Embedded Files
sobota 28.9.2019
Noc jsme strávili v kempu Hamragarðar, abychom mohli brzo ráno fotografovat krásný vodopád Seljalandsfoss, který je zvláštní tím, že se dá projít za ním. Zajímavější by to určitě bylo večer, protože výhled je obrácený k západu, ale to jsme zjistili až příliš pozdě. Snímky tohoto vodopádu bývají v kalendářích k vidění v i Čechách, je to tedy jedna z top zajímavostí, které jsme určitě nechtěli minout. Možná ještě zajímavější je však vodopád o 100 m vedle - Gljufrafoss. Aby se na něj člověk mohl podívat, musí vejít do skály, nemohu napsat přímo do jeskyně, protože má otevřený vršek, ale připadali jsme si jako v jeskyni. Fotit se skoro nedá, použila jsem pro zaznamenání zážitku voděodolnou kamerku a natočila krátké video. Jak jsme se dočetli předem v internetovém průvodci - pokud vás pořádně nezmáčel Seljalandsfoss, tak Gljufrafoss to určitě dokáže, takže vstupujeme v pláštěnkách.
Seljalandfoss
Gljufrafoss
Asi v 9 h odjíždíme a směřujeme k Duhovým horám - oblast Landmannalaugar. Je 11:30, ujeli jsme asi 150 km, když najednou skončí asfaltová silnice a posledních 30 km je pro nás nesjízdných - potřebovali bychom na takovou cestu 4x4. Podle všech map se to nedá poznat, silnice není označena písmenem F tak, jako jiné nesjízdné. Také tam není žádný zákaz, který by nám v tom zabraňoval, mít tak vlastní auto, troufneme si na to, ale s autem z půjčovny ne, protože pojištění nám nekryje škody vzniklé na podvozku. Máme podezření, že by pro Islanďany nebyl nejmenší problém tuto cestu také vyasfaltovat (150 km do vnitrozemí zvládli a posledních 30 km ne?), ale tím by zlikvidovali značnou část půjčoven a prodejců terénních aut. Oblast Landmannalaugar je totiž ve vnitrozemí nejoblíbenější. Vidíme tím směrem odjíždět několik aut, jedou rychlostí asi 20 km/h a i to nás odrazuje od pokusu dobýt Duhové hory - trvalo by to moc dlouho a nestihli bychom si je ani užít a už bychom museli zpět. Je nám trochu líto těch několika hodin strávených v autě, navíc je dneska moc krásné počasí a bylo by lepší se někde procházet, než projíždět touto celkem pustou krajinou, kde není žádný důvod zastavovat.
Ve vnitrozemí
Když uvidíme infocentrum, zastavíme a jdeme zkusit zjistit, jestli by do Duhových hor nejel nějaký autobus a nebo jestli tady v okolí není nějaká zajímavost, kterou bychom mohli navštívit i s tímto autem (ne, tady v okolí nic není) a jestli je dobře sjízdná silnice přes Flúðir k vodopádu Gullfoss (jeden z nejznámějších a nejnavštěvovanějších na Islandu). Zařídíme se tedy podle získaných informací a jedeme ke Gullfossu a pak na nedaleký gejzír Geysir.
Zastavujeme alespoň na několika docela hezkých místech, některé jen tak beze jména, potom na vyhlídce Gaukshöfði, odkud máme výhled na nejznámější islandskou sopku Hekla a potom v tzv. Čokoládovém údolí (dle geocachingu), v mapě je místo uvedeno jako Brúarhlöð.
Podzim ve vnitrozemí Islandu, opět jedna z nejkrásnějších fotek pořízena na místě neznámém, nevýznamném, to už je asi třetí
Výhled na Heklu
Čokoládový kaňon Brúarhlöð
Vodopád Gullfoss je moc pěkný, užili jsme si chvíle u něj, i když je tam spousta turistů a chodníček je celý oplocený, aby lidi nelezli všude možně. Jsou to vlastně dva vodopády, jeden, na který se díváme dolů do takové úzké rokle a druhý o trochu výš po proudu řeky.
Vodopád Gullfoss z horní vyhlídky
Odpoledne ještě zbývá dost času na gejzíry. Ten, který se jmenuje Geysir tryská jen velmi nepravidelně, ale je tam jiný, na který je docela spoleh, tryská asi tak jednou za 10-15 minut. Když jsme poblíž zaparkovali auto, zrovna vytrysknul, tak jsme celí natěšení k němu vyrazili a čekali na další jeho představení. nečekali jsme dlouho, tryskal asi za 5 minut, dokonce dvakrát za sebou. Povedla se mi celkem pěkná fotka, ale Jirka chtěl počkat ještě na další. Potom, když jsme odcházeli, viděli jsme ho proti sluníčku a povedl se mi další docela zajímavý záběr, i když vždycky mám nějaké výhrady a mohla bych tu na ideální fotku možná čekat celý den.
Vystoupáme na vyhlídku, kocháme se shora, vidíme další dva výstřiky Strokkuru a pak ještě jeden těsně před odjezdem.
Gejzír Strokkur
Gejzír Strokkur proti slunci
Gejzír Strokkur z vyhlídky
Gejzír Strokkur - chvíli před západem slunce
Jedeme směrem k národnímu parku Þingvellir, který sice nebyl v našem původním plánu, ale když už jsme zajeli do vnitrozemí a pak se ocitli tady, hledáme ještě možnosti, jak využít poslední zbývající dny, v blízkosti Reykjavíku už nic moc zajímavého nebude. Přespíme v kempíku asi o deset kilometrů dál, už nevím, proč jsme vlastně nezůstali hned u gejzírů, asi jsme si mysleli, že kemp dál od takové turistické zajímavosti by mohl být levnější. Kemp se jmenuje Úthlíð a rozhodně ho mohu všem doporučit - v ceně je možnost koupání v "hot tub", konečně! Jsme na Islandu a tohle jsme si opravdu přáli zažít. Navíc je tu celkem fajn společenská místnost/restaurace, kde strávím nějaký čas psaním zpráv domů a čekám, než mi pořádně uschnou vlasy. V noci je zase krásně vidět polární záři, koukám na ni ze stanu. Jirka dokonce vylezl a fotí, fotky se mu moc povedly, mám z nich radost. Je mi hrozná zima, už nevím, co si na sebe obléct, jestli více vrstev nebo méně a zlobí mě, že mám úplně nový spacák (měl by zaručovat pohodlné vyspání v i teplotách kolem -13°C) a stejně je mi zima.
Cestou ke kempu ještě zastavujeme a fotíme koně
Výhled z kempu Úthlíð
Krásně huňatá ovečka
Page updated
Google Sites
Report abuse