Jižní Čechy na motorce

4.7. - 7.7. 2013

Letos vyšel jeden z červencových svátků na pátek, takže jsme už dlouho dopředu věděli, že prodlouženého víkendu nějak využijeme. Přemýšleli jsme o vodáckém výletu, jenže jet jenom na tři dny na vodu se nám zdálo málo, Sázavu už známe a jet někam daleko by nemělo moc cenu. Zvolili jsme tedy netradiční variantu - "motorkovýlet". Neměli jsme žádný přesně stanovený itinerář cesty, jen rozhodnutí, že každý den ujedeme pouze něco kolem 50-70 km, aby nám zbylo dost času na užívání si zajímavostí. Tohle jsme sice splnili, ale přesto mi připadalo, že jsme na motorce strávili až moc času. Celkový dojem z výletění to však nemohlo zkazit, bylo to moc fajn.

Na mapce jsem vyznačila projetou trasu, místa přespání (zelený stan) a místa navštívených zajímavostí (žlutý domeček):

První den

Po práci jsem rychle dobalila poslední věci, nakoupila nějaké potraviny a kolem páté hodiny jsme vyjeli s cílem dojet dnes někam, kde už to neznáme a přespat tam. Během hodiny jsme projeli Humpolcem a Pelhřimovem a začali se rozhlížet po pěkném kopci, kde by se dalo přespat. Kousek před Ondřejovem jsme odbočili z hlavní silnice, chvíli vybírali vhodné místo a pak konečně sundali těsné helmy a těžké kožené bundy a mohli si odpočinout. Bolí mě nohy ze sezení na motorce, trochu tuhnou záda a krk... to jsem tedy zvědavá, jaké to bude zítra a pozítří, kdy pravděpodobně ujedeme mnohem víc kilometrů a pojedeme delší dobu...

Dva poznatky z prvního motorkářského dne: 1) měnit polohu skoro nejde, takže když mě bolí nějaký sval, musí se to prostě vydržet, nebo zastavit a protáhnout se ve stoje. 2) Projíždí-li kolem nás jiný motorkář, skoro vždy zamává, nebo aspoň sundá ruku nebo nohu a naznačí tak pozdrav. Když projíždí skupina motorkářů, mávají mnohem víc a někteří i zatroubí. Ze začátku mi to přijde trochu divné, pak se mi to líbí. Nakonec na ně mávám, i když jedu autem a těžko si odvykám. :-)

Ani nerozděláváme oheň, máme malý vařič a ten nám po všechny dny postačí na uvaření večeří. Večer se trochu nudíme, nevzali jsme si ani karty nebo něco podobného. Jdu se aspoň projít k blízké aleji, doufajíc, že tam rostou třešně. Ale nejsou tam, nasbírám aspoň hrst lesních jahod. Večer nás hrozně otravují komáři, takže do spacáků zalezeme asi v 21h.

Druhý den

Noc byla příjemně teplá a suchá, můžeme všechno rovnou sbalit, nemusíme nic sušit. Po snídani vyjíždíme vstříc novým zážitkům. Nejprve se zastavíme v Kamenici nad Lipou, nakoupíme čerstvé pečivo, vodu a zeleninu a trochu pokoukáme po náměstí. K zámku a staré lípě nejdeme, byla jsem tu před několika týdny: článek o Kamenici n. L., takže chci vidět nějaké jiné město, které ještě neznám. V mapě jsem si všimla Červené Lhoty - taková turistická pecka, kde jsem ještě nebyla - to nesmíme minout!

U Červené Lhoty nás nemile překvapí naháněči na placené parkoviště, zajedeme alespoň pro dobrý pocit na tu stranu, kde na nás mávali nejméně. Všimli jsme si, že za auto se platí 60 Kč, tak se chvíli domlouváme, kolik jsme ochotni dát za parkování motorky. Stanovíme hranici 30 Kč, jinak jedeme pryč, a jdeme se zeptat. Slečna se usměje a praví, že motorky neplatí nic. Zato na vedlejším parkovišti (tam co víc naháněli) se platí, sice jen těch 30 Kč, ale stejně máme radost, jak jsme si to pěkně zařídili.

Zámek je docela pěkný, představovala jsem si ho podle obrázků větší, ale takhle se mi líbí víc, je takový celkem roztomilý. Fotím si proplouvající pramice a musím uznat, že ač je to tu kýčovité, docela se mi to líbí. Podíváme se na nádvoří, projdeme se podél břehů rybníka, dáme si zmrzlinu a pokračujeme v cestě. Prohlídku zámku si necháme zase na jindy, až se nám bude víc chtít.

Projíždíme Soběslaví, ani nevím, proč jsme se tam nestavili na prohlídku města, asi jsme chtěli ještě dojet co nejdál a prohlídku jsme si naplánovali až do Týna nad Vltavou. Zpětně mi je to trochu líto, protože Soběslav vypadala docela pěkně, hlavně bych se ráda koukla na kostelní věž (přístupná). Zkouším si město prohlédnout alespoň virtuálně (http://www.istudio.cz/sobeslav/index.html), ale není to ono. Budu sem tedy muset někdy vyrazit při další cestě do Jižních Čech.

Kousek za Soběslaví začne pršet, přečkáváme přeháňku v autobusové zastávce. Zase si říkám, že jsme měli vzít aspoň karty. Naštěstí to trvá jen 20-30 minut a můžeme zase vyrazit, je mi trochu zima, takže jsem pak ráda, když v Týně nad Vltavou jdeme ze všeho nejdřív do restaurace na oběd. Ceny jsou poměrně slušné (80 Kč za hotovku), porce královská. Po obědě se stavíme do IC pozeptat se, co je tu zajímavého k vidění, hned u vchodu si všimneme cedule upozorňující na možnost podívat do podzemí, takže máme rozhodnuto. Prohlídka je každou celou hodinu, což právě bylo, takže potřebujeme ještě nějak využít skoro třičtvrtě hodiny, koupíme si tedy lístek také do muzea. Zběžně si prohlédneme archeologické a historické exponáty, ukázku vltavínů a muzeum loutek a plyšových medvídků.

Prohlídka podzemí je pro nás zajímavější. Hned u vstupu si máme vybrat holínky, pláštěnky a přilby, dostaneme také malé svítilny a krátkou přednášku o zdejším podzemí, pak už nás průvodkyně vede úzkými chodbami, čvachtáme vodou (asi 10 cm hluboká), zdoláváme menší terénní nerovnosti a užíváme si strašidelné atmosféry. Zvláště v místech, kam s námi průvodkyně nejde - do několika slepých uliček si můžeme vlézt sami a protože vedou i trochu za roh, můžeme si na chviličku připadat jako objevitelé. Dostaneme se do dvou studní a podíváme na malé jezírko zaplavující jednu chodbu. Nejužší místo má tvar tzv. "klíčové dírky", dole je místo na jednu širokou nohu, nahoře asi 50-70 cm, výška chodby je tam asi 100-150 cm, jinak ve většině chodeb to bude kolem těch 150 cm, protože moc hrbit se nemusím, místy projdu i narovnaná.

Na náměstí se potom jdeme podívat ke kašně, stoupneme si čelem k muzeu a podle instrukcí uděláme několik kroků dopředu a doleva... a stojíme nad mříží jedné ze dvou studní, kde jsme o pár metrů níž před chvílí byli.

Krásnou alejí vyjedeme na kopec s rozhlednou (spíš jen nízkou vyhlídkou) Semenec, odkud je pěkný rozhled na Týn, na řeku Vltavu a projíždějící lodě a v dálce na chladicí věže Temelína.

Další krátkou zastávku si uděláme na mostě přes Bohunický potok hned za Týnem (směrem na Písek), kde je pěkná vyhlídka na soutok Lužnice a Vltavy.

Další město, které tentokrát mineme a kam bych se ráda podívala při nějaké další příležitosti, je Písek. Všechno se stihnout prostě nedá :-(. Na dnešní den máme v plánu ještě tvrze v Kestřanech. Podle mapy by jedna z nich měla být veřejnosti přístupná, takže spěcháme, abychom stihli otvírací dobu. Ale žádná otvírací doba tam není, je otevřeno asi pořád (nebo zamykají jen na noc, třeba v 20 h). Chvíli bloudíme kolem, skoro už to vzdáváme, protože z jedné strany je plot, naštěstí si pak všimneme cedule OTEVŘENO u hlavní silnice. Celou tvrz, nebo spíš renesanční zámeček, si pěkně prolezeme (vstupné 25 Kč do kasičky poctivě hodíme). Je to tam docela pěkné, jen si musíme odmyslet nějaký ten nepořádek (lahve, matrace, haldy dřeva a kamení...).

Kromě této místnosti mě ještě zaujme kaple se zajímavým stropem, věž vedle kaple, kde je pěkný sklep, ale málem jsem do něj spadla, protože tam chybí schody a je přístupný jenom vchodem ze zahrady, ne z nádvoří. Pak je tu ještě jedna věž naproti hlavní bráně, tam je krásná křížová klenba, a věž bez střechy, tzv. "lidomorna". Nejstrašidelnější místo je sklep, kam se vchází tajnými dveřmi v podlaze po schůdkách bez zábradlí, které se několikrát zatočí a úplně dole je studna. Br, nahání mi to hrůzu, rychle pryč.

Z Kestřan dojedeme jen pár kilometrů do obce Heřmaň, v jejím okolí jsou dva zalesněné kopce a tam se rozhodneme přespat. Jenže na jednom kopci je zákaz vjezdu pro motorky, na druhém kopci jsou samá mokrá místa s vysokou trávou určitě plnou klíšťat, takže zkoušíme zastavit na poli, ale tam se na nás slétnou komáři v takových hejnech, že se bojíme sundat helmy... Přemýšlíme i o přespání na železniční zastávce, ale mě se moc nechce (je to neromantické a mohli by se tam motat cizí lidé). Nakonec si lehneme u cesty nedaleko nějaké chaty a doufáme, že tam nikdo není a že tedy nebudeme nikomu vadit. Zalezeme do spacáků zase kolem deváté (zase koušou komáři), ale za chvíli mě probudí štěkání psa a příjezd nějakého auta. Dělám že spím a čekám co bude. Nějakou dobu se neděje nic, takže zase usnu, ale potom mě probudí nějaké hlasy a zjistím, že nás přijel zkontrolovat majitel chaty. Když ho ujistíme, že jsme slušní lidé a nenecháme tam žádný nepořádek a že chceme jen přespat, nechá nás tam a ještě si s námi docela přátelsky povídá.

Třetí den

Ráno po snídani pečlivě zkontrolujeme, že jsme na místě přespání opravdu nenechali žádné odpadky a kolem 9 h koukneme do mapy, domluvíme se, kam dnes pojedeme a co chceme vidět a vyrážíme za poznáním. První zastávku chceme udělat u tvrze v Klokočíně, ale když jsme po dlouhém bloudění spletitými silničkami Myšence a Maletic u tvrze, nenajdeme žádný pořádný vchod, kromě dvou zarostlých vysokou trávou. Návštěvu tedy vzdáváme a jedeme dál. Později se z internetu dozvím, že tvrz je opravdu přístupná, je tam galerie s výtvarnými pracemi žáků okolních škol. Asi k ní vede ještě jiná přístupová cesta, kterou jsme nenašli. Tvrz je zajímavá také tím, že se tam natáčel film Markéta Lazarová. V Myšenci je mezi domky "vrostlá" zřícenina hradu, ale to jsme bohužel nevěděli.

Náhodou pak po výletě narazím na písničku Na břehu Blanice, kde se zpívá o Maleticích, o Myšenci a o Protivínu - to jsme si všechno projezdili:

"Na břehu Blanice

stojí Maletice,

vesnička má milená.

Cesta k Protivínu

netrvá hodinu,

stromkama je sázená.

Tam já jsem se zrodil,

osm let jsem chodil

do Myšence do školy.

Pryč jsou mladá léta,

hlava stříbrem vzkvétá,

srdce nad tím zabolí."

(viz Já, písnička 2, str. 20 nebo http://obecretuvka.cz/retuvanka/polky.html#na_brehu_blanice).

A aby těch písniček nebylo málo, další cesta vede nedaleko Bavorova a Vodňan, a tak si celou cestu zpívám:

"Kdyby byl Bavorov,

kde jsou Vodňany,

dal bych ti hubičku

na obě strany.

Ale že je za vodou,

za vodičkou studenou,

nedám ti má milá

ani jedinou..."

(http://obecretuvka.cz/retuvanka/polky.html#kdyby_byl_bavorov)

Před polednem dorazíme do Hluboké nad Vltavou, parkování je zase všude placené, vybereme alespoň levnější variantu. Zámek stojí na kopci, což mě překvapilo, protože ho znám z fotek, kde jsou v popředí celkem rozsáhlé rovné francouzské zahrady. Podíváme se do zahrad i na nádvoří a také vystoupáme na 52 m vysokou věž, odkud pozorujeme lidi pod sebou, auta přijíždějící do města, holuby na střeše zámku a tak všechno okolo.

Potom se stavím v suvenýrech pro razítko a tur. nálepku (obvykle sbírám spíš vizitky, ale tu nemají) a udělám také několik fotek zezdola, takových těch klasických, co mají všichni a pokusím se i o jednu méně klasickou, bez lidí v popředí s květinami. A pak hurá z kopce, k motorce a pokračujeme dál.

Projedeme přes Lišov a Zvíkov (ale ne ten Zvíkov s tím krásným hradem, ten je víc na severu), někde za ním se mezi poli naobědváme z vlastních zásob a pak chvíli relaxujeme na sluníčku nebo ve stínu, každý podle svého gusta. Do Ledenic dorazíme kolem půl čtvrté, zaparkujeme motorku a jdem se podívat, jestli je otevřeno muzeum historických a vojenských vozidel. Majitel nás jím provází, nejdřív nás vezme do garáže, kde parkuje Tatra 603 (z celého muzea se mi líbí nejvíc), potom procházíme venkovní "expozicí" s asi pěti civilními auty pod střechou, mezi nimi je nějaká luxusnější Škoda a druhá Tatra, ale v horším stavu, dál na trávníku stojí obojživelný vojenský vůz, vojenský lékařský vůz, hasičská stříkačka a několik dalších vojenských vozidel. Nakonec nás pán vezme do hlavní budovy muzea (řekla bych, že jde o patro dřívější stodoly), kde má několik pěkných vojenských aut a jednu motorku. Kromě toho je tu spousta dalších věcí k vidění - části letadla, zbraně... Na konci prohlídky nabídne suvenýry (pohledy a pexeso) a chce vstupné, což je trochu podivný přístup, ale zaplatíme rádi, protože tu kvůli nám musí trčet a protože nám o všem ochotně povídal.

Čtvrtý den

Tentokrát se vyspím nejlépe, vstávám až v půl deváté. Sluníčko nám krásně svítí do stanu, všechny věci máme úplně suché, takže můžeme hned balit. Po snídani se vykoupeme, voda je nádherně čistá, ale hrozně studená, takže celá do ní nevlezu, máchám si jen nohy (jsem po nemoci, tak abych zase nenastydla).

Zbývá už jen posledních asi 70 km domů, už nikde nezastavujeme, "šviháme to" po hlavní silnici od Jindřichova Hradce k Humpolci co nejrychleji, abychom byli na oběd doma, mohli vše vybalit a připravit se na pracovní povinnosti příštího týdne. Je krásný slunečný den, tak si aspoň užívám poslední výhledy na rybníky, pole a lesy... Možná to zní, jako by mi bylo smutno, že mi končí naše malá dovolená, ale nemusí - brzy se sem totiž vrátíme. První týden v srpnu máme zamluvenou dovolenou opět v jižních Čechách, v Medenicích u Třeboně. Takže se máme na co těšit, pro změnu si budeme tento kraj projíždět na kolech.