infernu, které mě také nijak neohromí, voda tam nyní skoro vůbec neteče.

Podívám se také na levádu, která vede souběžně trochu výš ve svahu, brzy končí a já pokračuji asi 50 m podél potoka. Původně jsem tam chtěla zkusit najít geocache, ale vzdávám to, je někde jinde, jenom se tady vykoupu. Voda je překvapivě docela fajn, čekala jsem ji mnohem studenější. Jdu docela rychle zpátky, občas i mírně klusem, těším se totiž, že zase popojdu někam dál a ještě uvidím něco jiného. Moc toho však už není, vyzvednu batoh a jdu zalesněnou krajinou směrem na Ilha, špatně odbočím a dojdu až k místu, kde končí cesta a tam přespím.

Pátek – 10.9.2021

Vstávám časně a mířím k městu Santana. Poprvé za celou dobu mi úplně došla voda, doplňuji ji z kohoutku ve vsi Achada. Do Santany přicházím v 11:40, na prohlídku "Tematického parku" si vyhradím půl hodiny, pak musím jít na autobus. V parku se mi celkem líbí, ale není to nijak zvlášť úžasné, většina vnitřních prostor je zavřená, otevřené je jen muzeum o objevování a osidlování Madeiry. Nejvíc jsem se těšila na typické zdejší domky, které jsou otevřené, a uvnitř jsou postele, stoly, nebo třeba i tkalcovský stav.

Je tu hezký labyrint z keřů a zvětšené modely věcí typických pro Madeiru – víno, banán, výšivka, klobouk, bota...

Po půlhodinové prohlídce uháním na autobus a jedu do Faialu. Vystoupím na pěkné vyhlídce a všimnu si, že hned naproti je obchod, to mi udělá velkou radost, jdu si koupit zase nějaké ovoce a zeleninu. Faial se mi moc líbí s těmi jeho kroutícími se ulicemi a vysokými útesy a horami na všech stranách. Než se podívám na vyhlídky nad mořem, rozhodnu se původně určený plán porušit a zajít asi kilometr svažující se silnicí k  Fajã do Mar, kde se za přístavem vykoupu v moři. Pak se vrátím a z vyhlídky vidím, že jsem si mohla koupání dopřát jednodušeji – na místě, kde se řeka vlévá do moře, je bar, dětský bazének, vstup do moře po schodech a samozřejmě také sprchy. Rozhodnu se tedy, že si dám ještě jednu koupačku.

Sejdu po schodech do pěkné zahrady, ale u silnice cesta končí bránou, to je zrada! Nechce se mi vracet, tak zkusím ještě cestu doleva, přijdu ke skleníkům a další bráně. Ta by šla snadno podlézt, i batoh se mi povedlo protlačit spodem. A hurá do baru a k moři!

Asi v 18:30 vyrazím vzhůru na Penha de Áqua, užívám si výhledy zpět na Faial. Na vrchol mi to trvá asi dvě a půl hodiny, kolem deváté se už stmívá a hledám místo na stan, nakonec ho postavím přímo na vrcholku, hned za sloupem.

Sobota – 11.9.2021

Vzbudily mě čísi kroky, vylezu ze stanu a povídám si s německým turistou, který chtěl odtud pozorovat východ slunce, radím mu, že lepší vyhlídka by mohla být na slepé odbočce k východu, ale už se mu tam nechce. Kolem deváté sbalím stan, na rozcestí zjistím, že by tam skutečně bylo pěkné místo na spaní, jak jsem předpokládala, podívám se na vyhlídku na východ (na pozorování východu slunce fakt ideální) a jdu dolů – směrem k severu. U silnice je bar, koupím si tam nanuk a nechám doplnit obě lahve vodou. Při opouštění civilizace je mi smutno, tady se mi opravdu líbilo. Lítostivě také koukám na moře, nejradši bych se dnes celý den válela na pláži. Stejně jako večer i teď můžu poslouchat hudbu, která hraje někde ve městě a rozléhá se až sem.

Vytrvale stoupám po hřebeni Pedreiro, občas v telefonu zkouknu, kolik vrstevnic už z mého výstupu ubylo, poslední stovky metrů jsou pohodovější, stezka stoupá mírněji. Potkávám skupinu asi deseti cyklistů – freeriderů, nebo jak je mám nazvat na této stezce.

Kolem 14 h jsem na vrcholku Pico do Suna s věží, která ale není rozhlednou, jak jsem si myslela. Stejně by nebylo nic vidět, jsem opět v mraku. Dám si tam pořádný oběd (paštiku, kterou sebou tahám už asi týden) a jdu dolů k Portele. Je to cesta podél levády, kudy už jsme šli, zatím jediná leváda, která nevede po vrstevnici, ale docela prudce se svažuje, tentokrát jdu směrem dolů. Výhled od Portely je pro mě dnes ještě krásnější než před dvěma týdny, kdy jsem tu byla poprvé, protože dneska už vím, na co se dívám.

Pokračuji cestou Vereda das Funduras, je to hezká cesta lesem po vrstevnici, první část je dost široká a upravená i pro auta, zbytek hezčí pěšinka. Stromové kapradiny, na které jsem se na této cestě těšila, nemusím hledat, rostou tam úplně všude. Jinak je to trochu nudné.

Rozhodla jsem se jít až k Pico do Furado, protože jsou tam výhledy a ještě se mi nechce k Machico.

Neděle – 12.9.2021

Vzbudila jsem se ve správný čas na východ slunce, který byl jeden z nejhezčích, jaké jsem kdy viděla. Další průběh tohoto dne byl spíše špatný – při sestupu k levádě, která lemuje Machico, se musím vyhýbat spadlým stromům a podlézat je, pak se rozprší a než dojdu do centra města, zmoknu ještě dvakrát, jsem pak vděčná za otevřený obchodní dům. Nakoupím si zásobu jídla na dva dny a nějakou Ponchu a víno domů.

Jdu na pláž, počasí se odpoledne umoudří, takže si den přece jen docela užiju. Večer trávím v baru, dala jsem si polévku a pak limonádu a nikomu nevadí, že u ní sedím několik hodin. Čekám na tmu, abych si našla sryté místo na spaní. Někdo za mě zaplatil útratu... když se mě na to číšník ptal, jestli mi to nebude vadit, nevěděla jsem, co na to říct a nakonec to tak stejně dopadlo, ani nevím, čím jsem si to zasloužila, možná vzbuzuji lítost nebo obdiv tím batohem a samotářstvím.

Pondělí – 13.9.2021

Noc u Machico byla děsná, několikrát krátce sprchlo (nepostavila sjem stan, schovávala jsem se jen do ponča), poštípali mě komáři a myš mi prohryzala tašku s jídlem, rušily mě všelijaké zvuky, které zněly jako kroky.

Ještě za tmy vstávám a jdu si sednout pod střechu u baru a pak skoro celé dopoledne suším věci na kamenech u pláže. V 11 h vyrazím na cestu na letiště. Podívám se k moři, vede tam pěšinka, zvažuji poslední koupání, ale kvůli velkým vlnám to vzdám. Začíná zase pršet, nejdu se už tedy ani podívat do města Santa Cruz a zbytek času strávím na letišti, odlétám v 16:40 a v Praze jsem ve 22 h, vyzvedne mě Honza a nechá u sebe přespat. Vyprávím, kudy jsem chodila a jak jsem se měla poté, co odletěl. Jsme oba rádi, že si můžeme takhle ještě zakončit Madeirské dobrodružství.