Kotelní a Sněžné jámy

6.5.2018

Už dlouho jsem se těšila, že podniknu nějaký výlet do Krkonoš, ale celou zimu je zavřená silnice vedoucí ze Smědavy k Desné, časné jaro jsem zase chtěla raději strávit někde v nižších polohách, a tak do Krkonoš vyrážíme až teď začátkem května.

Zaparkujeme na centrálním parkovišti v Harrachově, jsou tu rozkopané silnice a skoro nikdo kromě nás tu neparkuje, i když jinak to v Harrachově díky prodlouženému víkendu dost žije. Stoupáme po zelené značce pod lanovkou, snídáme v trávě ve svahu a díváme se na bungee jumping u skokanských můstků na úbočí Čertovy hory.

Janova skála, kam si odbočíme po výstupu na Čertovu horu, je trochu zklamáním, protože odtamtud není žádný výhled. Janova cesta na rozcestí Ručičky také není ničím moc zajímavá, teprve potom se nám konečně otevírají krásné výhledy, a to ze sjezdovek z Lysé hory, kousek před chatou Dvoračky.

Stoupáme na Kotel (tur. cesta nevede přes jeho vrcholek, ale dostáváme se do výšky aspoň 1350 m n. m.) a pak se z Harrachových kamenů díváme do Velké kotelní jámy, na opačné straně vidíme Sněžku.

Rozhodujeme se, co dál, jestli máme dost času pokračovat k Pančavskému a Labskému vodopádu, nebo jestli už je načase vrátit se. Rozhodneme se podívat se ještě dál a jít rychleji, tentokrát ani nebudeme lovit kešky, chceme totiž ještě pobýt ve vrcholových partiích Krkonoš a ne se zase ponořit do lesů v nižších polohách.

Takže pokračujeme dál, jdeme na sever po červené značce (Bucharova cesta) k Pančavskému vodopádu a k Labské boudě. Labský vodopád bohužel nyní není možné navštívit, jsou tam přes cestu pásky se zákazem vstupu.

Potom už směřujeme nejkratší možnou cestou zpět do Harrachova, je asi půl sedmé večer a zbývá nám ujít 11 km. U pramene Labe se tedy moc nezdržujeme, podél Mumlavy také docela uháníme, jedinou zastávku si dopřejeme u Mumlavského vodopádu, který je ve skutečnosti mnohem hezčí, než se mi zdál na fotkách, které si matně vybavuji.