Bulharsko - Pod vrcholky Rily

aneb Bulharskem na kole

1.7. - 9.7. 2011

Pár slov na úvod

Po dobrodružství obvykle moc netoužím. Ale podívat se do hor a do země, kde jsem ještě nikdy nebyla, to znělo velice lákavě. Už od března vyrážím v rámci zvyšování kondice jednou týdně na cyklovýlety (tři z nich jsou zde také popsány - k Novému hradu, k Mohyle míru a výlet z Brna do Břeclavi). Při plánování narazíme na problém, zda se dá do Bulharska dopravit kolo vlakem, na chvíli to vzdáváme a plánujeme nějaké kopečky v Maďarsku, z čehož jsem zklamaná a roztrpčená, ale najednou někdy v červnu přichází zpráva - do Bulharska se jede!

Den 1.

Cestu vlakem s koly slabším povahám opravdu nedoporučuji - při každém přestupování taková nervozita, zda nás vůbec do vlaku vezmou (a co to bude stát?), jak umístit kola, aby co nejméně překážely, posbírali jsme všechna zavazadla nebo nějaké zůstalo ne peroně? Trápí mě spousta dalších otázek… ale jedeme… a zatím všechno vychází. Pár hodin spíme v lůžkovém vagoně, v 6:30 přestupujeme v Bělehradu.

Den 2.

Cesta probíhá podobně jako předchozí den, opět trochu nervozity, ale už si zvykám… Trávíme devět hodin v „Balkánském expresu“, který jede zpočátku krokem a poslouží nám tak k četnému vtipkování. Společnost nám po část jízdy dělají přátelští Bulhaři, kteří nám nabízejí své pivo, cigarety a meruňky :-).

Sofie na mě nezapůsobí úplně příznivým dojmem, snad je to tím, že na kolech jedeme po tříproudových ulicích a k tomu mírně prší… Ptáme se po lanovce, u které bychom chtěli přespat a další den jí využít a nechat se vyvézt na Vitoshu tyčící se nad městem. Je už úplná tma, když k ní dojedem, ale zjišťujeme, že to není ta správná lanovka, kterou bychom potřebovali, nýbrž lyžařský vlek. Na rovné ploše před kasou si usteleme a jdeme spát, po několika hodinách nás však vzbudí pořádná bouřka - další pozdrav vlídného Bulharska nováčkům!

Den 3.

Je nám zima; přestože jsme byli pod plachtou, máme úplně promočené spacáky. Skoro celé dopoledne je sušíme a doufáme, že přestane pršet, pak i přesto vyrážíme hledat lanovku. (Ovšem ta chvíle, kdy mám „bulharského dobrodružství“ úplně po krk, ta teprve přijde.)

U lanovky zjistíme, že si tam můžeme dát oběd, ale lanovka že nejezdí, dnes kvůli dešti a zítra kvůli tomu, že bude všední den… Nevadí, řekneme si, tak Vitoshu objedeme, od čeho ta kola tady jinak máme. Jsem ráda, že se konečně hneme z místa a ze Sofie že vyjedeme konečně do přírody. Několikrát ještě zaprší, ale k večeru už se na nás usměje sluníčko. Jízda mě baví, fotím nízko se povalující mraky v této mírně zvlněné krajině (obr. 1) a užívám si pohybu. Docela brzo na můj vkus zastavujeme a připravujeme večeři a ležení. A dosušujeme spacáky samozřejmě.