Gohrisch

Pak si dopřeju příjemné lenošení na sluníčku (mezi 17 h a 19 h). Na nejzazší SZ vyhlídce je hlučná skupina asi deseti lidí, udělali si tam piknik (včetně lahví a skleniček) a před západem slunce se v okolí schází další lidé, bohužel mi nedošlo, že tohle je místo snadno dostupné od auta a že je pátek večer. Ale jsou tu i sympatičtí lidé, třeba tatínek, který učí své děti vázat uzly, lézt a chovat se tiše. Společně s jedním párem a jednou slečnou pozorujeme západ slunce stranou od ostatních, ale nejlépe to vymyslely dvě holky, které sedí na skalách ještě mnohem dál od nás a mají tam relativní soukromí. Podívám se na to místo druhý den, jde se tam docela dlouho po skalách, začátek vyšlapané pěšiny je kousek před přístřeškem – v jižní části a musí se tam přeskočit skalní průrvu.

Po západu slunce skoro všichni odcházejí, jen přístřešek zůstává obsazený, hledám tedy místo na spaní někde stranou. Rovných ploch najdu hned několik, vybírám takovou, kde budu moct ráno pozorovat východ slunce a hřát se v jeho paprscích.

Dívám se na hvězdy, pořádná tma je až o půl jedenácté, ale stejně to není optimální, třeba takovou Mléčnou dráhu nerozpoznám, protože svítí dorůstající měsíc.

Je tu pekárna – kavárna, kde si koupím lahev vody a řeknu si i o natočení kohoutkové vody do další pet lahve (akorát místo „na vaření“ jsem asi řekla „pro koláče“ – „für Kuchen“, není to s tou mojí němčinou tedy žádná sláva, ale pán mě pochopil a vody mám teď dost zase na celý den).

Užívám si pohled na rozkvetlé zahrady a cvrkání kobylek. Nebe je bez mráčku a v 10 h se oteplí dost na to, abych sundala mikinu. Mířím na Kohlbornstein.