Klíč

25.10.2019

Z Liberce vyjíždím vlakem v 7 h, vypadá to, že v údolích se hustá ranní mlha a na kopcích je pěkně, těším se na pozorování mlhy shora, jen se musím rychle dostat na nějaký kopec. V Jablonném v Podještědí jsem trochu znechucená, protože jsem v té mlze a kopce jsou v nedohlednu (první větší stoupání mě čeká až za sedm kilometrů, a to na Jezevčí vrch a ani se nedostanu až na vrchol, protože je to NPR, což znamená, že se smím pohybovat pouze po značených cestách). Dnešní trasa je jednoduchá, pořád po červené až na Klíč: https://mapy.cz/s/hocelolafa

Bavím se focením ranní rosy:

Kousek před vsí Lada v Podještědí je ukrajinský hřbitov z první světové války a památník, který byl vybudován ukrajinskými vojáky, před jejich odchodem v roce 1921. Na památníku je umístěna postava ukrajinského pěvce s kobzou a jsou zde vytesány verše básníka Tarase Ševčenka: "Sláva se nevytratí, světem půjde ve zkazkách a vyprávět se bude všude, co se přihodilo, kde je pravda a kde bezpráví, a jakými dětmi své doby jsme vlastně byli."

Projdu Heřmanice v Podještědí a škrábu se na Jezevčí vrch. Kdybych tak viděla nějakého jezevce! Snažím se jít potichu, ale v tom spadaném bukovém listí to hodně šustí. Jinak je zvláštní - takové to zimní - ticho, žádní ptáci nezpívají, jen občas se ozve poplašný křik straky. Pořád ještě nacházím spousty krásných hub, hřibů i muchomůrek.

V nejvyšším místě Jezevčího vrchu, kam se po červené značce dostanu, jsou nízké mladé buky, přes které je trochu vidět do kraje, pořád ještě se tam válí hustá mlha a nad ní se tyčí vrcholky některých kopců, přímo naproti je Hvozd a trochu vzadu vystupuje z mlhy ještě jeden kopec, možná Sokol. Potom se do mlhy ještě na chvíli dostanu, ale už to nepůsobí tak depresivně jako na začátku, slunce je schopné jí prorazit a jeho paprsky v lese působí kouzelně.

Pak projdu vsí Mařeničky a o něco dál odbočím ze značené cesty k reliéfu Krista ve skále a k bývalému Neumannovu mlýnu, vede tam bývalý náhon tesaný ve skále. Voda jím teď už nikdy neprotéká a dá se jím projít. Je to příjemně dobrodružné.

Potom jdu podél Hamerského potoka, cesta ho několikrát překračuje, dva mostky jsou napůl zřícené a chybí jim některá prkna a i ta ostatní vypadají poněkud nedůvěryhodně. Přicházím k přehradě Naděje a potkávám první turisty, už je odpoledne a lidé se vydávají na výlety, dokonce potkám dvě skupinky s velkými batohy, takže soudím, že na rozdíl ode mě mají v plánu prodloužený víkend. Potom si udělám odbočku k Ledové jeskyni, která je obvykle zavřená a bývá otevřená na Den země na konci dubna (informace převzata z geocachingu).

Začínám počítat, kolik času mám, abych stihla západ slunce na Klíči, vím, že až do Svoru půjdu z kopce, ale závěrečné stoupání mi pak dá určitě zabrat, takže u Stříbrné studánky ani na Milštejně se nijak moc nezdržuji, udělám pár fotek skal a zbytků hradních zdí a za chvíli už jsem v Rousínově, odkud už je to na Klíč jen 4,5 km. Chci tam být třeba v 16 h, nakonec pohodlně stačí i v 16:30, ještě je dost světla udělat pěkné fotky a západ slunce je až o hodinu později. Hnala jsem se do kopce jako blázen, protože jsem si myslela, že už v 16:45 bude po všem. Od silnice ve Svoru, kde začíná stoupání, jsem to na vrcholek vyšlápla za 30 min. Už nikdy víc, příště na to budu počítat hodinu.

Připadá mi to neuvěřitelné, na Klíči běží čas asi rychleji, strávím tam dvě hodiny a ani se nenudím. Do západu slunce hledám kešku a svačím, potom fotím, je zajímavé pak porovnat, jak se za tu dobu změnilo počasí - z úplně zatažené oblohy najednou zbývá jen pár malých mráčků a ještě o něco později nepozorovaně zmizí i ty a zbude jen pár šmouh. Slunce přímo vidět nebylo ani na chvíli, ale červánky stály za to. Rychle se ochladilo, takže nepočkám ani na úplný konec každodenního představení a jdu dolů.