3. Hvozd, Sokol, Loupežnický

Další den si udělám zase malou odbočku hned na začátek, chci vidět Krkavčí kameny a Falkenstein.

Stojí to za to, skal jsem za tento svůj výlet viděla jen pár a tohle jsou pěkné lezecké pískovcové útvary a navíc jsou na Krkavčích kamenech zbytky bývalého hostince Rabenstein. Pokouším se tam najít také zajímavou keš, ale je schovaná až moc dobře. Tak třeba se to povede jindy.

Potom mě červená značka vede přes Dolní Světlou a stoupá lesem ke Krompachu a příkrou kamenitou cestou na vrchol Hvozdu. Potkala jsem dvě Němky, hned se se mnou jedna z nich dala do řeči, aniž by si uvědomila, že můžu být Češka (jsme přece na hranicích, mohla se nejdřív zeptat!), možná je to tím, že sem chodí víc Němců než Čechů, a tak je taková věc ani nenapadla. Z jejich řeči pochopím, že se ptají na Hvozd, německy Hochwald, tak ukazuju na rozcestník a na směr, kudy jít (logicky – nahoru). Asi se jim nelíbí prudké stoupání, po nějaké chvíli se otočí a vrací se. Je mi jich líto, když se dostaly až tak blízko, že to teď vzdají, jsou to takové dvě starší paní, takže to z jejich strany určitě není lenost, ale spíš strach z kamenitého terénu, snad se tedy dostanou na vrchol jinudy, po německé straně vede silnice až k restauraci.

V restauraci mluví obsluha pouze německy (angličtinu jsem nezkoušela v domnění, že německy se také domluvím, pak ale zjišťuji, že je to pro mě dost oříšek, později mě napadne, že o turistickou vizitku si stejně neumím říct ani anglicky), neodpoví ani na český pozdrav, kterým si pro začátek testuji, jestli je hospoda česká nebo německá. Když se tedy nedočkám odpovědi, zkusím to německy, i když bych se možná měla urazit a odejít. Další komunikace je také nepříjemná, začnu německy větu, že bych chtěla jednu… a pak jen ukazuji na stěnu, kde jsou vizitky, číšníka div že nemusím odstrčit, abych se k nástěnce dostala a mohla ukázat, kterou konkrétně chci. Ale aspoň přijímá i české koruny. Nic k pití ani k jídlu si nedám, už jen z principu, nechce se mi tu setrvávat déle, než je nutné.

Pak se podívám k rozhledně, ale nejdu nahoru, už jsem tam před lety byla a dnes není ideální počasí na výhledy.

Scházím k přístřešku u silnice, kde na chvíli posedím, svačím a dobíjím telefon z powerbanky, aby mi vydržel až do konce trasy. Potom jdu stále po červené hřebenovce na vrchol Sokol, kde je zřícenina Starý Falkenburk, skoro nic z ní nezbylo, pak přes Petrovice na nedaleký Loupežnický vrch se zříceninou hradu Větrov, ani tam nejsou žádné větší zbytky zdiva, jen skalka s vyhlídkou. Moc se tam nezdržuji, v obou případech schovám krosnu do křoví a vystoupám na vrcholky jen s foťákem, peněženkou a telefonem, už zase mě hodně bolí ramena i nohy a chci stihnout vlak, vychází mi to tak, že bych měla ujít asi 5 km za hodinu, což znamená, že nemusím úplně běžet, ale ani nikde moc zastavovat.

Na rozcestí U Tobiášovy borovice tedy opouštím červenou značku a zbytek hřebenovky nechávám na jindy a jdu po modré a pak po zelené značce na rozcestí Pekařův kříž a U tří pánů a dál na jih do Polesí a do Rynoltic.