02. Vodopád Glymur

sobota 21.9.2019

Vzbudila jsem se kolem půl páté ráno a překvapeně jsem zjistila, že i přes neočekávaný finanční výdaj v autopůjčovně a přes neutuchající skučící vítr i nepřívětivou předpověď počasí mám docela dobrou náladu a všechno mi připadá jako velké dobrodružství. Když běžím v pláštěnce na záchod, ráda se vracím do sucha a tepla, ale přesto mě představa následujících hodin a dní naplňuje radostí a energií. Snad to nebude katastrofa.

Bohatě snídáme z místních i vlastních zásob, ale zbytečně odjezd neoddalujeme, nemá cenu čekat tady na lepší počasí, spíš doufáme, že když přejedeme do jiné části Islandu, bude lépe. A opravdu - u Reykjavíku na chvíli zasvítí i sluníčko. Po zbytek dne už neprší, i když obloha je úplně zatažená. Jedeme po Ring Road až k tunelu, který vede pod hladinou moře Hvalfjörðuru, před tunelem odbočíme a podél fjordu jedeme až ke konci zálivu Botnsvogur. Máme dost nabitý program na každý den, takže se snažím přesvědčit Jirku, že nebudeme zastavovat u neplánovaných zajímavostí, pokud to nebude něco extra, ale každý den nějakou takovou zastávku uděláme a musím říct, že někdy jsme si je užili víc, než plánované zastávky. První takovou fotopauzu máme u vodopádu Sjávarfoss, který vidíme od silnice, když projíždíme podél zálivu Djúpivogur (tohle jméno je mi nějaké povědomé, snad z nějaké knížky, později zjistím, že na opačné straně Islandu leží stejnojmenné město a budeme v něm dokonce kempovat).

Obr. 1 Sjávarfoss a silnice podél Djúpivoguru

Obr. 2 Sjávarfoss

Popojedeme jen pár kilometrů a už zastavujeme znovu, k zastávce nás zláká další vodopád, tentokrát bezejmenný, ale připadá nám mnohem zajímavější a fotogeničtější než ten první, je k tomu několik důvodů - je obklopen zakrslými břízami s krásně žlutými lístečky, je dvoustupňový, dá se dojít až téměř pod něj po kamenné římse vprostřed vodopádu, aniž bychom byli zmáčeni vodní tříští a nakonec si užiju také prolézání pod větvemi zakrslých bříz, když se vracím od vodopádu k fotícímu Jirkovi a nechci jít po cestě, abych mu nevlezla do záběru.

Obr. 3 Bezejmenný vodopád v žlutém listí zakrslých bříz, u křižovatky silnic č. 47 a krátké Botnsdalsvegur

Na konci silničky Botnsdalsvegur je parkoviště a odtud značená cesta k vodopádu Glymur, asi 3 km tam a 3 km zpět, získáme tady první velké zpoždění oproti plánu, protože tahle zastávka rozhodně nebyla na 1-2 hodiny, navíc tu nejsme v 10 h, jak jsem plánovala, ale až kolem poledne. Rozhodně ale stojí za návštěvu, je to jedna z nejhezčích a nejzajímavějších vycházek, jakou tady zažijeme. Projdeme jeskyní, pak brodíme řeku - poprvé s oporou ocelového lana a část řeky je přemostěna silnou kládou, podruhé, nad vodopádem, už není nic jako opora pro brodění, ale také tam není tak silný proud.

Hodně fotíme - líbí se nám kroutící se řeka, několik vodopádů spadajících z velké výšky do kaňonu, podzimní barvy listí, trávy a mechů - šeď skal kontrastuje se zelenou, žlutou a červenou... bohužel na fotkách to nevypadá jak nádherně jako ve skutečnosti, kdyby zasvítilo na chvíli slunce, to by se mi hned lépe fotilo... Vodopád Glymur je vidět celý jen z jedné vyhlídky asi ve 3/4 výstupu, pak jeho spodní část mizí za skalami.

Obr. 4 Jeskyně, kterou přicházíme poprvé k řece Botnsá

Obr. 5 První brod

Obr. 6 Řeka Botnsá a v dáli vodní tříšť vodopádu Glymur, žluté, zelené a červené barvy rostlin na svazích

Za vodopádem Glymur je řeka široká a mělká, sotva ke kolenům, brod je označený sloupkem s nápisem, v jiných místech by se asi brodilo hůře, kameny jsou tam hladší a víc kloužou. I tady s nimi máme trochu potíže, navíc máme zmrzlé nohy už po prvních krocích. Když mi kamínky kloužou a tlačí mě do chodidel, velmi lituji, že jsem si nevzala z domova turistické hole, které by při brodění hodně pomohly. Celou dobu se soustředím, abych nespadla, až na konci, když uvidím Jirku s foťákem, chci se usmát, ale zjišťuji, že je to hodně křečovitý úsměv, zároveň chci vyjádřit bolest nohou, což se projeví pouze zařváním: "áááá" a to mi dodá sil a posledními rychlými kroky se vydrápu na břeh, kde pak ještě několik minut masíruju zmrzlé nohy, pak na nich poskakuji a od bolesti si ulevuji hlasitým "au au au". Když už je trochu lépe, dáme se do řeči s dalším turistou, který před chvílí zdárně dokončil brodění. Říká, že už je tady na Islandu desátý, tedy poslední, den a že tohle byla nejhezčí túra, jinak většinu času strávil pouze krátkými zastávkami, stejně jako máme v plánu my, i když pár podobných, asi 6 km dlouhých vycházek mít ještě budeme. Tímhle jsme se utvrdili v názoru, že vycházky jsou lepší než obyčejné zastávky u zajímavostí přímo při silnici.

Potom jdeme po druhém břehu k autu a už nás nepotká nic zvláštního, i když cesta je hezká.

Objíždíme fjord z druhé strany a vracíme se na silnici č. 1, nepobudeme na ní však dlouho, před městem Borgarnes zase odbočíme na vedlejší a jedeme se podívat k vodopádu Hraunfossar. Jirka trochu naznačuje, jestli zajížďku nevynechat, když jsme ve skluzu, ale zrovna tenhle vodopád mi připadá úplně jiný než všechny ostatní a hodně stojím o to vidět ho. Co je na něm zvláštní - vytéká ze skály, která je tvořena vrstvami lávy a voda se pohybuje mezi vrstvami, takže není na povrchu planiny. Navíc je to celá soustava spousty menších vodopádků a díky fotogeničnosti Hraunfossaru mi pak Jirka určitě nemá tuto zajížďku za zlé. Vodopádky spadají do řeky Hvítá a o něco dál proti proudu této řeky se nachází další vodopád, či spíš její peřeje, když je teď méně vody než na jaře - Barnafoss. Další zajímavostí je ztuhlá láva, na které se dají pozorovat záhyby, které se vytvořily zatímco ještě pomalu tekla a tuhla zároveň.

Obr. 7 Hraunfossar

Na zpáteční cestě si ještě uděláme krátkou zastávku u horkých pramenů Deildartunguhver, líbí se nám to, ale ještě víc by se nám líbilo, kdybychom se mohli koupat někde v opodál v řece, kam přiteče horká voda a smísí se studenou, to, co nás láká je ale bohužel za plotem. O koupání v umělém malém bazénku se spoustou dalších lidí a asi za 1 000 Kč nemáme zájem, takže jedeme dál.

Obr. 8 Horké prameny Deildartunguhver

Protože je už dost pozdě večer, najdeme si blízko kemp - u městečka Borgarnes. Není tam žádná recepce, jen záchody, trochu doufáme, že bychom to mohli mít už bezplatně, ale ještě v devět večer tu obchází kempaři a vybírají peníze za stan, aspoň, že nemusíme mít hotovost, opět se dá platit kartou.